Návrh novely o korespondenčním hlasování předložil Senát, kde jej ještě před sněmovními volbami iniciovali tehdy opoziční, dnes převážně vládní senátoři. Přijat byl v říjnu 2021 a platit má už v příštích prezidentských volbách. V Senátu jej podpořila pohodlná většina 51 ze 64 přítomných zákonodárců. K provládním a „nezávislým“ senátorům se při hlasování přidali i někteří jejich kolegové zvolení za ANO.

Situace v dolní komoře je jiná: vládní strany jsou pro, opozice ostře proti.

O co vlastně jde

Senátní návrh zavádí korespondenční formu hlasování ve sněmovních a prezidentských volbách pro všechny české občany, kteří v době voleb dlí v zahraničí. Tedy jak pro ty, kdo zde trvale žijí, tak pro stipendisty na semestrálním studijním pobytu nebo několikadenní dovolenkáře. Odhadem jde o několik set tisíc voličů.

Hlavním argumentem zastánců návrhu je fakt, že Česko patří k nemnoha, konkrétně pěti, členským zemím EU, kde krajané možnost volit dopisem nemají. A že je to dluh, který vůči nim má český stát, a vlastně i dost velká mezinárodní ostuda.

Proti návrhu je kompletně celá sněmovní opozice, jejíž některé argumenty jsou opravdu liché. Tak například místopředseda ANO Radek Vondráček k návrhu pokládá otázku: „Proč mají mít krajané v zahraničí stejná práva jako my, když tady nežijí a neplatí daně?“ Takový argument ale obstojí opravdu jen těžko. Češi v zahraničí mají možnost volit dávno a korespondenční volba jen zvyšuje dostupnost hlasování. A navíc, velká část oprávněných voličů své daně českému státu samozřejmě odvádí.

Opozice také brojí proti průtahům při sčítání a oddalování konečných výsledků, jako tomu bylo třeba u prezidentských voleb v Rakousku, kde to zavdalo důvod pro spekulace o manipulaci s hlasy. Jenže právě tam i mnohde jinde je korespondenční hlasování zavedeno plošně pro všechny. Senát jej oproti tomu navrhuje výhradně pro Čechy v zahraničí.

Hlavním důvodem odporu opozičních stran je pochopitelně strach z důsledků pro ně samé. Dobře vědí, že z třinácti tisíc hlasů odevzdaných v posledních sněmovních volbách na českých ambasá­dách získaly SPD a ANO jen 2,2, respektive pět procent, zatímco Spolu 34,3, a Piráti se STAN dokonce přes padesát procent. Také prezident Zeman dostal v roce 2018 od krajanů jen 7,5 procenta v prvním a necelých deset procent hlasů ve druhém kole. Populistům tu pšenka nekvete, alespoň zatím.

K zamyšlení

Argumentační přešlapy opozice by ale neměly zastřít, že od odpůrců zaznívají i námitky, jež stojí za zamyšlení.

Kupříkladu je fakt, že případné významné navýšení volební účasti krajanů ve sněmovních volbách může zásadně ovlivnit výsledek v kraji, kam budou zahraniční hlasy započítány. Zvláště pokud by šlo o malý kraj (např. Karlovarský či Liberecký). Co tedy zvážit, zda tyto hlasy nedělit do více, nebo rovnou do všech krajů? Sice by to bylo organizačně náročné, ale zjevně také spravedlivější.

Druhá námitka se týká tajnosti hlasování. Je fakt, že každá jiná než prezenční volba před komisí otevírá širší prostor pro možný zásah nebo nátlak třetí osoby. Otazníky budí i čas, kdy má volební lístek v moci pošta. Návrh tu sice počítá s propracovaným systémem, jak zabránit manipulacím, ale pochybnost jen tak rozptýlena nebude.

Nejzávažnější námitka proti korespondenční volbě míří k tomu, že volební proces u nás dosud patřil k bezproblémovým. Sčítání probíhá rychle, spolehlivě a v zásadě bezchybně. Právě proto dosud nikdo vážně nezpochybnil férovost a legitimitu výsledků, což je dnes skoro planetárně unikátní.

Na stole teď leží vcelku principiální změna volebních pravidel. Bylo by skvělé, kdyby v takto důležité věci nastala elementární shoda vlády a opozice, či alespoň její části. Toho se však asi nedočkáme. Čeká nás tudíž ostrý sněmovní boj plný obstrukcí. A následně se připravme na časy, kdy se i v Česku budou volební výsledky zpochybňovat jako na běžícím pásu.