Nevychovaným štěňatům se většinou musí strčit čumák do loužičky, ovšem existují i taková, která to za vás udělají sama – a ráda. Právě před šesti týdny zveřejnilo ministerstvo zdravotnictví nenápadné oznámení, ve kterém stálo, že „jen za leden 2021 nařídily krajské hygienické stanice 245 tisíc karantén“, jejich zaměstnanci a policisté v tom samém období zkontrolovali 518 osob a zjistili, že „k pochybení došlo u třetiny z nich“.

Jinak řečeno, stát za leden zvládl zkontrolovat pouhá dvě promile uložených karantén. „Jestli se tím opravdu chtěli chlubit, moc se jim to nepovedlo,“ říká Libor Dušek, vedoucí katedry národního hospodářství na pražských právech, který se dlouhodobě zabývá efektivitou trestní politiky státu. Represe samozřejmě není všechno, ovšem pokud chce stát zajistit, aby se jím vyhlášená protiepidemická opatření dodržovala, musí mít podle Duška lidé pocit, že jim porušení pravidel jen tak neprojde, a pokud tak přesto učiní, musí je to bolet.

Václav Drchal

Otázkou je, kdo za onu „dvoupromilovou“ kontrolu karantén může. Nejjednodušší by to bylo samozřejmě svést na hygieniky a policisty, jenže věc je složitější. Hned den po zmíněném myšlenkovém harakiri ministerstva zdravotnictví se nechal Úřad pro ochranu osobních údajů slyšet, že začal prošetřovat, jestli je v pořádku, když hygienici předávají policii „strukturovaná data“ o osobách v karanténě, a dosud – jak týdeníku Hrot potvrdil mluvčí úřadu – k žádnému rozhodnutí nedospěl. „Nechci komentovat pozitivněprávní otázku, jestli dle aktuálně účinných zákonů má policie na něco takového oprávnění. Ale předávání dat o karanténách policii, aby mohla konkrétní lidi doma kontrolovat, je jednoznačně důležité a rozumné opatření v boji s epidemií. Od jejího začátku už uplynul rok, takže pokud to podle současných zákonů jde, měli jsme to vědět od loňského března, a pokud to nejde, bylo dost času zákon změnit,“ říká Dušek.

Celé je to dokonale absurdní a hezky to ilustruje, jak vláda ve vynucování svých vlastních opatření selhává. Důvodů, proč jsme už od podzimu prakticky neustále „best in covid“, je samozřejmě víc (neexistence chytré karantény, papalášství, chaos na všech úrovních rozhodování…), ale tento patří mezi ty důležitější. „Když zazní bědování, že lidé nedodržují opatření, tak to ve skutečnosti znamená, že vláda nedokázala nastavit systém, jak dodržování opatření zajistit,“ upozorňuje Dušek.

Dojmy místo pojmů

Zásadním nedostatkem systému, který by měl dodržování protiepidemických opatření vynucovat, je, že žádný takový systém neexistuje. Nikdo za celý rok neurčil jasná a přehledná pravidla, nikdo nestanovil priority a nad zavedením chytré represe nejspíš nikdo ani nepřemýšlel. Respektive přemýšlet nemohl, protože k tomu neexistují data. Autor tohoto článku se pokoušel od všech možných orgánů státu získat naprosto banální statistiku – kolik bylo v minulém roce uloženo „koronavirových“ pokut a jaká byla jejich celková výše, z čehož by šlo spočítat alespoň průměrnou výši pokuty – ovšem nic takového neexistuje. Zjistit počet a výši pokut za jednotlivé přestupky, od bagatelního nenošení roušek až po černé provozování barů a restaurací, je pak bohužel jen idealistické přání.

Dobré, ale logicky neúplné statistiky má policie. Z nich plyne, že od začátku druhé vlny (od 18. září) dodnes policisté provedli celkem 2 389 264 kontrol a zjistili při nich 93 632 přestupků. Celkem 55 238 jich vyřešili domluvou, kromě toho na místě uložili 26 829 pokut a zbytek předali obcím a hygienickým stanicím do správního řízení. Výši pokut policie bohužel neuvádí a lepší statistiky nedodaly ani vláda, ministerstvo vnitra a ministerstvo zdravotnictví.

