Ve Spojených státech se po vlně protestů proti policejní brutalitě, jež je podle demonstrujících namířena proti Afroameričanům, začalo debatovat kromě rušení policie nebo vytváření civilních „dopraváků“ beze zbraní, také o změně justice a vězeňství. V ideálním případě by měla z americké společnosti vymizet nápravná zařízení úplně. 

„Představte si svět bez věznic. Může to znít radikálně, ale pro miliony černých a hnědých Američanů je tato představa naléhavá a nezbytná,“ tvrdí Mary Rinaldiová a Ashish Prashar, kteří se počítají k takzvaným vězeňským abolicionistům. Odkazují se k americkým abolicionistům z 19. století, kteří žádali zrušení otroctví, což je téma, které opět hýbe společností v USA.

Přeplněné věznice jsou minulostí

Rinaldiová a Prashar přinášejí řadu argumentů, proč je v dnešní době hromadné zavírání lidí za mříže překonané a neefektivní. Podle nich jde o formu trestu, který není humánní. Na konkrétních případech demonstrují, že lidé páchají násilné činy kvůli zoufalé životní situaci – například byli sexuálně zneužíváni a bránili se násilníkům. Autoři poukazují na řadu případů sebevražd ve vazebních věznicích, v některých případech i u lidí, kteří byli nevinní.

Současný justiční a vězeňský systém je v Americe příliš násilný, tvrdí odpůrci věznic. V první řadě se snaží hříšníky vnitřně zlomit, nikoliv napravit. Primárním cílem by mělo být takové lidi po skončení trestu co nejrychleji začlenit do společnosti. Když má být trestem ztráta svobody, neměla by k tomu podle nich přibývat i další forma postižení ve formě horší lékařské péče, nedostatku jídla a pitné vody, absence soukromí, vyššího rizika sexuálního nebo jiného zneužívání.

Norská inspirace

Jako příklad moderního přístupu k vězeňství se uvádí Norsko. To se po roce 1968 vydalo cestou důrazu na opětovné začlenění do společnosti, aby se odsouzení lidé stali po odpykání trestu opět fungujícími členy veřejné komunity. Uvádí se, že Norsko má jednu z nejnižších měr recidivy na světě. Pohybuje se okolo 20 procent, zatímco ve Spojených státech to je 77 procent. Na počet obyvatel je Amerika také mnohem represivnější: na sto tisíc obyvatel „sedí“ v kriminále 655 lidí, v Norsku to je stokrát méně, jen 63.

Odsouzení v amerických věznicích činí čtvrtinu všech uvězněných na světě, což vlastně znamená, že otroctví podle kritiků současných poměrů v zemi hvězd a pruhů stále přetrvává. Často se jedná o drobnější přestupky. Například ve státě Georgia může skončit člověk na několik hodin za mřížemi kvůli nesprávnému přecházení ulice, protože ohrožuje dopravu. 

Půl milionu lidí za mřížemi nemusí být

Až 40 procent uvězněných nevzbuzuje u Američanů podle průzkumu z roku 2016 obavy o vlastní bezpečnost. Podle Brennanova centra pro spravedlnost to znamená, že 576 tisíc „kriminálníků“ nemusí za své poklesky trávit čas za zdmi vězeňských komplexů. Proto by se reforma soudnictví měla vydat cestou alternativních a podmíněných trestů, místo důrazu na represi. 

Některé alternativy už fungují na lokální úrovni. Například u mladistvých se uplatňuje větší důraz na vztah mezi pachatelem a obětí, upřednostňuje se individuální přístup ve formě dialogu. Takové iniciativy oceňují zejména pozůstalí po násilných trestných činech. Pozitivní výsledky přináší i program v Seattlu, kdy nejsou bezdomovci a lidé závislí na drogách zavírání do vězení. Pravděpodobnost recidivy se u nich snížila o 58 procent oproti těm, kteří prošli standardním trestním řízením. Ve městě New York uvažují o zavedení nového zákona, který umožní rozšířit podmínečné propuštění z vězení. Novinka má ušetřit řádově miliony dolarů ročně.

Rinaldiová a Prashar zdůraznili, že se americká společnost musí zaměřit více na pochopení problémů chudoby, rostoucích psychických poruch a závislostí Američanů. Cestou není kriminalizovat bezdomovce, uživatele drog a psychicky narušené jedince udělováním pokut a zavíráním do věznic.

Vzestup hnutí Black Lives Matter, ale také šíření pandemie covidu-19 má vést u obyvatel Spojených států k pochopení, že jsou v tom všichni společně a že je třeba pracovat na vizi lepší Ameriky.