Simon Winder je britský historik, mimo jiné autor trilogie Lotharingia (o krátkodobém státním útvaru vytvořeném coby část takzvané Středofranské říše na pomezí Německa, Francie a Beneluxu), Germania: Osobitý pohled autora na německé dějiny a Danubia: Osobitý pohled autora na středoevropské dějiny. Ta se zaměřuje na historii habsburského panování v Evropě a loni byla česky publikována už ve druhém vydání.

Stejně jako další dvě knihy i tato kombinuje historické psaní s autobiografickými úvahami o Winderových cestách po různých zemích regionu, a zvláště o jeho návštěvách muzeí a dalších pamětihodností. Pro anglosaské čtenáře může být kniha poučná v upomínce na to, že oblasti dnes spadající na Východ byly kdysi organickou součástí střední Evropy, než byly „vykázány do tmy“ (podobně jako už svého času Milan Kundera psal o únosu části Evropy na Východ).

Obyvatel obskurního starobince

Autor spojuje politické dějiny s pohledem na osobní životy Habsburků, kteří „Danubii“ vládli, ale velkou pozornost věnuje i tomu, jaké umění v jejich době vznikalo a jak se jeho prostřednictvím chtěli veřejně prezentovat. Někdy u Habsburků konstatuje fyzickou ošklivost či všeobecný nedostatek milenek, zvlášť ve srovnání s dvorem francouzských králů, jindy „beznadějnou tupost“ (konkrétně u Františka Josefa I., i když tomu by zase nemohl vyčítat absenci milenek). Jeho komentáře jsou tedy, jak vidno, často neuctivé, ironické, až sarkastické. Takto líčí jednu fresku Karla VI.: „Karel je Apollón ženoucí se po obloze… Je to mistrovské dílo a tristní podívaná zároveň. Karel je vypodoben v jakémsi výsměšném světle – polonahý, ale současně v paruce a se ztrhanou tváří takřka nafialovělého odstínu. Vypadá spíš jako obyvatel hodně drahého, nicméně obskurně vedeného pečovatelského domu.“

Neuctivé dějiny středoevropského šílenství

Například výraz „šílený“ používá autor tak často a v tolika odlišných situacích, že v jeho textu jako by ztrácel svůj pejorativní význam. Je u něj spíše výrazem údivu a úžasu. A diví se vlastně ne­ustále: ať už stojí před olomouckým sloupem Nejsvětější Trojice, který označuje za „barokní verzi rakety země-vzduch“, nebo třeba před sídlem metropolitů Bukoviny a Dalmácie v Černovicích od Josefa Hlávky, které bylo mimochodem roku 2011 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO (dnes jde o univerzitní budovy). Winder stavbu v okouzlení líčí jako „granadsko-huculsko-byzantský mišmaš“, který nicméně považuje za „klasický příklad habsburské spolupráce“, tedy plodné mezikulturní výměny v rámci habsburské monarchie. O Hlávkovi jako o mnoha jiných takřka obligatorně prohlašuje, že byl zřejmě šílený, ale hned dodává, že jeho vize byla charismatická a zábavná. Takže je skoro zbytečné, aby se architekti v případě podobných institucí pokoušeli o nová řešení: v každém městě, které o ni projeví zájem, by podle Windera měla vzniknout kopie této podivuhodné stavby.

Habsburské dědictví Winder hledá i v nehmotných dílech, třeba v konceptech Sigmunda Freuda. Ty mají dle autora kořeny v habsburské kultuře, jelikož i ony odhalují, že lidská mysl je „neodhadnutelnou mozaikou bohatě zdobených povrchů, skrytých vzpěr a přemaleb“. Dodejme, že Freudovy vazby s literaturou vyjadřující habsburský mýtus popsal Claudio Magris ve své slavné knize Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře.

Odpudivý nacionalista Janáček

Autor se s oblibou zaměřuje na paradoxní spojení. Třeba na dobový výjev Rudolfa II. coby ochránce křesťanů před barbarstvím a necivilizovaností, což je podle autora trochu nedůvěryhodná póza vzhledem k tomu, že tento císař byl proslulý tím, že se zaměstnával hlavně svojí sbírkou lastur a „hovory s šarlatány“.

