Snad v každé redakci se jednou začas objeví naivka, jehož překvapí, jak velké procento etnických Židů vede globální finanční instituce. Nic zlého netuše, přijde s nápadem napsat o tom článek. Z úst zkušenějšího kolegy se naivka vzápětí doslechne, ať raději napíše o zatoulaných kočkách v Moldavsku nebo o nějakém jiném tématu s potenciálem na Pulitzerovu cenu.

Je to pochopitelné. Soustředit pozornost na židovský původ kohokoli v jakémkoli kontextu znamená vkročit do prostoru, jemuž se slušní lidé obvykle vyhýbají. Že jej tak zadarmo získávají skuteční antisemité, je cena, kterou spousta lidí považuje za přijatelnou. Lidské vzdělání je tak ochuzeno o mnohý zajímavý poznatek – ale i nad tím lze mávnout rukou.

Naštěstí pro ty z nás, kteří takové věci považují za vrcholně zajímavé, se v posledních letech děje v zasedačkách špičkových západních společností cosi velmi podobného. Řeč je o invazi manažerů indického původu, ať již narozených na Západě (především ve Spojených státech), nebo ještě ve staré vlasti.

Obrovskou výhodou tohoto jevu je skutečnost, že je s námi krátce, a nestihl tedy vyvolat žádnou negativní reakci. (Dokonce ani kampaně amerického exprezidenta Donalda Trumpa se na Indy nijak nezaměřily, ačkoli jinak vinily kdekoho z kdečeho.) A protože tedy dosud neproběhly žádné represe, pogromy ani čistky, je řečené téma, s prominutím, košer.

Jsou všude

A to je dobře, protože špičkové pozice obsazené Indy se zejména ve Spojených státech utěšeně množí. Nejbohatším rybníkem s největšími rybami je v tomto směru oblast IT. Jako první převzal vedení jedné z firem absolutní špičky Satya Nadella, jenž při řízení Microsoftu vystřídal v roce 2014 Steva Ballmera. O rok později se stal generálním ředitelem Googlu Sundar Pichai; od roku 2017 vede mateřskou firmu Alphabet. Shantanu Narayen je předsedou představenstva, prezidentem a generálním ředitelem Adobe, další z největších technologických firem světa. Letos do indického manažerského klubu vstoupil Arvind Krishna, když se stal generálním ředitelem IBM (když předtím dostal od časopisu Wired cenu pro „génia, jenž mění svět podnikání“). A samozřejmě, letos na podzim převzal od zakladatele Twitteru Jacka Dorseyho příslovečné otěže dlouholetý zaměstnanec firmy Parag Agrawal.

To jsou jen ti největší. Jsou tu však i jména, o něž běžně nejspíš nezavadíte, jako je George Kurian, od roku 2015 výkonný šéf a prezident NetAppu, firmy specializované na správu a skladování digitálních dat. Nebo Sanjay Mehotra, poslední čtyři roky prezident a CEO u Micron Technology.

Skoro by bylo jednodušší vyjmenovat velké IT firmy, v jejichž rohové prosklené kanceláři člověk z Indie nesedí. Technologie však zdaleka nejsou jediným polem indické působnosti.

Mimo tento sektor prorazila jako první Indra Nooyiová, jež stála v čele ­PepsiCo v letech 2006–2018. Výkonným ředitelem Unileveru je už jedenáct let Harish Manwani, zatímco další rychloobrátkový obr Reckitt Benckiser má generálního ředitele v Laxmanu Narasimhanovi. Ivan Menezes vede výrobce a distributora alkoholických nápojů Diageo; Ajaypal Singh Banga je prezidentem a CEO u Mastercardu; a šéfem farmaceutické společnosti Novartis je Vasant Narasimhan.

Solidní zastoupení mají Indové i ve finančnictví: Punit Renjen je celosvětovým šéfem auditní a poradenské firmy Deloitte, zatímco Piyush Gupta stojí v čele poskytovatele globálních finančních služeb se sídlem v Singapuru DBS.

