Zdi kanceláře Patricka Grai­chena zdobí dvě malby. Na jedné je solární elektrárna a na druhé větrný park. Graichen několik let vedl vlivný think-tank Agora Energiewende, který se do značné míry podílel na podobě německé energetické politiky posledních let. Když se loni změnila vláda v Berlíně a ministrem hospodářství a klimatu se stal zelený Robert Habeck, vytáhl Graichena ještě o stupeň výš. Coby nový státní tajemník ministerstva se stal jedním z nejmocnějších mužů nejen v německé, ale i evropské energetice.

Původním Graichenovým úkolem bylo realizovat německé představy o klimatické neutralitě založené na zelené energii a ruském plynu coby přechodovém palivu do nové éry. Plyn měl dočasně nahradit odstavované jaderné a uhelné zdroje, než se podaří postavit větrníky a solární panely o výkonu, který by zajistil bezpečné dodávky energeticky náročnému německému průmyslu i domácnostem.

Už po pár týdnech v úřadu se agenda nového tajemníka radikálně změnila. Poté, co Rusko napadlo Ukrajinu, se musí Graichen ruského plynu naopak co nejrychleji zbavit. „Cílem všeho, co děláme, je dostat se z ruské plynové závislosti,“ říká dnes Graichen.

To nebude lehký úkol. Závislost Německa na plynové droze z Kremlu není záležitostí posledních let. Neodstartovala s Graichenem, Angelou Merkelovou ani Gerhardem Schröderem. Její počátky se datují do začátku sedmdesátých let, do temných dob studené války, kdy se Joschka Fischer pral s policisty a Zelení mohli o realizaci svého programu z ministerských křesel jen snít.

Bavorský prorok

„Dějinné zkušenosti ukazují, že politicko-mocenská strategie Moskvy je koncipována dlouhodobě a také ekonomická rozhodnutí jsou činěna plně ve službě této strategii. Spolková republika se proto nesmí dostat do závislosti na ruském plynu. Vláda však naše naléhavé obavy smetla ze stolu,“ připomněl deník Die Welt prorocká slova Franze Josefa Strauße, legendárního bavorského ministerského předsedy, v rozhovoru z roku 1982.

Bylo to devět let poté, co z ložisek na Sibiři přitekly skrze železnou oponu do západního Německa první kubíky sovětského plynu. Demokratická část tehdejšího Německa kryla v té době importem z Ruska „jen“ dvacet procent spotřeby. Straußovy obavy ovšem smetla ze stolu nejen tehdejší vláda v Bonnu, ale i všichni budoucí kancléři a kancléřka, kteří nechali ruský podíl nabobtnat až na současných 55 procent.

Pokukovat po nových ložiscích levného zemního plynu objevených na Sibiři začali západoněmečtí byznysmeni dokonce už o dvě dekády dříve. Nešlo jen o touhu po samotné energetické komoditě. Západoněmecké průmyslové firmy tehdy disponovaly nejlepšími technologiemi a know-how pro výrobu plynovodních trubek. Tehdejší průmyslový obr Mannesmann platil za světového lídra v oboru a poohlížel se po nových lukrativních trzích, kam by západoněmecké trubky udal. Ložiska ukrytá v tisíce kilometrů vzdálené pustině byla hodně lákavá.

Vývoz těžebních technologií do SSSR byl však po kubánské krizi stejně jako dnes pod sankcemi. Americká vláda navíc už tehdy dělala všechno pro to, aby rodícím se německo-sovětským plynovým námluvám nedala šanci. V Německu se proto zrodilo neobvyklé spojenectví průmyslníků toužících po byznysu na Východě a sociálních demokratů z SPD, kteří usilovali o zklidnění vztahů s východním blokem. Tato aliance nejen skrze Putinova přítele Schrödera, ale i řadu dalších, méně viditelných straníků, jako je třeba silně proruská předsedkyně vlády Meklenburska–Předního Pomořanska Manuela Schwesigová, přetrvává dodnes.

Když se stal koncem šedesátých let kancléřem sociální demokrat Willy Brandt, otevřelo to cestu pro přelomovou barterovou smlouvu mezi koncernem Man­nesmann, Deutsche Bank a Sovětským svazem. Dodávky trubek pro plynovody měly být zaplaceny pozdějšími importy zemního plynu. První plyn ze Sovětského svazu přitekl do západního Německa v roce 1973.

