„Sirie chce vykopnout Američany co tam kradou naftu a Turecko vyhrožuje Americe a najednou zemětřesení, náhoda?“

„Spojit se musíme,ale jako jednotlivci každý sám za sebe.A né jako svolaná tlupa blbů…“ (Pavel)

Doslovně cituje na satirickém instagramovém účtu přiléhavě pojmenovaný uživatel Cesi_na_internetu perly nalezené v mělkých vodách celosvětové virtuální sítě.

Jak se stane, že člověk nadaný rozumem a svobodou tento rozum používat dospěje k takovému přesvědčení? A jak se stane, že mu někdo uvěří? Jak je možné, že se najdou tací, kteří jsou přesvědčení, že Hillary Clintonová je ve skutečnosti reptilián, Bill Gates nemá na práci nic lepšího než celé dny sedět u počítače a zkoumat, co dělají ovce, které se nechaly tupě naočkovat čipy v jeho vakcíně, Země je placatá (jinak by přece Australané popadali!) a proti chem­trails vás ochrání krystal za čtyřicet tisíc? Jsou to, samozřejmě, extrémní případy, kterým se můžeme smát. Jenomže pak jsou tu o poznání odmocněnější, na první pohled zdaleka ne tak zjevné manipulace s fakty, jejich ohýbání, upravování, vytrhávání z kontextu a překrucování. A na ty už je potřeba dávat si bedlivý pozor. Rozhodnout se v dnešní době – tak často označované za postfaktickou, až by tomu jeden uvěřil a přijal to za hotový fakt –, co je pravda a co lež, začíná být nesmírně obtížné. A stejně jako v každé jiné obtížné situaci by se hodil návod.

Jak se tvoří názor

S jedním takovým návodem přišel v roce 2019 slovenský teolog, filozof a šachový velmistr Ján Markoš. Jeho Sila rozumu v bláznivej dobe vyšla loni v českém překladu Miroslava Zelinského v nakladatelství Paseka jako Síla rozumu v bláznivé době s podtitulem Manuál kritického myšlení. A je to titul, kterému byste v okamžiku, kdy stojíte na prahu obrovského labyrintu informací, měli určitě věnovat pozornost.

Jak si vlastně tvoříme názor? Odkud čerpáme informace, na čem budujeme své postoje, kde bereme přesvědčení a další ingredience, které jsou zásadní pro náš životní styl a pro to, co nás dělá skutečně námi? Nepopiratelný vliv na nás mají média, tištěná i virtuální, diskuse a sociální sítě. A Markoš se ve své knize věnuje právě informacím, které se k nám dostávají prostřednictvím médií a sociálních sítí, a tomu, jak vyhodnotit jejich pravdivost a spolehlivost.

Oslava kritického myšlení

V souladu s moderním způsobem psaní podobných populárně-naučných seberozvojových publikací klade Markoš důraz na opakování těch nejpodstatnějších sdělení, každá kapitola tak obsahuje v závěru shrnutí a na konci knihy najdeme ještě shrnutí shrnutí, snad kdyby se někomu opravdu nechtělo moc číst nebo ho zajímalo jen určité téma.

Ve výkladu postupuje autor od těch nejmenších nositelů informací (slov) přes věty po mediální zprávy. Ukazuje, jak je možné do jednotlivých slov propašovat podprahovou reklamu, jaká slova na sítích stoprocentně vyvolají hádku a co vypovídá frekvence slov o situaci, v níž se společnost nachází. U vět se věnuje dnes často vzpomínaným logickým argumentačním chybám, předestírá návod, podle kterého můžeme rozeznat větu od výroku, a ukazuje, proč lidé lžou, co z toho mají a proč je někdy nesmírně výhodné přehlížet neoddiskutovatelná fakta.

Komu se dá (jakžtakž) věřit

Následující část se věnuje mediálnímu prostoru: jak poznat důvěryhodné médium, jakým způsobem se manipuluje s informacemi, proč se nemá číst jen titulek a perex, proč je důležité umět číst grafy a čísla a jaké rétorické triky na nás autoři zpráv často zkoušejí. Poslední část se věnuje zásadnímu varování – co internet schvátí, to už nenavrátí, na což mnozí často k vlastní smůle zapomínají. Zavádí diskusi k tématům typu ochrany soukromí na Facebooku nebo vysvětluje, co že jsou to vlastně ta big data.

