Pandemie čínské chřipky ve světě sice ještě neskončila, ale už teď je téměř jisté, že český přístup k boji s ní bude patřit k ukázkovým prohrám - co do počtu nakažených i obětí. A v dolní části tabulky budeme i v tom, jak jsme se s nákazou popasovali ekonomicky a jak jsme si nechali rozvrátit vzdělávání. Rozsah poškození celé společnosti ve vnímání občanských svobod, demokracie a právního státu pak teprve začínáme zjišťovat. A na vnímavější jedince z toho jdou mrákoty.

Když to všechno loni v březnu začalo, chápali snad všichni, že ohrožení nebezpečnou nakažlivou chorobou, o níž prakticky nic nevíme, dostatečně ospravedlňuje dočasné omezení svobod, i když to může být nejen nákladné, ale i bolestivé. Každý právní stát s takovou situací počítá a dává administrativě nástroje ji řešit. Vyžaduje však, aby použití těchto nástrojů bylo věcně odůvodnitelné a přiměřené. Nutno říct, že během části první vlny pandemie se vládě víceméně dařilo držet se těchto zásad. Využila přitom veškerý prostor, který jí dávala naše úprava nouzového stavu, určená v principu k řešení jiných katastrof, než je šíření nakažlivé choroby. Lepší a praktičtější legislativní nástroj si však nepřipravila, přestože varováním měly být už první žaloby proti uplatňovaným opatřením.

Hlavně nic nevysvětlovat

Na podzim se pak sešly dva podstatné faktory. Protiepidemická opatření začala mít pro sektor obchodu a služeb likvidační charakter, protože rezervy byly vyčerpány, a k tomu se přidalo střídání na ministerstvu zdravotnictví. Boje s pandemií se chopili tzv. experti, kteří radili na ministerstvu zdravotnictví i předsedovi vlády a prosazovali tvrdá omezení života společnosti, aniž by státním orgánům, a zejména veřejnosti vysvětlovali jejich smysl a účel. To vše v době, kdy už bylo o koronaviru známo mnohem více než na jaře. Existovaly dokonce i mezinárodní zkušenosti, ale univerzální recept určitě na světě nebyl a není doteď. Restrikce se tak nezdůvodňovaly a nevysvětlovaly. Tato běžná praxe z tuzemských ordinací, kdy pacient akorát nafasuje tabletky a nikdo se s ním příliš nebaví, však při správě státu není přípustná.

A tak letos v únoru zrušil Ústavní soud na návrh senátorů část usnesení vlády, která kvůli šíření covidu-19 omezila maloobchod a služby. Podle verdiktu nebyla opatření dostatečně odůvodněna. V té době ale platilo už další omezení, takže se nic nedělo a vláda měla pocit, že ví, jak na to. Hned den nato přikázal Městský soud v Praze Gymnáziu Na Zatlance obnovit prezenční výuku, což nakonec odsunul Nejvyšší správní soud až do rozhodnutí o kasační stížnosti gymnázia, k čemuž opět nedošlo, protože platí zase jiný zákaz výuky. Další soudy zase o něco později zrušily povinnost testování pro zaměstnance ústavů sociálních služeb a nehoráznou povinnost negativního testu českých občanů při návratu z ciziny.

Náhrady a žaloby

Mezitím si opozice vyvzdorovala pandemický zákon, podle něhož vydává opatření ministerstvo zdravotnictví. Jenže se zase nic nezměnilo. Opatření nejsou zásadně zdůvodňována. Komický je pak pláč „oxfordského experta“ Jana Kulveita z rozehnané skupiny MeSES nad tím, že vláda pohrdla jejich radami na základě evidence-based medicine, když ve zveřejněných stanoviscích skupiny, která zásadně ovlivňovala podobu přijímaných opatření, nikdy žádná evidence-based data a zdůvodnění nebyla.

Kromě toho ministerstvo zdravotnictví pod tlakem těchto expertů vytrvale ignoruje dikci zákona v případě absolutního uzavření stravovacích zařízení, které pandemický zákon neumožňuje. Postup státních orgánů podle mnohých právních názorů nejen zakládá nárok na náhradu škody, ale zavání i trestným činem na straně úředníků. Opakované vydávání předpisu, který soud zrušil, jen s formulačními úpravami a bez odstranění věcné podstaty nezákonnosti je výsměchem právnímu státu ze strany státní moci, a to nemůže zůstat bez následků. Někteří právníci dnes už hovoří o tom, že následky by mohly mít pro příslušné úředníky včetně ministra i trestněprávní rovinu. Že bychom zase jednou šokovali svět tím, že odstíháme ministra zdravotnictví za zpackaný boj s pandemií?

To, co zde vláda předvedla a dosud předvádí, bude mít zkrátka pokračování ve smršti žalob a vyšetřování.

A ani tím to nemusí skončit. V současnosti přijímaná opatření, kdy řada činností a cestování má být umožněna jen lidem splňujícím úředně nastavené podmínky, se mohou ukázat jako nevídaně diskriminační, a tudíž neslučitelná s demokratickým řízením a ústavním pořádkem. Jestli chceme, aby v této zemi umřel právní stát na covid, zvolili jsme opravdu ten nejlepší „evidence-based“ postup.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.