Spolupráce napříč železnou oponou vydržela celá desetiletí. Přežila dokonce i sabotáže ze strany CIA. Podle pamětí Thomase C. Reeda, poradce amerického prezidenta Ronalda Reagana, měl už v roce 1982 americký kybernetický útok vyvolat masivní explozi na transsibiřském plynovodu, která byla viditelná až z vesmíru.

Po sjednocení Německa, zhroucení komunistického režimu a rozpadu Sovětského svazu už americké tajné služby německo-ruské obchody nekomplikovaly. Za vlády Helmuta Kohla, Angely Merkelové a samozřejmě Gerharda Schrödera vykrystalizovaly do podoby čtyř podmořských trubek nazvaných Nord Stream a Nord Stream 2, které obcházejí Ukrajinu či Polsko, a mají tak zajistit dodávky do Německa mimo území států, které jsou z kremelského pohledu nepřátelské.

Nový problém, staré recepty

Tím, kdo má po pět desetiletí trvajícím plynovém rauši provést závisláka odvykačkou, je právě Patrick Graichen. Podle něj si pacient po pár týdnech vede dobře, byť je to způsobeno spíš shodou příznivých okolností než úspěšností léčebné kúry. „Podařilo se nám snížit dovoz plynu z Ruska z 55 procent na méně než čtyřicet procent, což je způsobeno kombinací malé poptávky a vyšším importem LNG,“ říká Graichen.

Držet se přitom chce „osvědčených“ receptů. Německo podle předválečných plánů dál odstavuje uhelné zdroje a je velmi pravděpodobné, že koncem roku vypne i poslední tři jaderné elektrárny. „Dobrou zprávou je, že všechny odpovědi na klimatickou neutralitu jsou také odpověďmi na to, jak dosáhnout nezávislosti na importech ruského plynu,“ tvrdí Graichen, který mnohokrát opakuje pojmy jako vodík, energetická efektivita, diverzifikace dodávek či rozvoj obnovitelných zdrojů.

Především v poslední oblasti chce Německo značně přitvrdit. Habeckovo ministerstvo představilo před pár týdny takzvaný velikonoční balíček, prezentovaný jako největší změna energetické legislativy za celá desetiletí. Práce na něm odstartovaly ještě před začátkem války na Ukrajině a cílem je zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě elektřiny do roku 2030 ze současných 42 na osmdesát procent, a do roku 2035 dokonce na sto. To je o deset let dříve, než si kabinet stanovil v koaliční smlouvě. Habeckem a Zelenými už tehdy prosazovaný termín 2035 měl prý během povolebních jednání vyškrtnout přímo sociálnědemokratický kancléř Olaf Scholz. Ten na Twitteru opatrně naznačil, že s šibeničním termínem není úplně srozuměn.

Profimedia.cz

Urychlení má být dosaženo tím, že větrné, solární a další zelené elektrárny mají nově získat status zdroje zajišťujícího veřejnou bezpečnost, a jejich výstavba tedy bude probíhat ve veřejném zájmu. To v praxi znamená, že jakýkoli odpor ze strany obyvatel – třeba vůči výstavbě větrníku za barákem – by neměl šanci na úspěch a ani by ji neměl mít možnost příliš dlouho blokovat, jak se dnes děje nejen v Německu. Totéž platí pro vlekoucí se výstavbu přenosové soustavy.

V nejbližší budoucnosti mají energetickou bezpečnost země zajistit plovoucí terminály na zkapalněný zemní plyn z USA, Kataru či Afriky. Vláda vyčlenila na jejich pronájem a desetiletý provoz 2,5 miliardy eur, v německých přístavech by se měly první takové terminály objevit už koncem letošního roku. I v tomto směru země opět doplácí na svou zálibu v ruském plynu. Projekty klasických, neplovoucích terminálů se v Německu plánují dlouhá léta. Na rozdíl od plynovodu Nord Stream se však zatím žádný nepodařilo zrealizovat, příprava se léta vlekla a rozjela se až po 24. únoru.

Podle Graichena se navzdory veškerým opatřením nepodaří snížit podíl ruského plynu na spotřebě na nulu. Realistickým cílem země je dostat se do dvou let na deset procent. Jak však ukazuje dění v sousedním Polsku či Bulharsku, kterým Gazprom v minulém týdnu oznámil ukončení dodávek, tyto úvahy se brzy mohou ukázat jako bezpředmětné a plyn do Německa může prostě zastavit sám Kreml. A to by znamenalo, že přestane téct i do Česka, které ruský plyn odebírá přes Německo. Varšava se však na rozdíl od Berlína a Prahy na tuto variantu připravovala a funkční LNG terminál ve Svinoústí už má.