Alespoň nějakou představu o výši ukládaných pokut si tak může člověk udělat z různých parciálních vyjádření. Například v Pardubicích (z několika oslovených hygienických stanic a měst odpověděl jen pardubický a pražský magistrát, přičemž z Prahy přišla odpověď, že pokut je tolik, že jsou statisticky nepodchytitelné) bylo loni a letos uděleno kvůli koronaviru ve správním řízení podle tamního vedoucího oddělení přestupků Leoše Staňka celkem 53 pokut v celkové hodnotě 54 500 korun, takže průměrná výše pokuty jen lehce přesáhla tisíc korun. Nejvyšší pokuta, kterou udělil pražský magistrát a Hygienická stanice hlavního města Prahy, shodně dosáhla 20 tisíc korun a například Jiří Janeček z iniciativy Chcípl pes dostal za opakované otevření restaurace „flastr“ deset tisíc korun.

Sazebník na „áčtyřku“

Rozhodnout za těchto okolností, nakolik je výše ukládaných pokut přiměřená a efektivní, samozřejmě nejde. Podle Duška jsou ale u nás pokuty dlouhodobě nízké a spíš symbolické: „Je samozřejmě třeba rozlišovat. Běžné, chvilkové nenošení roušky je bagatelní záležitost, velmi rizikové je naopak provozování zavřených restaurací. Tam se skutečně může stát, že se nakazí deset lidí, ti nemoc rozšíří dál a někdo kvůli tomu zemře. Za takové ‚superspreading events‘ jsou sankce v řádu milionů zcela adekvátní.“

Zřejmě ještě závažnější chyby se ale stát dopustil tím, že si nestanovil priority a to, čeho chce dosáhnout, veřejnosti jasně a srozumitelně nevysvětlil. Ideálním řešením by podle Duška byl „sazebník pokut na ‚áčtyřce‘“, který by sice nebyl závazný, ale jen doporučující, přesto by policii poskytl vodítko a lidé by dopředu věděli, co mohou za porušení pravidel realisticky očekávat. Také by se zřejmě nestalo, že policie sice od počátku druhé vlny vykázala více než dva miliony provedených kontrol, ovšem zároveň víme, že v lednu bylo zkontrolováno pouhých 518 lidí poslaných do karantény. Dodržování karantény je přitom naprostá nezbytnost, což v zemích, které covid-19 zvládají lépe než my, pochopili už dávno.

Jižní Korea na to šla od počátku zostra – každý, kdo se ocitne v karanténě, si musí do mobilu nahrát sledovací aplikaci, a pokud opustí byt, čeká ho pokuta ve výši 2500 dolarů, případně soud. Něco takového by v Evropě nepochybně neprošlo, ovšem rozumně pečliví jsou třeba naši rakouští sousedé. Podle zkušeností, které na sociálních sítích popsal výzkumník z vídeňské University of Business and Economics Miloš Fišar, může v Rakousku každý člověk v karanténě čekat kontrolu – místního strážníka, hasiče či prostě dobrovolníka. Pokud ho doma nezastihnou, zkusí to ještě policie, a když nemá úspěch ani ta, je výsledkem pokuta ve výši 1450 eur.

V České republice toto nefunguje. Právě před týdnem informoval sociolog Daniel Prokop o výsledcích rozsáhlého průzkumu Život během pandemie, z něhož plyne, že každého sedmého zaměstnance šéf vyzval, aby nějakým způsobem porušil protipandemická opatření: Ignoroval testy, nehlásil kontakty hygienické stanici, nebo dokonce šel do práce, i když byl v kontaktu s nakaženým, případně měl sám příznaky nemoci. Každý si to může přebrat, jak chce, z hlediska šíření nemoci je to každopádně další těžkotonážní průšvih.

Souboj zákonů

Pokuty se celý uplynulý rok ukládaly podle dvou různých zákonů – podle krizového zákona a podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Zákony se částečně překrývaly, přičemž k dovršení zmatku platilo, že za některé závažnější přestupky podle krizového zákona (provozování zavřených barů, fitness center či restaurací) šlo uložit pokutu maximálně 20 tisíc korun, kdežto za méně závažné prohřešky (nenošení roušky, nedodržení rozestupů v restauracích či za nevydezinfikování skříněk ve fitness centru) hrozily teoreticky až tři miliony korun. Toto schizma ukončil až pandemický zákon přijatý na konci letošního února.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.