Lepší pozdě než nikdy. Ale může být ještě nějaké později, když jednomu je 97 a druhému 91 let? Řeč je o někdejším československém premiérovi Lubomíru Štrougalovi a bývalém federálním ministru vnitra Vratislavu Vajnarovi, kteří (prozatím) neunikli případnému soudnímu přelíčení za smrt nevinných lidí na železné oponě. Ti se tehdy ničím neprovinili. Jen nechtěli žít v socialismu, toužili po svobodném životě na Západě.

Ústavní soud totiž označil za předčasné zastavení jejich trestního stíhání, o čemž rozhodlo státní zastupitelství s odůvodněním, že oba bývalí komunističtí politici trpí duševními chorobami a nejsou schopni chápat smysl trestního řízení. Ústavnímu soudu ovšem vadilo, že znalecké posudky vypracovali znalci, kteří nebyli nestranní, protože byli spojeni s nedemokratickým předlistopadovým režimem.

„Jeden ze znalců dokonce před rokem 1989 působil v protivzdušné obraně, která měla za svůj účel a cíl také zastavovat ty, kteří hranice přecházeli,“ sdělila ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková. „Není žádoucí, aby klíčový znalecký posudek zpracovala osoba, která v dané době sama u ozbrojených sil působila.“

Stovky mrtvých

A tak se žalobci musejí případem zabývat znovu. Ať už bude výsledek jakýkoli, je to další důkaz toho, jak se česká justice, další úřady, ale vlastně značná část společnosti ani více než třicet let po sametové revoluci nedokázaly vypořádat s vlastní minulostí.

Připomeňme si, že v letech 1948 až 1989 zemřelo na hranici mezi Československem a západním Německem či Rakouskem podle odhadů 260 až 320 „narušitelů“. Přesné číslo není známo také proto, že soudruzi mnohdy pochovávali mrtvé tajně, o některých z nich tak nejsou dostupné žádné informace. Neumírali přitom jen Češi a Slováci, ale také východní Němci, Poláci nebo Rusové.

Profimedia.cz

Obhájci předlistopadových poměrů mnohdy tvrdí, že na železné oponě umírali rovněž pohraničníci – mladí muži, kteří si v šumavských hvozdech kroutili základní vojenskou službu. Ano, zahynulo jich okolo šesti set, jenže většinou kvůli nešťastným náhodám, nenadálému výstřelu ze zbraně nebo při autonehodách. Bezmála dvě stovky (!) jich spáchaly sebevraždu. Jen jedenáct mladíků ve vojenském stejnokroji bylo usmrceno lidmi, kteří chtěli emigrovat.

Německá zkušenost

Za zabíjení utečenců nebyl nikdy potrestán žádný z velitelů či náčelníků někdejší komunistické pohraniční stráže ani žádný z vrcholných politiků, kteří nad tím vším drželi ochrannou ruku a sepisovali potřebné zákony, vyhlášky a nařízení. Obviněni byli jen tři prostí vojáci a jeden nižší důstojník. Soudy následně vynesly dva tresty podmíněné a dva nepodmíněné. Všechny pokusy o potrestání nejvyšších politických představitelů, kteří samozřejmě nesli největší odpovědnost, vyšly naprázdno. Jako by se více hledaly důvody, proč to nejde, než proč to jde.

Říkává se, že je lepší spravedlnost opožděná než vůbec žádná. Kupříkladu nacistický zločinec Anton Malloth, někdejší brutální dozorce z Malé pevnosti v Terezíně (vězni přezdívaný Hezoun Tony), byl odsouzen k doživotnímu trestu vězení až v roce 2001, přičemž o rok později ve svých devadesáti letech zemřel. V českých reáliích se zatím za zločiny na hranicích zatáhla opona a Ústavní soud ji pouze povytáhl. Každý mrtvý byl přitom reálná osoba, která měla své rodiče, sourozence a další příbuzné. Ti nejenže přišli o své nejbližší, ale dlouhá desetiletí žijí s vědomím, že za to nebyl nikdo potrestán, nedočkali se spravedlnosti.

Přitom Němci ukázali, že to jde. Trvalo jim to pouhých sedm let. Tamní soudy potrestaly za zabíjení lidí na hranicích mezi východním a západním Německem – především u Berlínské zdi – celkem 151 činitelů včetně posledního komunistického šéfa Egona Krenze. Dostal 6,5 roku, přičemž už je opět dávno na svobodě. Vězení mohl opustit po čtyřech letech a šesti měsících.

