Nejpozději od vítězství Donalda Trumpa musejí mít i velcí zastánci liberální demokracie jisté pochybnosti o tom, že by to byl politický model prokazující konzistentně svoji superioritu nad všemi ostatními. Čína přitom není sama, která jím otevřeně pohrdá, ale její podíl na světovém HDP se přiblížil tomu americkému na dohled, v paritě kupní síly jej už před časem překonal, a nepřímo úměrně tomu klesla schopnost cokoli Číně vnutit proti její vůli. Počet zemí, které se liberální demokracii spíše vzdalují, než aby se přibližovaly, vzrůstá. Je otázkou, zda autoritářské režimy, byť pravidelně stvrzované relativně svobodnými volbami, jsou ochotny a schopny podílet se na řešení globálních problémů postihujících planetu.

Jestli to na něco platí, pak na rozložení nákladů přechodu na nízkoemisní ekonomiku v čase i prostoru a vypořádání se s problémem „černého pasažéra“. Evropský závazek „nulových čistých emisí“ (NZE) do roku 2050 sám o sobě nevyřeší problémy globálního oteplování, ani kdybychom ještě přitvrdili. Podíl sedmadvacítky na emisích zhruba odpovídá tomu, co vyprodukuje celosvětová výroba cementu, ale její politický výtlak nestačí ani na umravnění bývalého předsedy mléčně-bramborářského kolchozu z Běloruska. USA jsou na rozdíl od EU supervelmoc i ve vojenské dimenzi a Bidenova vláda má srovnatelně ambiciózní ekologické cíle jako Evropa, ale co naplat.

Pokud se k NZE nepřipojí rozvíjející se ekonomiky, nemá úloha řešení, neboť samotný Západ (včetně Japonska a Jižní Koreje) se svým klesajícím podílem na celkových emisích klimatických plynů není schopen dlouhodobé globální oteplování do roku 2100 pod hranicí 1,5 °C udržet ani náhodou.

Podle úplně čerstvé studie Mezinárodní agentury pro energii (IEA), věnované globálnímu přechodu na nulové čisté emise (Net Zero by 2050 - A Roadmap for the Global Energy Sector), bude 75 procent celosvětového přírůstku poptávky po elektřině připadat právě na dnešní rozvíjející se země, které by se měly v roce 2050 na celkové poptávce podílet dvěma třetinami a ve výrobě elektřiny dosáhnout čisté nuly v roce 2040, o pár let později než vyspělé země. Čína je sice globálním lídrem v růstu instalované kapacity elektřiny z obnovitelných zdrojů, ale zároveň loni spustila nové uhelné elektrárny s kapacitou 38 gigawattů. Dvakrát tolik, než co jich zbytek světa vyřadil z provozu. A spouštět uhelnou elektrárnu s tím, že ji pár let nato zavřete, je mírně řečeno nerealistický předpoklad; zpětně k nim dodělávat zařízení na zachytávání a ukládání uhlíku (CCUS) je velice drahé. Přidejte k tomu Indonésii, která sice chce podíl elektřiny z uhlí snížit, ale při násobném zvýšení jeho spotřeby, Indii, Vietnam…

Zapojení privátního kapitálu

Buďme mimořádnými optimisty a předpokládejme, že všechny technické problémy budou nakonec zvládnuty, jako že prozatím v provozním měřítku zvládnuté ani zdaleka nejsou. Přísliby NZE udělaly země, které se podílejí na dnešních emisích klimatických plynů 70 procenty, ve většině případů ovšem nepřijaly konkrétní detailní plány a opatření, jak se tam dostat. Pokud to oněch 70 procent slibujících splní a podíl „černých pasažérů“ zůstane na 30 procentech, pak podle již zmíněného reportu IEA globální oteplování překročí limitní hodnotu a stoupne o 2,1 °C.

Rychlý obrat

Nemusíte mít věšteckou kouli, aby bylo zřejmé, že je to ovoce visící na vysokém stromě a že se snáze publikuje studie, která řekne, co se musí udělat, než najde kolosální objem peněz, který je potřeba sehnat, aby se tak stalo.

Potřebujete neskutečně rychlý a investičně nákladný obrat, aby cíle „globální čisté nuly“ do roku 2050 mohlo být dosaženo. Jen investice do výroby elektřiny by měly podle IEA stoupnout z průměrných půl bilionu dolarů ročně v posledních pěti letech až na 1,6 bilionu v roce 2030, z toho 1,3 bilionu do obnovitelných zdrojů. Obdobně musejí asi třikrát stoupnout investice do infrastruktury a distribuční sítě na 880 miliard dolarů v roce 2030.

