Někdy to vypadá, že ač jsme všichni geneticky sotva rozlišitelní, reagujeme v některých situacích každý úplně jinak. Jak například naloží lidé s nečekaným příjmem, ať už jde o dědictví po neznámém bohatém strýčkovi, anebo o šek, který bez ohlášení přistál ve schránce? Nedá se říct, že by ekonomie měla předem připravenou univerzální odpověď, co je v takové situaci správné. Hodně ovšem záleží na okolnostech a také na tom, jaké vedeme mentální účetnictví.

Termín je připisován držiteli Nobelovy ceny za ekonomii Richardu Thalerovi a nejde o nic jiného než o konstatování, že se stejnou částkou zacházejí různí lidé různě a že pro mnohé platí staré české rčení „lehko nabyl, lehko pozbyl“.

Houbová obrátka

Mezi lidmi jsou v zacházení s penězi obrovské rozdíly podle toho, zda příjemce má, nebo nemá něco na způsob finančního plánu. Jeden můj velmi dobrý přítel dělal celý život finančního ředitele. Podle toho se choval i ve volném čase - jako náruživý houbař si kupříkladu vedl statistiku včetně druhového členění a použití nasbíraných hub. Kozáky zásadně sušil, aby bylo do zelňačky, jiné houby disciplinovaně mrazil, nakládal, to vše až do dosažení plánované zásoby, při jejíž obrátce důsledně uplatňoval model řízení „first-in, first-out“. Byl to sice cifršpion, ale zároveň štědrý člověk - zásoby nesyslil, nýbrž rozdával. Lidé s vyspělým finančním plánováním nakládají s mimořádným příjmem jako Vládík s houbami: Použijí jej na splátku dluhu, případně na posílení finančních rezerv; pokud očekávaný výnos převyšuje nákladové úroky, neváhají si půjčit.

Opačný extrém představují typy, které nakládají s penězi impulzivně. Měl jsem kupříkladu kolegyni, která měla vysokoškolský diplom z ekonomie z dobré americké univerzity, a přesto se jí podařilo hrnout před sebou docela vysoký, a navíc vysoce úročený dluh na kreditní kartě, i když by nebyl nejmenší problém, aby jej refinancovala podstatně levnějším úvěrem ve své bance. Problém se z toho stal, když se musela vrátit z ciziny domů a všechny účty vyrovnat. Vyřešila to jednorázovým vyplacením své budoucí penze. Za chyby se holt platí.

Miroslav Zámečník

To, co je normálně záležitostí domácího hospodaření a více či méně dobrých finančních rad, se stává vysokou doménou makroekonomické politiky v časech, kdy lidé mají tendenci navyšovat úspory, protože se cítí ohroženi a nevědí, co je čeká v budoucnosti. Co je na individuální úrovni rozumné, je pro ekonomikou tíživé, neboť spotřeba domácností typicky tvoří přes 50 procent, ale v některých státech i přes 70 procent HDP země. Udržení ekonomiky v pohybu podporou spotřeby (zajištěním příjmů a stabilizací zaměstnanosti), jež by se bez vládních dotací za normálních okolností už dávno propadla, bylo důvodem, proč všechny vlády, které si to mohly dovolit, loni v rámci koronavirových opatření masivně navýšily výdaje.

Ovšem když příjemci podpor nepoužijí získané peníze na pokrytí běžných výdajů, ale uspoří je, míjí se politika vlády v jednom ze dvou hlavních cílů. O tom, že toto byl velmi výrazný fenomén v Česku, jsme v Hrotu psali už víckrát. Jenže co kdyby lidé použili finanční injekci od vlády k tomu, aby si s ní zahráli na burze?

Hra se zbojníky

Co je u nás exotické, je ve Spojených státech běžné. Ne úplně zanedbatelná část velice plošných federálních vládních podpor skončila v oblíbené investorské aplikaci Robinhood, která umožňuje přes chytrý telefon v jednoduchém, uživatelsky přátelském prostředí „bez poplatků“ obchodovat na kapitálových trzích. Lze vystopovat vzájemnou vazbu mezi datem výplaty vládních šeků a raketovým vzestupem kurzů některých „sexy“ akciových titulů.

Nic proti fintechovým inovacím, ale člověk si vzpomene na legendární povídku Šimka a Grossmanna Exkurze do zoo, v níž obzvláště vychytralý profesor Zelí nechtěl „slevu zadarmo“.

Robinhood Financial LLC totiž dostal loni „nadílku“ o týden dřív než ostatní, a nikoli od Santy, ale od americké federální Komise pro cenné papíry (SEC) v podobě faktické pokuty (většina sporů končí vyrovnáním) 65 milionů dolarů za to, že v letech 2015 až 2018 včetně zatajoval, na čem vlastně vydělává, když neúčtuje poplatky. Na čem asi? Tento Robin Hood inkasoval peníze od brokerů za odklánění rychle rostoucího objemu obchodů právě k nim, a co čert nechtěl, podmínky, za kterých se obchody prováděly, nebyly ty úplně nejvýhodnější.

Miroslav Zámečník

Profesor Zelí by měl radost, výsledné saldo bylo podle SEC nějakých minus 34,1 milionu i po zohlednění „nulových poplatků“. Právník Robinhoodu říkal, že tyto praktiky jsou „historie“, nicméně „gamifikace investování“, tedy marketing přesvědčující nezkušené, často mladé investory, že investování je vlastně hra, je předmětem dalšího řízení před regulátorem, tentokrát ze státní Massachusetts Securities Division.

Jak trochu sarkasticky poznamenal profesor marketingu na Stern School of Business Scott Galloway: „Pokud chcete znát zítřejší kurz Tesly, podívejte se, kolik nových účtů dneska otevřeli na Robinhoodu.“ Vskutku, raketový nárůst ceny akcií Tesly má lepší korelaci se „stimmy“ (stimulační platby domácnostem pod určitou příjmovou hranicí vyplácené federální vládou USA) a s počtem nových účtů na investičních platformách než s nějakou fundamentální analýzou vlastní provozní výkonnosti firmy.

Je jasné, že to staví smysl vládní podpory na hlavu, ale to si koneckonců způsobily úřady předvolební politickou kalkulací, že dají raději všem než pouze chudým a potřebným, namnoze příslušníkům etnických menšin. Americká berní správa (IRS) by měla do 15. ledna poslat nekrácených 600 dolarů druhé „stimulační platby“ každému Američanovi s ročním příjmem pod 75 tisíc dolarů (pro páry do 150 tisíc plus 600 na každé dítě), pak se výplata krátí, načež u příjmů nad 87 tisíc dolarů (174 tisíc pro páry) vyhasne úplně. Mimochodem, mediánový příjem americké domácnosti v roce 2019 byl něco málo přes 86 tisíc dolarů. Takto velký „průsak“ je politicky přijatelnou „kolaterální škodou“, rozpočtové dopady dávno vyšly z módy.

Rostoucí ceny akcií navíc vytvářejí „wealth effect“, kdy nejen bohatí, ale i drobní a nesofistikovaní investoři mohou propadnout pocitu, že si mohou dovolit nejen stádně hnát kurzy do výšin, jež nemají se skutečným výkonem titulů nic společného, ale i něco koupit. Jak to končí? Vždycky stejně. „Konsenzuální halucinace“ o věčném vzestupu zažili investoři mockrát: Jak připomíná Scott Galloway, průkopníky byli ti, kdo byli ochotni dát majlant za cibulky tulipánů, než léta Páně 1635 „tulipánová bublina“ splaskla.