Po publikaci dokumentu expertního panelu ministerstva školství s titulem Hlavní směry revize Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (viz Hrot 14/2022) se v médiích i na sociálních sítích rozběhlo široké spektrum diskusí a objevila se řada komentářů.

Situace je podobná jako před lety se změnami v podpoře inkluze či společného vzdělávání. I tehdy se podle ministryně školství a části médií do škol inkluze „nově zaváděla“ a ignorovalo se půl století jejího vývoje, stejně jako se ignorovaly názory části odborníků, především těch, kteří měli s inkluzí letité zkušenosti.

Dnes se mluví opět o „reformě“ vzdělávání a často se opomíjejí zkušenosti z více než patnáctiletého vývoje reformy kurikula a jeho implementace ve školách. Pokusím se formulovat pár poznámek k tomuto vývoji.

Půlbilionový dluh

Vzdělávací systém je dlouhodobě podfinancovaný a vytvořil se v něm vnitřní dluh, který je přímo i nepřímo zdrojem většiny kritizovaných jevů. Výši tohoto dluhu odhadl jeden bankovní dům před pár lety na 500 miliard korun, tedy zhruba trojnásobek tehdejšího ročního rozpočtu MŠMT.

Reforma odstartovaná v roce 2004 byla de facto od samého počátku sabotována MŠMT i jednotlivými ministry. Primárně byla zbrzděna podceněním potřeby finančních a lidských zdrojů. Původně plánované cyklické revize s cirka pětiletou periodou zastavil ministr Josef Dobeš a další ministři neměli vůli je znovu rozběhnout a dotáhnout, protože měli jiné priority. Naposledy přípravu revize RVP přerušil před pár lety Robert Plaga. Takže zhruba po patnácti letech, kdy se měla připravovat již třetí revize, jsme na samém počátku přípravy té první.

Školský zákon z roku 2004 předpokládal jako určitou vizi přípravu Národního programu vzdělávání, který měl být i garancí, aby jednotlivé vlády a ministři do RVP nevhodně nezasahovali. Žádný ministr ho nepřipravil, Josef Dobeš chtěl tento program nahradit existencí Národní rady pro vzdělávání a nakonec se tento záměr ze školského zákona zcela odstranil. Připravené různé strategie nemohou tuto vizi plně nahradit, navíc se tradičně strategie neplní. Zde si dovolím zmínit Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020, kterou ministr Plaga i jeho dva předchůdci Valachová a Štech v podstatě ignorovali. Její nenaplnění se projevilo v počátku koronakrize, kdy školy nebyly na digitální vzdělávání připraveny.

Záplatování systému

Samostatnou kapitolou je čerpání financí z Evropského sociálního fondu, kterými se dlouhodobě nesystémově „záplatují“ některé nedostatky ve vzdělávacím systému. Pominu-li administrativní zátěž pro školy a učitele, je zde velmi nízká efektivita vynaložených prostředků, kterou odhaduji na pouhých třicet až čtyřicet procent. Kolem čerpání těchto zdrojů se vytvořil neprůhledný, často i korupční byznys, do kterého se zapojily i přímo řízené organizace MŠMT.

Sdílím tedy určitou skepsi Václava Trojana (viz Hrot 15/2022) nebo Bořivoje Brdičky: bez řešení jimi (i výše) zmíněných rizikových faktorů k žádné významné změně nedojde. Jen se nakonec ministerstvo a ministr pochválí… 

Autor je viceprezidentem Pedagogické komory; tento spolek sdružuje více než tři tisíce učitelů a učitelek