Ne vždycky to dopadne dobře; Anshu Jain byl nedávno jedním ze dvou souběžných šéfů Deutsche Bank, než se zjistilo, že jeho globální ambice nejsou realistické. Sandeep Mathrani zastává funkci generálního ředitele WeWork, elektronické realitní firmy specializované na rychlé zbohatnutí zakladatele Adama Neumanna pomocí pronajímání kancelářských prostor. Ale daleko častěji se Indové v ředitelských křeslech otáčejí úspěšně; v to doufá i představenstvo u Bati, jehož globálním šéfem se letos v dubnu stal jistý Sandeep Kataria, do té doby šéf Bata India.

Tyto údaje a mnoho dalších dala dohromady Indiaspora, indická emigrantská organizace ve Spojených státech. Našla Indy v nejužším vedení 58 nadnárodních společností se sídlem v jedenácti zemích, přičemž jasnou převahu mají Spojené státy. Tyto firmy celkem zaměstnávají 3,6 milionu lidí, mají roční tržby přes bilion dolarů a tržní kapitalizaci přes čtyři biliony. Indiaspora tvrdí, že podle tohoto měřítka jsou Indové nejúspěšnější diasporou planety. (Zde je třeba vidět, že Indiaspora zvolila metodu, která jde jejím krajanům vstříc; například při rozšíření termínu diaspora na více generací by pomyslnou první příčku patrně získal Izrael.)

Přirozený manažer

Fakt samotný tedy nijak diskutabilní není. Odpověď na otázku, proč právě Indové by měli být o tolik úspěšnější než příslušníci jiných národů, už je méně jednoznačná. Na první pohled se zdá, že co odborník, to názor – nebo dva.

Z textu, jejž na to téma zveřejnila na začátku prosince britská BBC, vyplývá protichůdnost argumentů, jež z různých stran padají ve snaze vysvětlit mimořádný úspěch indických manažerů. Na jednom z faktorů se však většina z těchto argumentů shodne: klíčovým momentem pro příliv vzdělaných Indů do USA byla změna pravidel, podle nichž úřady Spojených států regulují imigraci. Pod vlivem úspěchu hnutí na podporu všelikých lidských práv Američané na konci šedesátých let zrušili – či alespoň citelně oslabili – národní princip určování imigračních kvót a nahradili jej požadavkem na specifické dovednosti. Mezi nimi bylo i technické vzdělání; cesta pro Indy, podle testů OSN opakovaně matematicky nejšikovnější lidi na světě, byla otevřená.

To však pouze nahrazuje jednu otázku několika dalšími. Indičtí imigranti první generace, kteří přicházejí do amerických firem s indickým kulturním základem, jsou důkladně prověřeni. Nejprve se musejí umět vyrovnat s chaosem, který v Indii všeobecně panuje. „Žádná země na světě nevychovává své děti tak gladiátorsky jako Indie,“ cituje BBC Ramabadrana Gopalakrishnana, někdejšího člena vedení indické automobilky Tata Sons. „Od vydání rodného listu až po list úmrtní se Indové musejí vypořádat s obrovskou konkurencí při přijímání do škol, s nevyhovující infrastrukturou a nedostatečnými kapacitami všeho,“ říká Gopalakrishnan. To z Indů podle něho dělá „přirozené manažery“.

Přes veškerou působivost se nezdá, že by toto vysvětlení podávalo kompletní obrázek. Kdyby existence v chaosu byla základní podmínkou manažerské úspěšnosti, byl by autor těchto řádek šéfem Applu a Exxonu najednou. Kdyby špatná infrastruktura a nedostatečné kapacity byly kompletním vodítkem, musela by líheň manažerské elity být v Chartúmu či Čadu.

Stejně tak naopak: kdyby konkurence mezi studenty byla jediným parametrem budoucí úspěšnosti, stačilo by na každé úrovni od mateřských škol po postgraduální studia několik institucí zlikvidovat. Hned by bylo všude kolem tolik manažerů, že bychom se nestačili divit (asi jako když jdete v pražském centru večer do baru; manažery se ty podniky netrhnou).

