Největší byznys bude obnova Ukrajiny, nikoli tato válka, říká Jiří Hynek
I osm měsíců po ruské invazi na Ukrajinu platí evropská taxonomie, která obranný průmysl označuje za sociálně neudržitelný, říká šéf Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiří Hynek
redaktor
Od zahájení vojenské agrese Kremlu proti Kyjevu dosud platilo, že české zbrojovky pomáhaly svým ukrajinským partnerům. Teď by to mohlo být i naopak. „Od počátku ruské invaze spolupracujeme s naší partnerskou organizací na Ukrajině tak, aby české dodávky vojenské techniky a materiálu pomohly tamním obráncům. Nyní se podařilo zajistit výstavní plochu a vlastní stánek šesti ukrajinským firmám, které představily své produkty, často vyzkoušené v reálném boji,“ říká Jiří Hynek, prezident české Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR, spoluorganizátor veletrhu a diskusního fóra Future Forces Forum 2022. Ten se minulý týden po čtyřech letech konal v pražských Letňanech. Vedle představitelů zahraničních armád, ministerstev, expertů z různých zemí nebo zástupců obranného průmyslu zde mělo svůj stánek také několik ukrajinských společností. Je to vůbec poprvé, co se ukrajinští zástupci obranného průmyslu objevili na takové akci v Česku.
Asociace se také významně podílela na účasti ukrajinských specialistů. Podle Hynka by se jejich zkušenosti mohly využít v českých podmínkách, konkrétně jeden systém z oblasti informačních technologií.
S ukrajinskou asociací máme dohodu o spolupráci už od roku 2015. Ale od začátku války jsme se snažili těchto vazeb využít. Vrcholní funkcionáři ukrajinské organizace byli brzy po začátku ruské invaze mobilizováni. S nadsázkou jsem tehdy říkal, že jsem díky osobním kontaktům s těmito ukrajinskými kolegy měl lepší přehled o reálné situaci na bojišti, než co se říkalo a psalo v televizi a v novinách. Okamžitě jsme se snažili pomoct. Právě i proto, že jsme viděli konkrétní lidské osudy.
Prezident ukrajinské Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jevgenij Krupa byl povolán do armády hned první den války. V hodnosti plukovníka velel jednotce, která bránila jednu část Kyjeva. Okamžitě jsme se v té době spojili s vedením firmy Zeveta Bojkovice, která mimo jiné vyrábí reaktivní protitankové granáty RPG-75, takzvané kobylky. Podnik okamžitě spustil výrobu a ve spolupráci s dalšími lidmi se nám podařilo dodat velký počet těchto „erpégéček“ jednotce, které velel právě Krupa.
Minulý týden byl Krupa mezi těmi ukrajinskými zástupci, kteří dorazili do pražských Letňan na Future Forces Forum 2022. A poprvé se osobně sešel se šéfem Zevety. Jevgenij mu hned řekl: „Do konce života tě budu nosit na rukou, zachránil jsi tolik ukrajinských životů!“ Oni totiž do té doby měli na obranu Kyjeva jenom kalašnikovy a Molotovovy koktejly. „Erpégéčka“ jim pomohla zastavit těžkou ruskou techniku včetně tanků.
V srpnu jsem osobně navštívil Kyjev, kde jsem jednal nejen se zástupci ukrajinských ministerstev obrany a vnitra, ale také s představiteli tamního obranného průmyslu. Zajímalo mě, co všechno dokážou a jaké jsou jejich zkušenosti s nasazením vybrané techniky na bojištích. Pro obranný průmysl je to samozřejmě ta nejlepší zkušenost. Některé firmy mě zaujaly, domluvil jsem, že by bylo dobré, kdyby se mohly prezentovat v Praze – i když něco jen neveřejně, protože jde mnohdy o citlivé údaje. Předpokládám, že se s nimi české firmy domluví na nějakých možnostech spolupráce. Myslím, že některé ukrajinské systémy by se mohly uplatnit také u nás, ačkoli třeba není možné převzít celé řešení.