Investory není problém přesvědčit už dnes, pokud jim nabídnete odpovídající zhodnocení investic, naředíte rizika a přijmete „taxonomii“. Tímto termínem chápejte soustavu, podle které budete obsah emisí klimatických plynů v pokud možno všech produktech a odvětvích měřit a zveřejňovat. Ochota investovat velmi souvisí s rizikem, jež dovedete různými nástroji (dotace, pojištění, garance) snížit, ale zejména v raných fázích, kdy není technologie ověřená a investoři nemají „nastavené procesy“, to má dopady na veřejné rozpočty.

Miroslav Zámečník

Přijatá „taxonomie“ například fakticky nutí evropské banky k rychlému odchodu od financování korporátních klientů, kteří „jedou“ ve fosilních zdrojích. Česko nestojí stranou: Memorandum ČBA pro udržitelné finance podepsaly bankovní domy reprezentující skoro celou rozvahu českého bankovního systému. Bankéři budou ochotně kofinancovat udržitelnost, pokud nebudou muset vstupovat do nepřiměřeného rizika a pokud se jim to vyplatí.

Na tlak hrozícího omezení přístupu ke kapitálu, investicím i zdrojům provozního financování klienti reagují, ne že ne. ČEZ, ze 70 procent ovládaný státem, se rozhodl nečekat a přišel s novou strategií, která ohlašuje do roku 2030 velmi rychlý ústup od uhelných zdrojů a masivní investice do obnovitelných. Je znakem doby, že kapitálový trh to ocenil pořádným vzestupem cen akcií na burze.

Drobný problém na cestě

Obnovitelné zdroje mají za sebou působivou křivku poklesu nákladů na jednotku instalovaného výkonu, která jistě může pokračovat, ale vzhledem ke své nestálosti (nesvítí, nefouká) vyvolávají potřebu velkých dodatečných investic do úložišť a řízení stability sítě, zejména s jejich rostoucí vahou v energetickém mixu. Samostatnou kapitolu představují uživatelé energií, včetně energeticky náročných procesů, jako je hutnictví nebo výroba cementu, kde je náhrada fosilních paliv obtížná a kde je nutné předpokládat vysokou poptávku z rozvíjejících se zemí.

Přeloženo do velkého obrazu: Rozvíjející se země klimatické závazky přijmou a naplní, pokud to pro ně bude levnější volba, která jim bude zvedat ekonomický růst a životní úroveň rychleji ve srovnání s alternativami.

Nemusíte být finanční mág, aby bylo jasné, že při diskontování investic do „zelené planety“ chudší země aplikují vyšší sazbu a logicky musejí preferovat „vrabce v hrsti před holubem na střeše“. Zavedení globální ceny povolenek nebo uhlíkové daně, které by ekonomicky motivovaly přechod na nízkoemisní zdroje a z hlediska investorů zatraktivnily investování do nich, má regresní účinky - disproporčně postihuje chudé, a při nízké cenové elasticitě u položek, jako je elektřina nebo palivo, je navíc spolehlivě rozčílí.

A co snaha trestat „černé pasažéry, kteří znečišťují svět formou vyrovnávacích „hraničních daní“ aplikovaných v mezinárodním obchodu na dovoz emisí? Nejenže je to při existujících propletencích v dodavatelských řetězcích hodně složité, ale regresní jsou stejně jako ty uhlíkové daně nebo povolenky (kdo bude konzumovat čisté zboží a služby, když ne bohatí?).

Zohlednit v cenách negativní externality zkrátka není jen tak, neboť ceny přímo ovlivňují akceptaci změny samotnými lidmi a schopnost ji zaplatit. Ilustrujme si to na domácím příkladu. I když například pokryjete většinu nákladů na instalaci ekologičtějších druhů vytápění, je u nás docela vysoké procento domácností, které zkrátka nemají na úhradu provozních nákladů. A i kdyby měly, tak citlivě vnímají náklady obětované příležitosti za něco, co dovedou vyřešit z hlediska přímého hotovostního výdaje levněji.

Úplně separátní problém představuje „čistá emisní nula“ pro země, jež existenčně závisejí na fosilních zdrojích energie, ať již jako jejich producenti a exportéři, nebo producenti a exportéři zboží, které je využívá (například výrobci automobilů se spalovacím motorem). Zátěž přechodu bude rozložena velmi nerovnoměrně a postižení nebudou jásat blahem, že jim vyschly prameny příjmů veřejných rozpočtů, firem i domácností. Nebudou jásat dokonce ani tehdy, když jim bude nabídnuta nová alternativa, lidem placená rekvalifikace, a dokonce ani přiměřené odškodnění za všechno vzniklé psychické a fyzické nepohodlí. Ti šikovnější se budou schopni přizpůsobit, ba i prosperovat, ale nemusejí být v potřebné převaze.

Unikátnost nastoupené cesty je v tom, že v dosavadních dějinách lidstvo vždycky využívalo koncentrovanější zdroje energie, kdežto teď je to přesně naopak. Nakonec největším problémem se může ukázat „zvládání“ málo ekologicky uvědomělých „žlutých vest“. Snad to přežijeme.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.