Jak to uteklo. Před 43 lety byl Alí Chameneí řadovým duchovním, mírným mužem se zálibou v hudbě a historii. Znechucen korupcí a pokrytectvím oficiálních kruhů za vlády posledního šáha podporoval islámskou revoluci ajatolláha Rúholláha Chomejního. „Když lidé nechtějí, aby jim nějaký služebník sloužil, měl by dotyčný ustoupit stranou,“ zněl populární slogan tehdejšího vůdce. „Smrt diktátorovi!“ zněla ostřejší verze požadavku na ukončení vlády Muhammada Rezá Páhlavího jakýmkoli způsobem.

Oba zmíněné slogany znějí ulicemi íránských měst i dnes. To však již je Chameneí sám ajatolláhem, má pověst nesmiřitelného ideologa, za sebou 33 let čím dál méně oblíbeného panování a před sebou poslední kolo boje s rakovinou. Tím, kdo by měl odejít a komu jeho poddaní přejí smrt, je on sám.

Kde je hidžáb?

Konzervativním muslimům to může být solí v očích, ale nejviditelnějším hybatelem dnešních změn jsou íránské ženy; bezprostřední příčinou pak jejich vlasy. Jestliže původním účelem požadavku zakrývání vlasů bylo zabránit vábení nežádoucí pozornosti k ženskosti obecně, pak stojí teheránský režim před nepohodlnou skutečností, že dosáhl pravého opaku.

Má to svoji komplikovanou historii. Mnoho staletí starý zvyk nosit čádor, otevřený plášť halící celou postavu, který však nechává obličej volný, převzal islám přirozeně. (Ke konzervativnějším verzím oděvu patří nikáb, jenž nechává ženám volné pouze oči a nejčastěji je doma na Arabském poloostrově; ještě ostřejší je burka, oblíbená především v Afghánistánu, jejíž závoj umožňuje ženě taktak vidět před sebe, zatímco ona sama je pohledům zvenčí skryta dokonale.) Po čtyřech letech revolučního panování, v roce 1983, uzákonil ajatolláh Chomejní povinnost nosit hidžáb, v překladu z arabštiny „cudný oděv“. Pod tento termín se teoreticky vejdou všechny zmíněné typy pokrývky hlavy, ale v praxi se vžil jako označení nejliberálnějšího z nich, jenž si v ničem nezadá s naším umírněným, sekulárním šátkem. Pokud žena neuposlechla, riskovala trest 74 ran. V praxi se tak často nedělo; tresty se začaly množit až po roce 2005, kdy Chameneí v roli Chomejního nástupce nechal vytvořit mravnostní policii, aby se z islámské republiky nestal holubník.

Během celé té doby docházelo k drobnějším střetům mezi svobodomyslnějšími Íránkami a konzervativními dohlížiteli na jejich ustrojovací kázeň. To nebylo nic divného, protože k drobnějším střetům s oficiálními kruhy docházelo kvůli lecčemus – nedostatku vody, výpadkům proudu, nouzi o benzin, ovlivňování voleb, absenci léků, různým lokálním projevům státní zvůle a podobně. Zakrývání vlasů bylo jen jedním z mnoha citlivých bodů běžného života.

Kolotoč moci

Pozorovateli ze Západu to nepřišlo dvakrát důležité. Běžný pohled z míst na západ od Kaspiku přináší člověku jeden zásadní narativ o Íránu, podle něhož se hlavní drama v zemi odehrává v souboji konzervativců v čele s prominentními duchovními a liberálů (z nedostatku lepšího slova), kteří se rekrutovali – inu, také z duchovních, ale už ne tolik, jak by řekl Jiří Suchý. Mnoho volených politiků spadalo do posledně jmenované kategorie.

Zvykli jsme si už na ten cyklus: odněkud z mešity vyjde řada vousatých chlapíků, z nichž jeden je ve srovnání s ideologicky nejvyostřenějšími kolegy méně krvelačný. Tohoto liberála si oblíbí mladí lidé, jichž má Írán přehršel (čtvrtině z 85 milionů Íránců loni ještě nebylo čtrnáct let). Následně k němu začne upínat své naděje Západ. Nová hvězda se pustí s konzervativci do souboje o vliv; zpočátku se jí vede dobře, ale pak skončí, aniž by čehokoli významného dosáhla.

Tak dopadli i nejprominentnější liberálové, prezidenti Muhammad Chátámí a později Hasan Rúhání (že se šéf teokracie jmenuje – byť jen v anglickém přepisu – Rouhani, je pro Čecha k nezaplacení). O postavení žen však obvykle v jejich dramatech zrovna nešlo. Daleko více pozornosti většinou budí vztah k Západu, íránský jaderný program, s ním související sankce a jejich obcházení nebo míra naléhavosti, s níž chce Teherán zničit Izrael – a podobné věci.