Například jeden systém, který je z oblasti informačních technologií. Přesvědčil jsem se, že umí spoustu zajímavých věcí. Nemohu o něm podrobně mluvit, ale užívá se pro vedení boje, pro informace o bojišti. Ukrajinský vývojář mi k tomu řekl: „Co se nám s tímto systémem nepodařilo za pět let, to jsme zvládli za tři měsíce, protože jsme kvůli válce s Ruskem prostě museli.“ Teď jde jenom o to, najít vhodného českého partnera a přizpůsobit systém českým podmínkám. A hned bychom měli příklad prospěšné spolupráce.
Nejvíce jsme pomohli hned v úvodní fázi války. Právě dodávkami reaktivních protitankových granátů, zatarasovacích trnů, ale také munice. Rovněž jsme relativně rychle začali na Ukrajinu posílat těžkou vojenskou techniku. Spektrum se postupně hodně rozšířilo, vozí se tam například i prostředky protichemické ochrany nebo ochranné vesty. Samozřejmě nemůžeme konkurovat takovým systémům, jako je americký Himars (lehký salvový raketomet, který ruským okupačním jednotkám způsobuje značné ztráty, pozn. red.), ale Kyjev si moc dobře pamatuje, kdo jim pomáhal mezi prvními.
Profimedia.cz
Náš obranný průmysl zaujímá důstojné místo ve světě, ale náš vývoz činí 0,2 procenta celkového světového zbrojního exportu. Občas slyším, abychom se s výrobou zbrojní techniky vrátili do třicátých let minulého století. Jenže tehdy jsme se na celosvětovém exportu podíleli třiceti procenty. Dokonce bývaly roky, kdy jsme byli největším exportérem – i před Spojenými státy, Francií nebo Japonskem. I kdybychom se ale postavili na hlavu, nikdy se do třicátých let vrátit nemůžeme. Ani nemáme takové výrobní kapacity. Ale existují technologie, kde samozřejmě můžeme sehrát významnou mezinárodní roli.
Nevím o tom. Nepochybně ale na ukrajinském území žijí lidé, kteří s Ruskem natolik sympatizují, že poskytují informace ruské rozvědce. Ostatně také v okupovaných ukrajinských oblastech působí takoví informátoři pro ukrajinskou rozvědku. Přeprava vojenského materiálu přes Ukrajinu směrem na frontu je nepochybně hodně riziková. Pokud by Rusové na takové konvoje zaútočili, nejspíš bych se to stejně ani nedozvěděl, to budou vědět jenom zpravodajci.
Když jsem byl v srpnu v Kyjevě, věděl jsem, že se potkám s ukrajinským ministrem nebo s jeho náměstkem, ale dopředu jsme neznali přesný čas ani místo. Řekli nám to až těsně před začátkem. V Kyjevě se teď bude organizovat výstava českého obranného průmyslu, budou to ale jen videa nebo katalogy, osobně tam nepojedeme. Uvažovali jsme o živém spojení na dálku, ale z bezpečnostního důvodu to bylo zakázáno, protože by to mohli Rusové monitorovat a případně na ukrajinskou stranu zaútočit.
Bude nepochybně rekordní. Za první pololetí máme objem povolených exportních licencí, tedy co můžeme vyvézt nejen na Ukrajinu, ale i do jiných zemí, ve výši přibližně 47 miliard korun. Jsou to ale víceleté kontrakty, navíc se nedá dopředu říct, co všechno nakonec dokážeme splnit.
Existují tři základní limity: chybějí lidé do výroby, je nedostatek materiálu a jsou extrémně drahé energie. A tak se klidně může stát, že z povolených 47 miliard se nakonec podaří dotáhnout jen menší část. Ale ještě k letošnímu roku: za první pololetí obranný průmysl vyvezl produkty bezmála za třináct miliard korun. Podle zkušeností z minulých let je přitom druhé pololetí vždycky o něco lepší. Pokud bych tedy vzal ten nejoptimističtější odhad, mohl by export dosáhnout až třiceti miliard. Ale spíše to vidím někde mezi dvaceti a třiceti miliardami.
Začnu zeširoka. S ukrajinskou stranou jednáme, jestli by pro české zbrojovky neuvolnili 300 až 400 specialistů, kteří mají odpovídající vzdělání, praxi z obranného průmyslu, jsou zodpovědní a tak dále. Mohli bychom je zaměstnat, aby se zvýšila výroba pro Ukrajinu. Bylo by to ale jen řešení současné akutní situace. Jednal jsem o tom právě při už zmiňované srpnové návštěvě Kyjeva. Ale může se nám samozřejmě stát, a teď se vracím k situaci nejen v České zbrojovce, že budeme tyto zaměstnance za několik měsíců zase propouštět. Nejen kvůli enormnímu zvyšování cen energií, ale také surovin a materiálu.
