Loni v únoru, kdy si většina světa začala nasazovat roušky a vyslovovat nové sousloví covid-19, vytáhla vojska syrského prezidenta Bašára al-Asada proti ustupujícím povstalcům ve městě Idlíb nedaleko turecké hranice. Ofenziva měla -s podporou Moskvy - ukončit léta trvající občanskou válku. Tanky ruské výroby se jen valily pouští. Nálety během jediné noci pozabíjely stovky tamních civilistů i ozbrojenců. Mezi nimi bylo i na třicet vojáků turecké armády, jež povstalce proti Asadovi podporuje. Idlíb byl ztracen; byla otázka desítek hodin, než nad ním syrská armáda získá nadvládu zpět.

V oněch následujících hodinách se však stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Protivzdušnou obranu syrské armády začaly napadat zhruba dvanáctičlenné skupiny neznámých letounů, které se vůbec neukazovaly na radarech. Ruský obranný raketový systém Pancir-Sl nebyl mnoho platný; jednotlivé body syrské obranné sestavy popadaly jako domino. Místo aby triumfálně vkročili do ulic Idlíbu, museli se Asadovi lidé potupně stáhnout.

Joystick a monitor

Piloti oněch neznámých letounů nebyli připoutáni v kokpitech, vydáni napospas protileteckým střelám. Seděli v klidu nějakých sto až sto padesát kilometrů od bojiště za tureckou hranicí, před obrazovkou, v ruce joystick. Když Syřané nějaký letoun přece jen sestřelili, maximálně pokrčili rameny.

Ten zázrak, jenž sehrál klíčovou roli v jednom z nejžhavějších vojenských konfliktů současného světa, ve skutečnosti žádným zázrakem není - a v tom je jeho síla. Drony coby doručitele smrti začali jako první ve velkém používat Američané za vlády Baracka Obamy. Za jeho nástupce Donalda Trumpa to byl právě dron MQ-9 Predator, jehož raketa zabila jednoho z nejmocnějších Íránců, generála Sulejmáního. Samotné použití dronů tedy obočí otrlých vojenských analytiků mnoho nenadzdvihne. Skutečnost, že se mezi největší dronové velmoci dostalo Turecko, však je něco docela jiného.

Když ankarské ministerstvo obrany vyhlásilo v roce 2007, že zakládá program na vývoj vlastního bezpilotního letounu, jen málokdo je bral vážně. Kvalita dostupných technologií je ostře sledovaná záležitost a Turci podle všeho za největšími výrobci, Čínou a USA, daleko zaostávali.

Prezidentův zeť

Projekt dostala na starost firma Baykar Makina, v jejímž čele stojí jistý Selguk Bayraktar. Ten měl pro obsazení prominentní pozice dobré předpoklady: zaprvé je absolventem MIT a zadruhé je zetěm - kdo by to řekl? - tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana.

Sešel se rok s rokem a v roce 2014 začala turecká armáda zkoušet stroj, jenž se jmenuje také Bayraktar, snad aby se to nepletlo (kromě šéfova příjmení to slovo znamená rovněž zhruba etalon). O rok později byl tento etalon poprvé osazen raketami - a od té doby čekal na vhodnou příležitost k nasazení.

Ta přišla v roce 2019, kdy se Erdogan rozhodl zasáhnout do občanské války v Libyi. Obětí se staly jednotky Libyjské národní armády, hlavního ozbrojeného uskupení jednoho ze dvou tamních konkurenčních vládců. Polní maršál Chalífa Haftar, jenž jí velí, sídlí - shodou okolností také za ruské podpory - v Tobruku, ale myslel si na oficiální hlavní město Tripolis. Kdyby je uchvátil, mohl by se s jistou dávkou logiky prohlašovat za vládce celé země. I tady ale zasáhli Turci s joysticky a tichými smrtonosnými letouny bez pilotů - a Haftar musel odtáhnout s prázdnou.

Letos se zase pustil do nečekaného dobrodružství ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev. Terčem byla samozřejmě Arménie: tamní válka o Náhorní Karabach nedošla nikdy vyřešení, pouze vždy načas utichla. Tentokrát Ázerbájdžánci získali během několika dnů zpět téměř celé území, jež od 90. let prakticky - byť neoficiálně - ovládal Jerevan. Moskva, jíž oba znesvářené kavkazské režimy zobou z ruky, nové uspořádání věcí vzápětí posvětila dojednáním příměří.

Úspěšnost tureckých dronů se odvíjí od jednoduchosti. Nekorunovaným králem bezpilotních letounů je zmiňovaný americký predátor MQ-9 od firmy General Atomics Aeronautical Systems. Umí do vzduchu vynést 1700 kilogramů zbraní (případně i něčeho jiného, ale s tím se nějak nepočítá), vydrží takto naložený čtrnáct hodin ve výšce až patnáct kilometrů, uletí až 1900 kilometrů a svede letět téměř pětisetkilometrovou rychlostí.

Kromě toho je emkvédevítka ďábelsky chytrá. Umí navést na cíl rakety z jiného letounu nebo je může vypouštět sama. A jak by mohli dosvědčit Sulejmáního lidé, zasahuje přesně. Bezděčně tak připomíná sovětský hokejový tým z 80. let: lidskou bytost aby pohledal, ale bránit se proti tomu stroji prakticky nedá.

Jednoduchost platí

MQ-9 Predator patří mezi běžně užívanými drony dneška k naprosté špičce (jeho čínský konkurent CH-5 Rainbow má jako z udělání velmi podobné parametry). Má však jedno slabé místo: je pekelně drahý. Jeho poslední verze stojí 32 milionů dolarů za kus. Ve srovnání s běžnými bojovými letouny jsou to drobné (F-22 vás přijde na desetinásobek), ale bayraktar si domů pořídíte za necelých pět milionů. A protože drony létají nejraději v letkách nejméně šestičlenných, za jednu sadu bayraktarů včetně základny, monitorů a joysticků dáte právě tolik jako za jediného predátora.

Turecké drony jsou přitom řádově slabší - unesou 150 kilogramů zbraní, dolet mají jen něco přes 300 kilometrů a přes totéž číslo se nepřehoupne ani maximální rychlost. Vtip je v tom, že nic z toho Turkům nevadí. Prezidentův zeť je vyrábí v optimálním poměru ceny a požadovaného výkonu. Že jednotlivé součástky musí kupovat na Západě (potíže s porušováním embarga na vývoz zbrojního materiálu do Turecka měl nedávno například kanadský Bombardier), jej mnoho mrzet nemusí.

Daniel Deyl

To dělá z bayraktarů mimořádně atraktivní artikl zejména pro země, v nichž je konvenční válka omezené intenzity reálnou hrozbou či rovnou hroznou realitou. Již dnes jsou součástí výzbroje ozbrojených sil Ázerbájdžánu (o něm byla řeč), Kataru (obklopeného nepřátelsky naladěnými sunnitskými Araby) a Ukrajiny, jejíž třetinu okupuje Rusko. Podepsaný kontrakt s výrobcem -s firmou Baykar - mají i Poláci; zájem projevily také další země (viz mapa).

Zbrojařský žurnál Jane’s Defence Weekly srovnává bayraktar s kalašnikovem. Sovětský samopal svou jednoduchostí, odolností a nízkou cenou úspěšně konkuroval technicky dokonalejším zbraním americkým, až to na desetiletí proměnilo tvář boje na blízko. Dnes jsou na řadě Turci: kdo nemá jejich dron, jako by nebyl.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.