Politické odcházení nebývá bůhvíco, dokonce i tehdy, když je předem ohlášené a dobrovolné. Asi ani samotná Angela Merkelová by před takovými dvěma lety nebyla vsadila kancléřskou výplatu na to, že CDU by dneska s přehledem vyhrála volby a že o ní samotné by si nikdo netroufl říct to co tehdy. Že je odepsaná. Koronavirus nasvítil slabiny populistických typů, protože silácké řeči a charisma bez kompetence, disciplíny a organizovanosti jsou k ničemu, a je to zjevné dokonce i tehdy, když lídři nedoporučují jako účinnou obranu kloktat louh. 

Frau Merkel neměla svojí stříbrnou chvíli při zvládání krize eurozóny v letech 2010–2012 a kdekdo jí nemůže přijít na jméno kvůli migrační krizi v roce 2015. Nicméně Evropa má opravdu velkou kliku, že je pořád ještě tady, a že Němci shodou okolností drží „evropské předsednictví“ akorát v době, kdy je potřeba do konce roku dojednat dohody na příští víceleté finanční rámce. 

V delikátní zóně

Jistěže je třeba si vyjasnit, jestli může někdo brát „evropské peníze“, i když na „evropské hodnoty“ plive, o čemž v podstatě mluvila jako o podmínce soudržnosti v Evropském parlamentu Angela Merkelová. Je tady samozřejmě definiční problém, kde je ta hranice plivání, ale předpokládám, že si ji každý zvládne stanovit sám. V „hudbě o peníze“ bychom měli zvládat speciálně jemné tóny. Jednak proto, že jako „napůl bohatá“ země se Česko přirozeně dostává do delikátní zóny mezi příjemcem a přispěvatelem. Navíc máme premiéra, který je ale suverénně nejbohatším člověkem v Evropské radě, což přece jen diskusi o tom, jak a komu se mají peníze přerozdělovat, nějak poznamená.

Je tady těch 500 miliard eur ve fondu obnovy podle francouzsko-německého návrhu, nebo 750 miliard eur podle Komise. Jsou navíc, na jedno i druhé se máme solidárně skládat, ale to užití, to bude teprve rvačka. „Tábor střídmých“ (netto přispěvatelé typu Rakouska, Holandska, Švédska…) by chtěl peníze „solidárně půjčovat“, covidem-19 postižené země typu Itálie a Španělska naopak formou nevratné pomoci brát, širší klub „přátel koheze“ (netto příjemci včetně Česka) nechtějí o čistý příliv peněz přijít. Jestli někdo v tomhle pytli blech prosadí kompromis, tak je to Německo, neboť představuje ekonomickou těžkou váhu, jež to z absolutního hlediska nejvíc platí, ale zároveň má pořád (díkybohu) o jednu velkou historickou záklopku navíc, než aby jí v mezinárodní politice dalo všem pocítit. 

Naše Angela

V Itálii nechcete na dobu neurčitou zaměstnat mladé a začínající pracovníky primárně nikoli kvůli koronaviru, ale kvůli blbé legislativě, která chrání už vytvořená místa za každou cenu. Nová nevytváří, stará ničí. Takže pumpovat do Itálie solidárně peníze, aniž by si sama připustila, že se musí změnit, je samozřejmě pitomost, a pro jakoukoli chudou zemi je to teprve nepřijatelné. Čech by ovšem byl v úplně nevkusné pozici, kdyby se jako příjemce dožadoval od Itala, aby podstoupil těžkou „policy change“. Němci jednak platí, jednak si prošli před patnácti lety reformami, které z ekonomického hlediska neznamenaly nic jiného, než přestat lidi platit za „nepráci“.

Specialisté na česko-německé vztahy vědí, že kam až paměť sahá a oko zírající do křišťálové koule budoucnosti dohlédne, tak jen Angela Merkelová mezi německými politickými špičkami má tu unikátní kvalitu, že je doopravdy vlídně nakloněná Čechům. Jistěže vzpomíná na své někdejší stážování jako doktorandky z NDR v Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV Rudolfa Zahradníka, a tehdy uzavřená přátelství, nicméně výhoda to je. Aspoň tohle nepro…t.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Miroslav Zámečník