Dovolím si konkrétní technologický popis: abych mohl vyrobit střelivo, munici, musím mít střelný prach. Abych měl střelný prach, musím mít nitrocelulózu. Abych měl nitrocelulózu, musím mít kyselinu dusičnou. Abych měl kyselinu dusičnou, potřebuju čpavek. A abych měl čpavek, potřebuju plyn. Když nebude na začátku plyn, ideálně ten ruský, nebude na konci munice. Taková je realita.
Na dovozech z Ruska byla závislá takřka celá Evropa. Jsem přesvědčený o tom, že to, co nyní nakupujeme na světové burze, pochází z Ruska. Není možné, aby například titan, kterého se devadesát procent dováželo z Ruska, někdo najednou nahradil. Teď ho kupujeme čtyřikrát dráž, na čemž vydělá Rusko a přeprodejce, tedy především Čína. A pak z toho vyrobíme něco, co slouží Ukrajincům v boji proti Rusům. Je to absurdní, ale je to tak. Ostatně také třeba ušlechtilá ocel je nyní na čtyřnásobku původní ceny.
Děje se ale třeba také to, že kvůli zelené evropské politice odešli mnozí výrobci do Asie. Tamní fabriky však nyní preferují jiné odběratele než z Evropy. A tak se může stát, že máme prakticky hotový produkt, ale chybí nám k němu jedna jediná položka. Například suchý zip – určité typy dělá monopolní výrobce v jihovýchodní Asii. Kdo na válce na Ukrajině vydělá, je v první řadě Čína a pak také USA, které v dodávkách zbraní fungují v režimu pronájem a půjčka. Až bude na Ukrajině po válce, Američané si půjdou pro své peníze.
To je další vražedná položka. Takřka všechno, co český obranný průmysl vyrábí, je velmi energeticky náročné. Spojené státy takový problém s energiemi nemají, takže se může stát, že nás na třetích trzích začnou porážet právě nižší cenou. České firmy mi hlásí, že jen letos za energie zaplatí čtyřikrát až pětkrát více než loni. Příští rok to může být ještě výrazně více, protože mnohé podniky fungovaly dlouhé měsíce ještě za původní ceny. Ostatně už nyní se pro české podniky zhoršuje situace na americkém trhu, Spojené státy jsou přitom pro naše firmy významnou exportní zemí. Když sečtu všechny aktuální problémy, klidně se může stát, že po letošním rekordním roce, kdy by náš export měl výrazně překročit dvacet miliard, budeme příští rok ve stejně nelichotivé situaci jako jiné obory.
Profimedia.cz
Nepochybně ano. Musíme si uvědomit, že největší byznys bude obnova Ukrajiny, nikoli tato válka. Už když jsme v roce 2015 podepisovali dohodu mezi našimi asociacemi, měli jsme zájem o vstup na ukrajinský trh. Jen připomínám, že už to bylo po anexi Krymu. Teď je ta spolupráce samozřejmě kvůli válce intenzivnější. Je ale otázkou, jak bude vypadat rekonstrukce Ukrajiny po válce.
Alfou a omegou bude, kdo to bude financovat. Pokud se na to vyčlení významné peníze z Evropské unie a bude na Ukrajincích, aby si vybrali technologie a spolupracovníky, je to pro nás velká šance. Máme tam nyní dobré jméno i kontakty. Naše vláda by si měla pohlídat, aby z evropských peněz neprofitovali nejvíce třeba Němci nebo Francouzi, kteří se zatím s pomocí Ukrajině moc nepředvedli. U Američanů si žádné iluze nedělám. Nepochybně se na obnově budou podílet, ale budou podporovat výhradně své firmy a výrobky. Dělali to tak vždycky: dáme ti naše peníze, ale ty si koupíš naše produkty.