I když ale na mnohonárodní realitu habsburské monarchie hledí autor s těžko postižitelnou směsí odporu, fascinace a nevěřícnosti, ve vztahu k vládnoucí dynastii u něj mírně převládá obdiv k tomu, že Habsburkové vůbec dokázali držet takový slepenec relativně dlouho pohromadě. A s o to větším nepřátelstvím píše o vlně nacionalismu, která říši rozklížila a přispěla k jejímu zániku. Mnoho ostrých vyjádření se v knize v tomto ohledu dostává i Čechům (a Moravanům), kupříkladu Leoš Janáček byl podle autora „odpudivý slovanský nacionalista toho nejšílenějšího kalibru“. I na tom je vidět, že se Winder příliš neobtěžuje rozlišovat občanské postoje umělce a jeho dílo, a jmenovat by se dala řada dalších pasáží, kdy je autor – mírně řečeno – nepřesný či silně zaujatý. Ostatně čtenáře mohl v tomto směru předpřipravit či varovat už podtitul knihy: Osobitý pohled autora na středoevropské dějiny.

Pro českého čtenáře Danubia jistě nemůže být spolehlivým zdrojem informací o dějinách Habsburků, ale kniha poskytuje osvěžující pohled Anglosasa, který používá pro nás neotřelá přirovnání a někdy i nevšední pohledy. Třeba když konstatuje, že se rakouská centrální vláda s podporou některých národnostních skupin snažila vyvažovat hegemonii jiných, čímž byl sice „uhašen“ akutně hořící problém, ale většinou tím vznikl nějaký nový. Podobně jako australští vědci přiváželi stále nové živočichy, aby hubili přemnožené škůdce, aby se tito „pomocníci“ rychle proměnili v nové „škůdce“.

Nedá se také popřít, že díky svému stylu je kniha čtivá, zábavná a vtipná: ostatně Wikipedie autora řadí i mezi humoristy… 

Neuctivé dějiny středoevropského šílenství

Autorská dvojice Stehlík–Groman na tématech z politiky, kulturních dějin i sportu opět upozorňuje na příklady, kdy politici nakládají s historií až příliš účelově. Autoři rádi sledují používání historických analogií k současným jevům. Některé odmítají, jako spojení „U Kyjeva se bojuje za Prahu“ odkazující na španělskou občanskou válku ve 30. letech 20. století – v tomto případě jsou ale možná až příliš přísní, vždyť žádná historická analogie nefunguje „stoprocentně“.

V rámci boje proti některým předsudkům občas používají poněkud diskutabilní definice. Třeba stereotyp „sovětského člověka“ popisují jako „nemoderního, chudého, schopného přežít o pár bramborách“, což se jen částečně kryje s tím, jak fenomén „homo sovieticus“ líčí třeba nobelistka Světlana Alexijevičová. Navzdory drobným výtkám či skepsi je ale zřejmé, že kniha i podcast plní důležitou popularizační roli a jsou chvályhodné.

Neuctivé dějiny středoevropského šílenství

Sociolog Radim Marada v knize probírá řadu odlišných témat: adrenalinovou kulturu, fotbal, dějiny nudy a kulturní konstruování emocí, hudební žánr disco a s ním spjatou subkulturu. V jeho pojetí se sociologie prolíná s kulturní antropologií nebo třeba dějinami mentalit. Jeho styl je metaforický a plný nadsázek. Autor relativizuje hranice mezi „seriózním“ vědeckým textem a uvolněnou esejí, mezi „vysokým“ a „nízkým“. Mnohá jeho tvrzení by se asi dala těžko kvantifikovat a experimentálně ověřit. Nemůžeme si u něj být jisti, kde končí sociologie a začínají příbuzné obory. I proto je ale Maradova kniha poučná i zábavná.

Autor je spolupracovníkem redakc