Toto vidění íránské reality mělo mnoho výhod: bylo přehledné, protože zlí mocipáni ubližovali hodným poddaným. Ajatolláhové jsou silně protiameričtí, což pobuřuje západní euroatlantisty; neváží si žen (o LGBT a jiných menšinách ani nemluvě), čímž riskují, že na ně uvalí fatwu progresivní (ultra)levice. A samozřejmě jsou intenzivně věřící, což je podezřelé každému s výjimkou Poláků a asi devíti rodin na jižní Moravě, které ovšem zase chronicky nesnášejí veškeré machometány, takže postoj se nemění.

Atatürkův vynález

Jak to bývá, tenhle zjednodušený model některé podstatné skutečnosti opomíjí. V případě boje o moc v Íránu je takovou opomíjenou skutečností obrovsky silná karta, kterou má v ruce polooficiální aparát na půli cesty mezi státní správou, politickými špičkami, organizovaným zločinem, armádou, policií, výzvědnými službami i duchovenstvem. Angličtina mu říká deep state, čeština v podobném smyslu používá výraz „struktury“. Ať tomu říkáme jakkoli, disponuje to mocí fungující paralelně s mocí oficiální, ať už politickou, či klerikální. A co je podstatné, má tento aparát v ruce veškerý velký byznys v zemi.

V kontextu Blízkého východu se termín „hluboký stát“ nejčastěji objevuje v souvislosti s tureckou tajnou sítí (derin devlet), kterou v tamních ozbrojených silách založil otec Turků Mustafa Kemal. Týdeník The Economist definoval tyto struktury jako „síť jednotlivců v různých odvětvích vlády s vazbami na vysloužilé generály a organizovaný zločin, která existovala bez vědomí vysoce postavených vojáků i politiků“.

Byla to právě tato síť, jež od roku 1960 do roku 2016 zařídila sérii vojenských převratů za účelem ochrany sekulární turecké republiky před vlivem islamistů. Podobně zafungovaly tyto struktury v roce 2011 v Egyptě, kde dokázaly vykolejit prezidentské působení Muhammada Mursího a vliv islamistické organizace Muslimské bratrstvo. Stopy „stínového státu“, jak to nazývá britský historik Charles Tripp, nese od dob britské koloniální nadvlády dodnes i Irák.

Naopak v Íránu vznikly tyto struktury v obráceném gardu: zatímco ve výše uvedených případech fungovaly či stále fungují jako štít proti politickému islámu, v Íránu naopak chrání šíitskou teokracii před demokratickými manýrami. Obzvlášť pozoruhodné zde je, že za vznikem těchto struktur stojí osobně Alí Chameneí – a jako obvykle to nemá vysvětlení ideologické, nýbrž praktické.

Když umíral jeho předchůdce Chomejní, byl Chameneí pouze jedním z mnoha devótních duchovních ve službách revoluce. Rada dohlížitelů jej patrně právě proto v roce 1989 do nejvyšší funkce dosadila. Chameneí neměl mezi kolegy duchovními coby islámský učenec žádnou obzvláštní autoritu a musel se po své mocenské základně poohlédnout jinde. Našel ji v ekonomice – úřady, které sedí na rozdělování státních příjmů a v nichž má on sám či jeho bezprostřední spolupracovníci hlavní slovo, vznikly všechny nedlouho po jeho nástupu k moci.

Íránská superstruktura

Podle exilových politologů Hosseina Rassama a Sanama Vakila, kteří na to téma sepsali pro americkou Hoover Institution asi nejúplnější veřejnosti dostupnou esej, je „íránský hluboký stát tvořen složitou bezpečnostní, zpravodajskou a ekonomickou superstrukturou, jejímž cílem je zachování zásadního revolučního charakteru a bezpečnosti Íránské islámské republiky“. Důležité je, jakým způsobem se navzájem prolíná vliv volené politické reprezentace (která formálně existuje, jen jí nepatří mnoho moci) s mocí klerikální a mocí nevolených orgánů, které vznikají státoprávně (podle západních měřítek) jaksi na vodě, ale nejsou proto o nic slabší – naopak.

Na Západě jsou známé především Revoluční gardy (IRGC), které fungují jako osobní ochranka režimních prominentů, jako elitní armádní jednotky i – prostřednictvím Družstevní nadace IRGC – jako největší íránský zaměstnavatel (nebo přinejmenším jeden z největších – přesná čísla jsou nikoli překvapivě nedostupná, existují-li vůbec). Kromě gard však fungují další ekonomicky vlivné instituce, jako je Kancelář Nejvyššího vůdce, Výkonné ústředí imámovy direktivy nebo Ekonomická organizace Svatyně imáma Rezy. Přičtěte k tomu spolupracující tajné a bezpečnostní služby a justici – a máte obrázek, jenž se velice podobá způsobu vlády, jejž praktikuje nejen kdejaká vláda na Blízkém východě, nýbrž také organizovaný zločin na jihu Itálie nebo ruští vládci, kam paměť sahá.