Krenzova předchůdce Ericha Honeckera, dlouholetého generálního tajemníka Jednotné socialistické strany Německa, zachránil od podobného trestu jen jeho pokročilý věk, respektive emigrace – počátkem devadesátých let byl ze zdravotních důvodů propuštěn z vazby a posléze zemřel v exilu v Chile.

Někdejší polský generál, a později dokonce i prezident Wojciech Jaruzelski stanul spolu se sedmi dalšími vysoce postavenými představiteli v září 2008 před soudem kvůli vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1981, které mělo zastavit rostoucí vliv opozičního hnutí Solidarita. Jaruzelski vzal odpovědnost za výjimečný stav na sebe a omluvil se rodinám obětí, kterých bylo okolo devadesáti. Hrozil mu až desetiletý kriminál, ale proces byl nakonec ukončen kvůli zdravotnímu stavu obžalovaného.

Velké ryby odplavaly

V Česku se nikdo z komunistických pohlavárů před soud ani nepostavil. A například v případě posledního generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše, který byl rovněž stíhán kvůli zabíjení na železné oponě, se to už ani nestane – zemřel v červenci 2020 ve věku 97 let. Nešlo a nejde přitom o to, že by Jakeš & spol. museli zbytek života strávit o chlebu a vodě ve studené kobce s hromádkou slámy místo kavalce. Důležité je, aby byl každý zločin potrestán, byť třeba pouze „symbolicky“. A netýká se to jen zabíjení na hranicích, ale rovněž dalších činů. Ostatně parlament v roce 1993 přijal zákon o protiprávnosti komunistického režimu! K soudu se ovšem nedostal nikdo z nejvyšších komunistických šéfů.

S přimhouřením obou očí k tomu byl nejblíže snad Miroslav Štěpán, někdejší předseda městského výboru KSČ v Praze. Odsouzen byl za to, že při takzvaném Palachově týdnu v lednu 1989 nařídil použít proti demonstrantům vodní děla a slzný plyn. Zatčen byl už v prosinci 1989, původně si měl odsedět čtyři roky, ale trest mu soud později snížil na dva a půl roku. Na podzim 1991 se dostal na podmínku ven. Část veřejnosti ale jeho odsouzení chápala spíše jako trest za jeho účast při potlačování listopadové revoluce. Štěpán proslul svým proslovem před dělníky v pražské továrně ČKD, v němž zaútočil na stávkující studenty výrokem: „V žádné zemi, ani v rozvojové, ani socialistické a kapitalistické, neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být. A to se bohužel stalo.“ Dav pod ním ho ovšem neustále přerušoval skandováním: „My nejsme děti!“ Štěpánovo vystoupení nakonec muselo být po třech minutách ukončeno.

Do kategorie nižší stranické „ligy“ spadá rovněž Karel Hoffmann, bývalý ředitel Ústřední správy spojů. Toho soud v roce 2003 potrestal za to, že v noci na 21. srpna 1968 nechal zastavit vysílání Československého rozhlasu, aby se veřejnost nedozvěděla pravdu o okupaci „spřátelených“ armád. Nebyl ovšem odsouzen za velezradu, jak žádala obžaloba, nýbrž „jen“ za sabotáž. A ačkoli mu soud vyměřil čtyřleté vězení, za mřížemi někdejší vysoký funkcionář KSČ stejně neskončil. Osmdesátiletého Hoffmanna poslal lékař kvůli jeho špatnému zdraví brzy domů. Ve vězení, respektive ve vězeňské nemocnici, nakonec Karel Hoffmann strávil 26 dní.

Profimedia.cz

Tehdejší špičky KSČ – například člen sekretariátu ÚV KSČ Alois Indra nebo člen předsednictva strany Drahomír Kolder – se soudního přelíčení po listopadu 1989 nedožily.

Pak tu byla ještě druhá garnitura srpnových událostí – Milouš Jakeš a Jozef Lenárt, kteří byli v úzkém kontaktu se soudruhy z Moskvy a účastnili se jednání na sovětské ambasádě v Praze. Soud ovšem oba osvobodil. Důvod? Nedostatek důkazů. „Předložené důkazy svědčily pouze o tom, že se oba v srpnu 1968 účastnili různých jednání. Z důkazů ­ovšem nešlo vyvodit, že navrhovali vytvoření nelegální dělnicko-rolnické vlády,“ zdůvodnil před lety osvobozující rozsudek pražský soud.