Kapitoly jsou členěné na celou řadu velmi krátkých podkapitol, které doplňuje takové množství obrázků, grafů a diagramů, že text místy působí jako jedna velká prezentace. Pro někoho se tím čtení usnadňuje, jiným to tok informací nepříjemně rozbíjí. Aby se infografiky do knížky o formátu ani ne A5 vešly, jsou tak zmenšené, že se v podstatě nedají rozluštit, a to je škoda. Až na výjimky pocházejí totiž všechny z česko-slovenského mediálního prostoru, což je něco, na co není český čtenář zvyklý. A je to jedna z největších předností knihy. Redakce českého vydání navíc se souhlasem autora nahradila část příkladů ze slovenské politiky, médií a života českými reáliemi a je nesmírně příjemné projednou vstřebávat tento druh informací podpořený ukázkami z vlastního politicko-kulturního prostoru.

Příručka pro školáky

Komu je tedy kniha určená? Grafické zpracování a záběr, který si Markoš odvážně vytyčil, jasně naznačují, že odborník na statistiku nebo globální oteplování si na své nepřijde. Síla rozumu skvěle poslouží člověku, který se potřebuje v problematice informací, jejich vnímání, třídění, selektování a ověřování začít orientovat. V úplném závěru čtenář najde doporučení na další četbu k danému tematickému okruhu, která mu může pomoci prohloubit nabyté znalosti. Text knihy je psaný lehkou rukou, do češtiny je velice dobře přeložený a krásně plyne, ale po dočtení může působit až triviálně. Jeví se tak jako ideální pro žáky druhého stupně základních škol a pro středoškoláky, pro které může být orientace ve světě informací obzvlášť obtížná. Samozřejmě je namístě povzdech, že těm, kdo by z přečtení Markošovy knihy těžili nejvíce, se bohužel do rukou nikdy nedostane (a pokud ano, bude jim připadat jen jako další z řady útoků, fabulací a nesmyslů).

Markoš v úvodu jasně říká, že si neklade za cíl ovlivňovat naše názory. Jako teolog samozřejmě nezastírá svou víru v Boha, což se dá pochopit, stejně jako jeho averze vůči „hospodským pozitivistům“ (mimochodem ukázkový argumentum ad hominem, před nímž sám varuje). Slabší je nicméně jistá adorace kvalit Denníku N jakožto vzorového modelu nezávislého, objektivního média poskytujícího nadmíru kvalitní zprávy. Problém nespočívá v tom, zda Denník N či jeho česká varianta Deník N jsou, nebo nejsou dobrým zdrojem, jako problematický se jeví fakt, že nakladatelství Denníku N knihu na Slovensku vydalo. Ale třeba nás autor jen nenápadně zkouší a ukazuje nám, jak rychle můžeme informace obsažené v jeho knize uvést do praxe. Kritickému myšlení zdar. 

Oslava kritického myšlení

Kolik světla je příliš mnoho světla? Satelitní snímky ukazují věčně ozářenou planetu, na které se ale flóra a fauna vyvíjely tak, aby fungovaly v přirozeném, střídajícím se cyklu dne a noci. Posledních 150 let však natahujeme den, a vytlačujeme tak noční tvory a narušujeme cirkadiální rytmy, které potřebují k životu všechny bytosti, včetně lidí. Manifest za tmu poskytuje zajímavý vhled do utajeného vlivu světelného znečištění a zároveň je to emotivní apel na nezbytnost péče o přirozenou tmu pro dobro životního prostředí, našeho zdraví a života na Zemi. Johan Eklöf je švédský vědec a celosvětově uznávaný odborník v oblasti výzkumu netopýrů. Je aktivním ochráncem přírody.

Oslava kritického myšlení

Držet krok s překotným vývojem digitální technologie není vůbec snadné. Patrick Zandl patří mezi přední znalce nových technologií, jako jsou kryptoměny nebo umělá inteligence. V Mýtech a nadějích digitálního světa objasňuje mimo jiné to, jak nové technologie fungují, neomezuje se však jen na ně, důraz klade i na jejich společenské dopady. Která z novinek je pouze hype a co je skutečný game changer? Zandlův průvodce současným i blížícím se světem pomáhá čtenáři pochopit aktuální klíčové trendy a jejich souvislosti. Jen když novým technologiím porozumíte, můžete poznat, kterým stojí za to věnovat energii, čas či peníze.

Autorka je spolupracovnicí redakce