Mluvil jsem o tom už ve svém projevu na konferenci v Praze minulý týden. Projev byl trochu ostřejší než obvykle. Kdybych to shrnul do jedné věty, řekl jsem, aby se přestalo jen mluvit a udělalo se něco konkrétního. Zatím to je totiž tak, že se více mluví a méně dělá. Počkám si na konec letošního roku, abych věděl, kolik zakázek se letos podepsalo, za kolik peněz a kolik toho bylo ve prospěch tuzemského obranného průmyslu. To pro mě bude měřítko. Zatím se mluví především o zakázkách, které jsou dovozy ze zahraničí. Jsou tam sice přísliby, že se bude podílet český obranný průmysl, ale já věřím jen tomu, co se reálně stane. Pokud už se nenakupuje od našich firem, jsou pro nás nejzajímavější projekty, kde se podílíme na vývoji a výzkumu. Nechceme být levnou montovnou, takové nabídky ze zahraničí obvykle odmítáme. Chtěli bychom se například zapojovat do významných evropských projektů, o což se ostatně i sami snažíme.
Stává se nám, že se něco nakupuje v zahraničí, i když je to možné získat u českého dodavatele. Například vozíme ruční granáty z ciziny, ačkoli by je naše podniky mohly kompletně vyrábět. Orientace na český průmysl je zapotřebí i pro případ mobilizace, kdy musíme být maximálně soběstační. Mimochodem, schopnost mobilizace se tady dlouhé roky hrubě podceňovala, a to nemluvím jen o lidech, ale také o průmyslu. Abychom tuto schopnost měli, bude to hodně drahé, bude to hodně bolet. Obávám se, že pro politiky v současné nedobré ekonomické situaci bude důležitější uklidnit veřejnost nějakými příspěvky než dát velké peníze na vlastní obranu.
Zatím to jsou pouze přísliby, jen se o tom mluví. Rád si počkám na to, až to bude realita.
Smutné je, že to pořád platí. Na jednu stranu politici mluví o tom, jak jsou rádi, že máme obranný průmysl, na stranu druhou se evropští úředníci stále neprobrali z jakési letargie. Podle oficiálních unijních dokumentů, takzvané taxonomie, je obranný průmysl stále vnímán jako sociálně neudržitelný. To se pak přenáší dál, především do bankovního sektoru.
Jsme tak v situaci, že když firma, která má všechna potřebná povolení, a je tudíž prověřená a spolehlivá, chce zřídit účet, některé banky jí ho neudělají, protože zahraniční obchod s vojenským materiálem je něco špatného. Pro ně je podstatná taxonomie a jejich interní etický kodex. Do určité míry se nám to daří suplovat Českou exportní bankou, ale to je dočasné řešení. Pokud se postoj bankovního sektoru nezmění, může to být pro obranný průmysl likvidační. Tak to funguje po celé Evropě. Právě jsem dostal zprávu evropské asociace, která sdružuje kosmický, letecký, obranný a bezpečnostní průmysl. A v ní se mimo jiné píše, že Evropská investiční banka neumožňuje podporovat vojenskou výrobu.
Ano, platí to i po osmi měsících války na Ukrajině. Někteří politici sice mluví o tom, že tento dokument o sociálně neudržitelném obranném průmyslu je mrtvý, ale v praxi to pořád funguje. Mrzí mě, že jsme zatím nevyužili naše předsednictví Evropské unii, abychom prosadili do nějakého závazného dokumentu formulaci, že evropský obranný průmysl je klíčový pro udržení obranyschopnosti Evropy. S válkou za zády a tváří v tvář mnoha krizím ale snad už všem pochybovačům dojde, že bez bezpečnosti není možná udržitelnost. Netvrdím to jenom já, ale i další představitelé evropského obranného průmyslu.
Jiří Hynek (61)
• Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy.
• Začínal jako vývojový pracovník v Tesle Kolín.
• V roce 1990 spoluzaložil softwarovou společnost.
• Od roku 1992 zastával významné manažerské funkce, byl například generálním ředitelem Karlovarského porcelánu nebo předsedou představenstva a generálním ředitelem společnosti Praga.
• Později působil jako ředitel státního podniku VOP-026 Šternberk a krátce jako ředitel Správy základních registrů.
• Od roku 2011 pracuje jako výkonný ředitel a prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky.
• Je členem Mensy ČR, vedoucím delegace ČR v NIAG (průmyslový poradní orgán NATO), členem Rady Ministerstva obrany pro obranný výzkum, vývoj a inovace.
• Je podruhé ženatý, má čtyři děti.