Expert na šifry

Pak tu byl ještě Vasil Biľak, přední československý neostalinista, nositel Řádu Klementa Gottwalda, významný představitel tvrdého jádra KSČ a jeden z autorů zvacího dopisu „k internacionální pomoci proti antisocialistickým živlům“. Byl sice rovněž stíhán za velezradu, ale slovenská justice postupovala obdobně jako ta česká – v lednu 2011 stíhání zastavila. Biľak zemřel v únoru 2014 ve věku 96 let, o rok později mu Komunistická strana Slovenska odhalila v jeho rodné obci Krajná Bystrá pomník s nápisem „Pravda zostane pravdou“. V ten samý den ho v nočních hodinách dva aktivisté z Košic polili červenou barvou a napsali na něj „SVIŇA“.

Příznačný pro celou polistopadovou éru je osud generála Alojze Lorence, posledního náčelníka komunistické Státní bezpečnosti. Události v listopadu 1989 zdánlivě přivodily jeho pád, Lorenc dokonce stanul před vojenským soudem v Táboře, který ho v roce 1992 za ne­oprávněnou internaci „nepřátelských živlů“ odsoudil na čtyři roky. Následně přišlo rozdělení federace, Lorenc odjel na Slovensko a jako slovenský státní příslušník odmítl do vězení nastoupit.

foto Hynek Glos

Až do roku 1995 měl klid, pak se jeho případem začala zabývat slovenská justice. Ta o pět let později rozhodla, že táborský proces z roku 1992 je už promlčen. Slovenský soud však nakonec i po nátlaku české strany přece jen Lorence potrestal. Za zneužití pravomoci veřejného činitele dostal v roce 2002 patnáctiměsíční podmíněný trest s odkladem na tři roky. „Nechci diskutovat o tom, co se mělo a jak se to mělo dělat, a ctím rozhodnutí nezávislého soudu, ale nemohu připustit, že jsem zneužil pravomoci. To mne nikdy nenapadlo a je to věc, která se bytostně příčí mým zásadám,“ prohlásil Lorenc bezprostředně po vynesení rozsudku. Jeho další kariéru to nicméně nenarušilo, úspěšně podnikal, dostal dokonce zakázku od vlivné investiční skupiny Penta – na zabezpečovací systém počítačové sítě. „Využíváme služeb řady odborníků v potřebných oblastech, mezi jinými jde zprostředkovaně i o Alojze Lorence, kterého odborná veřejnost dlouhodobě respektuje jako uznávaného experta na šifrovací systémy,“ uvedl před časem pro MF Dnes šéf společnosti Marek Dospiva.

Poraženi Babišem

Nepotrestání předlistopadových pohlavárů a rozmazávání pohledu na tuto historickou etapu měly významný dopad rovněž na politické poměry v Česku. KSČM, nástupnická strana po předlistopadové KSČ, se dokonce propracovala k tomu, že držela u moci poslední vládu Andreje Babiše (ANO).

Prvním, kdo otevřel komunistům dveře a pomohl jim z politické izolace, byl ovšem zakladatel pravicové Občanské demokratické strany Václav Klaus. Právě hlasy některých komunistických poslanců totiž Klausovi pomohly k tomu, aby se v roce 2003 stal českým prezidentem. Ostatně už před svým zvolením sliboval, že s komunisty bude jednat jako s jakoukoli jinou politickou stranou. V květnu 2003 pozval Klaus předsedu komunistů Miroslava Grebeníčka spolu s dalšími politiky do prezidentského zámku v Lánech, aby s nimi jednal o budoucnosti Evropské unie. Stalo se to bez jednoho měsíce přesně 55 let poté, co se nejvyšší představitel komunistické strany Klement Gottwald naposledy oficiálně sešel s demokraticky zvoleným prezidentem – Edvardem Benešem. První polistopadový prezident Václav Havel s komunisty jednat odmítal.

Klausův nástupce Miloš Zeman zase například před několika lety poslal zdravici Českému klubu pohraničí a poděkoval mu „za vlastenectví“. Tato organizace sdružuje vysloužilé lampasáky-pohraničníky, kteří se vysmívají dotazům, jestli by se za zabíjení na železné oponě neměli alespoň omluvit. Na konci září odhalil klub v příhraničním Cínovci sochu pohraničníka se psem v životní velikosti.

Do propadliště dějin poslal komunisty paradoxně ten, kdo jim dal největší moc – expremiér Babiš. Mimochodem někdejší člen KSČ a spolupracovník StB. Svou agresivní předvolební kampaní totiž komunistům „vyluxoval“ většinu jejich voličů, takže KSČM nezískala v podzimních parlamentních volbách dost hlasů, aby se dostala do Sněmovny. Bylo to poprvé od prvních svobodných voleb v roce 1990.