Ony dva příklady odjinud nejsou rétorickým cvičením na téma „jak jinak říci, že někde panují mizerné poměry“. Protagonisté všech zmíněných režimů mají jeden základní společný rys: protože jejich moc není daná institucionálně, jejich přežití závisí na tom, aby se poměry pokud možno vůbec neměnily. Ve funkční demokracii jde politik po volebním neúspěchu do opozice, důchodu či do občanského povolání (přednášet na soukromá či korporátní fóra, založit konzultantskou firmu a podobně), ­ovšem lidé pracující pro Vita Genoveseho, Vladimira Putina nebo ajatolláha Chameneího vědí, že na ně žádný takový pozvolný soumrak nečeká. Betonová kanalizační trubka – v níž našel smrt nevábný libyjský boss Muammar Kaddáfí – je realističtějším odhadem.

Jako ruská kryša

Stejně jako v Rusku je největším nepřítelem změny „kryša“, i v Íránu je jím právě tato superstruktura. Nejsou jí volení politici, ale ani klér per se. Tady dochází ke zmatení pojmů: duchovní coby muži mnohdy velmi konzervativních náboženských postojů se brání čemukoli, co ohrožuje postavení víry v zemi, a jistě mnozí z nich brojí proti zhoubným sekulárním nechutnostem, jako je žena bez hidžábu. Ale – na rozdíl od lidí, jež přímo živí napojení na hluboký stát – na tom nezávisí jejich fyzická existence.

To pomáhá vysvětlit podivuhodnou dynamiku protivládních protestů v čele se ženami bez hidžábů. Ona mocenská superstruktura či hluboký stát není vidět. Nemá nikde na sobě napsáno, že vládne tak a tak a co pro to hodlá udělat. Kdykoli se republikánský gardista dopustí zvěrstva na ženě s nedostatečnou pokrývkou hlavy, veškerá nevole lidí se snese na volené politiky, maximálně na klér. (I to má svoji obdobu v dnešním Rusku, kde vznikají polovojenské struktury, jež odpovídají za svoji činnost spíš svým bossům než Kremlu.)

Profimedia.cz

Taková byla situace donedávna. Na začátku letošního roku se však začalo proslýchat, že ajatolláh Chameneí trpí rakovinou a má na kahánku. Až scénu opustí muž, jenž superstrukturu paralelní moci po tři desetiletí budoval a velel jí, bude to bezpochyby znamenat změny. A jestliže každý z politických hráčů si může od změny fungování společnosti slibovat (třeba bláhově) posun k lepšímu, protagonisté hlubokého státu mají téměř jistotu, že to pro ně bude znamenat změnu k horšímu.

Lze se proto domnívat, že přitvrzení postoje represivních složek státu (například vůči hidžábuprostým dámám) během letošního roku lze připsat právě této nervozitě. Stav, za něhož si žádný velitel ani úředník není jistý zítřkem, je pro excesy jako stvořený.

Chyběla i hůlka

Může to být shoda okolností, ale 15. září napsaly světové noviny včetně The New York Times, že Chameneího zdravotní stav se rapidně zhoršil a že šíitský boss „sotva vydrží sedět rovně“. Na druhý den sebrala hlídka a mravnostní policie na teheránském předměstí dvaadvacetiletou Mahsá „Zinu“ Amíníovou, protože měla povinný hidžáb příliš volně uvázaný. O tři dny později byla mrtvá; podle všeho ji mravnostní policisté umlátili. Následné protesty přitáhly k Íránu pozornost médií daleko více než skutečnost, že den po skonu Amíníové vystoupil Chameneí na veřejnosti a vypadal zdravě jako česnek. (Nebo se tak snažil vypadat – podle některých zdrojů ani neměl hůlku, kterou při chůzi používá už desetiletí.)

Diskuse o následnictví tím ovšem docela neutichly. Z neoficiálních zdrojů se proslýchá, že se Rada dohlížitelů kloní k možnosti nechat vládnout jakýsi triumvirát složený z prezidenta, premiéra a zástupce rady samotné. Lze si dobře představit, že takové uspořádání by mohlo časem vést k celkovému uvolnění poměrů; ale velice pravděpodobně by to zamotalo stávajícími penězovody. Nejjednodušší způsob, jak vzniku trium­virátu zabránit, je vyvolat atmosféru „národního ohrožení“, která by ospravedlňovala preferenci silových řešení – tedy takových, v nichž je mocenská superstruktura silná v kramflecích. Masové protesty, při nichž ženy s odhalenými hlavami skandují heslo „ženy, život, svoboda“, jsou pro něco takového ideální. Je to jen spekulace, ale – kdybyste byli hlubokým státem vy, co byste si mohli přát lepšího?