Argument o citlivěji řízené imigraci zase odpovídá na trochu jinou otázku. Kdyby bylo záhadou, proč je mezi indickými imigranty tolik vzdělaných, cílevědomých a pilných lidí, několikanásobné síto umocněné tím posledním, totiž americkým výběrem, by to snad mohlo uspokojivě vysvětlit. Ale vysoké procento takových lidí v rámci jedné národnostní skupiny pořád není to, co vás dostane do čela Microsoftu nebo Googlu. Naopak, onou záhadou je právě ona absolutní úspěšnost lidí indického původu. A naopak – Indové si podobně úspěšně vedou i v Británii, jejíž občanství mohou dosud získávat poměrně snadno. Ostrovní finanční síto tedy není zdaleka tak neúprosné jako v případě Spojených států.

Šéf je Ind

K tomu se přidává otázka další. V Africe mají indičtí podnikatelé komplikované renomé zcela srovnatelné s pověstí, kterou si v Indonésii vysloužili Číňané, v Evropě Židé nebo v Turecku Arméni. Tvoří střední vrstvu, drtivou většinou vlastní malé firmy, v nichž sami pracují – a berou na hůl jak zákazníky, tak zaměstnance. „Moje práce je dobrá, ale můj šéf je Ind,“ řekla týdeníku Hrot šestadvacetiletá zubní laborantka Edith z ugandské Kampaly. Rozumělo se samo sebou, že když je šéf Ind, platí mizerně.

Můžeme se špatně placenými laborantkami soucítit více, či méně, ale otázka zůstává. Víme, že Indové excelují ve škole jako matematici, v Africe jako malí podnikatelé a ve Spojených státech jako špičkoví manažeři. Proč tedy přitom spousta oblastí Indie trpí jednou z nejhorších chudob planety a země je na mnoha místech naplněná exkrementy, protože místním nevyhovuje, že se při vykonávání potřeby nemohou rozhlížet po krajině? Jak to?

Vojtěch Velický

Odpověď – ač opět nejspíš znovu jen částečnou – nabízejí právě citovaný Ramabadran Gopalakrishnan a kolegové v knize Manažer indické výroby. Kniha je sice již tři roky stará, ale její základní tvrzení se i po té době jeví rozumná. Autoři se domnívají, že úspěšní indičtí manažeři pocházejí rovnou z vyšších kast (podle rozdělení dnes v Indii již oficiálně neexistujícího, ale v praxi přetrvávajícího). To je nezbaví povinnosti vyrovnávat se se zmíněným chaosem, ale dává jim to ve srovnání s chudšími krajany podmínky přece jen o poznání lepší.

Oproti nim žije většina západních špičkových studentů v naprostém blahobytu. To je sice prima, ale zároveň je to připravuje o nutnost vyrovnat se s nečekanými obtížemi. Asi vrcholem tohoto trendu jsou americké studentky práv, které odmítají absolvovat přednášku trestního práva, pokud se v ní objeví slovo „znásilnění“. Jak připravena bude taková mladá dáma na obhajobu klienta násilníka či na řešení čehokoli praktického?

Z této privilegované skupiny se pak rekrutuje další, užší skupina, která má dost peněz na absolvování drahých studijních programů v USA. Teprve z těch, kteří studia absolvují, se rekrutují uchazeči o práci v Microsoftu a Googlu.

Není proto divu, že vzdělaní Indové mají zejména v Americe výborné postavení. Ale týž systém, který je pro úspěch v západních podmínkách tak dobře připravil, za nimi nechal spoustu poražených. Mezi nimi všechny ty přidřepnuté za domkem z vlnitého plechu, bez latríny.

Je takový systém nastaven správně? Je to za daných podmínek ten nejlepší možný systém? Proč se popisovaná obrovská soutěživost Indů neprojevuje ve sportu, s jedinou výjimkou, jíž je kriket? Proč charakteristické vlastnosti Indů nesdílejí etnicky totožní Pákistánci, ještě donedávna jejich krajané? Je to věc náboženství? Něčeho jiného?

Odpovědi na to vše, které se svým způsobem mohou podílet na zodpovězení otázky po původu náhlého indického manažerského úspěchu, neznáme. Ale můžeme doufat, že tento náhlý vzestup nás přiměje hledat odpovědi včas. Tedy dříve, než se na Indy někdo naštve, vyhlásí pogrom a stanou se hrozné věci, které jako filtr zabarví každou další otázku tak, aby byla především ohleduplná.