Evropa přichází neuvěřitelným tempem o klíčové části svého průmyslu. Investice odtékají do východní Asie, ale hlavně do USA. Automobilový průmysl zjevně zaostává za čínskou konkurencí – a je zle. A tak Evropská komise objevila téma konkurenceschopnosti a rozhodla se s ní něco dělat.

Čekají nás studie, bádání a konference. Pro začátek téma vykopávají dva italští expremiéři Enrico Letta a Mario Draghi svými analýzami společného evropského trhu a právě konkurenceschopnosti evropské ekonomiky, které mají identifikovat, kde to drhne.

První diskuse nad dokumentem Enrica Letty je čerstvě za námi a nutno říci, že těžko někoho mohla překvapit. Že společný trh v některých místech, zejména ve službách – ať už finančních, telekomunikačních či zdravotnických – není až tak společný, víme dávno. Stejně jako to, že obzvláště Italové touží po společném evropském ministerstvu financí.

Ne že by zrovna mělo od Italů vybírat daně. Naopak. Mělo by si půjčit a investovat do perspektivních oborů a technologií, které Evropu posunou zase někam na výsluní světové ekonomiky. Tak určitě.

Česky se tomu říká hezky jadrně „kecy v kleci“. Ve stejné době, kdy se diskutuje nad – čert ví proč – zrovna italskými recepty na konkurenceschopnost, Česko řeší takovou drobnost. Vypadá to, že během tří či čtyř let, a možná ještě rychleji, přijde o čtyřicet procent své produkce elektrické energie, protože uhelné elektrárny, v nichž tu elektřinu vyrábí, zavřou.

Cena na trhu z domácích a dovážených dotovaných obnovitelných zdrojů bude po velkou část roku nižší než součet ceny paliva a emisní povolenky, jejímž smyslem je, aby elektřina z emisních elektráren byla dražší než ta dotovaná. A po tu krátkou dobu, kdy dotovaná elektřina z obnovitelných zdrojů nebude, budou ceny astronomické, protože bude problém energii dovézt ze zahraničí.

Italský expremiér Mario Draghi foto Shutterstock.com

Udržovat elektrárnu a těžbu uhlí se prostě nikomu nevyplatí. A tak se chystá mechanismus, kterým stát zadotuje tu výrobu elektřiny z uhlí, kterou povolenkami zadupává už řadu let do země. Podobně tak činí už několik let Německo, kterému se trochu vymkla z rukou jinak jistě geniální proruská Energiewende spoléhající na levný plyn z Nord Streamu.

Vedlejším důsledkem je nejdražší elektřina na světě v klíčových evropských průmyslových regionech. A ta je skutečným reálným a aktuálním faktorem likvidujícím konkurenceschopnost evropského průmyslu, který přes všechny byrokratické regulace a evropské programy donedávna držel evropskou vlajku ve světové konkurenci.

A teď se všichni diví, že ty soláry, elektromobily a větrné elektrárny i další zelené technologie nevyrábí náš nejprogresivnější kontinent s nejambicióznějším programem likvidace emisí CO2, ale uhlím a mazutem umazaní Číňani a dokonce Američané, kteří na tu klimatickou katastrofu nikdy moc nevěřili.

On asi nebude úplně nejlepší nápad myslet si, že budu šampionem ve výrobě elektromobilů, když výroba baterie, která je nejdražším dílem a určuje cenu, je extrémně energeticky náročná a já sofistikovaným systémem povolenek zdražím tenhle základní výrobní faktor vysoko nad konkurenční trhy. Pak ty elektromobily holt vyrábí a používá někdo jiný a ten také pak snižuje efektivně emise a s hrdostí nabízí svou produkci na evropském trhu.

Ale i s mnoha dalšími, s klimatem přímo nesouvisejícími technologiemi je to také úplně stejně. Dostupná a levná energie je totiž základní existenční podmínkou konkurenceschopné ekonomiky. A nejen průmyslu. Ona i ta umělá inteligence toho z té zásuvky dost sežere.

Jasně. Evropská unie má na to dlouhodobě osvědčený recept v podobě dotací. A průmyslníci celého kontinentu se už hlásí. Ale uznejte, že je zvláštní ze strany ať už státu nebo EU dotovat firmy, aby unesly cenu energie, kterou dotační autorita sama zdražuje systémem emisních povolenek.

Ten systém je tak dokonalý, že se mu při rostoucích cenách energie podařilo v minulých letech zastavit všechny tržní, nedotované investice do energetických zdrojů v Evropě a garantovat, že přes drahou energii v Evropě nepojede vlak.

Systém povolenek a energetického trhu je to jádro aktuálního úpadku konkurenceschopnosti Evropy. Nic jiného. A nic než zásadní řez, který to změní, se situací nepohne. Jenže tohle přiznat je pro evropské elity nemožné. Tolik kanálů, kterými by musely chodit, v Evropě snad ani není.

A tak budou dál plkat nad dalšími Lisabonskými strategiemi, které mohou sepisovat další a další italští expremiéři. Je jich celkem dost. A my budeme pokračovat po cestě do chudobince.