Aféra exposlance Dominika Feriho nekončí. Někteří cítí šanci z ní udělat více, než ve skutečnosti znamená. Snaží se z ní vytřískat politický kapitál za každou cenu. To je sice hrozné, ale nakonec to má i své světlé stránky. Kauza nám připomíná pár věcí, které by opravdu zapadnout neměly.

Má české Me Too šanci?

Je před volbami a každá příležitost se hodí. Ti, kdo si nepřejí, aby se volby staly referendem o Babišovi a rozstřelem mezi dvěma protibabišovskými koalicemi, cítí příležitost. Vidí potenciál pro nové téma, na němž by mohla vydělat uskupení se silnými a jasnými názory.

Na jedné straně zastánci feminismu, genderismu a obecně levicově-liberální progresivisté, na straně druhé příznivci „tradičního“ rozdělení rolí mužů a žen. Na straně ženských práv pirátská levice, reprezentovaná třeba Olgou Richterovou, nebo sociální demokraté, jak prozrazuje bleskurychlý komentář ministra zahraničí Kulhánka. A proti stojící „machovské“ partaje typu SPD, Trikolóry nebo Svobodných.

O relevanci české podoby Me Too lze mít velké pochybnosti. Už v době kulminující hollywoodské vlny zůstala česká společnost dost vlažná. Již tehdy se levicoví radikálové pokoušeli toto téma zvednout. Podařilo se jim to jen minimálně. Svedli to na hluboce zakořeněné a zápecnické vnímání role ženy a jejího postavení coby sexuálního objektu. Podle nich byla a je česká společnost sto let za opicemi.

Realita je ale docela odlišná. Emancipace žen má v české společnosti dosti dlouhou historii, která se často odehrávala v liberální, či dokonce liberálně-konzervativní režii. České ženy jsou neobyčejně silné a zocelené. Mnozí sociologové a psychologové správně ukazují, že skutečný genderový problém je mnohdy spíše na té druhé „pohlavní“ straně. Připomenout musíme i velmi užitečnou českou skepsi ke každé kauze, která získá formu kampaně. Neúspěch minulé české mutace Me Too ovšem spočíval především v urputnosti a neschopnosti jejích protagonistů.

A právě v tomto všem je teď situace přece jen jiná. Když si zmapujeme, z jakých luhů a hájů dnes a denně vypadávají další a další glosy a svědectví o obětech sexuálního násilí na ženách, zjistíme, že jde opravdu o silnou a (všeho)schopnou mediální koalici. Také se změnila atmosféra a v české společnosti přibylo vnímavosti. Z tématu se tak lehko může stát další z generačních dělicích linií. A to zvláště tehdy, když budou zaznívat tak nejapné omluvy neobhajitelného chování politické hvězdy, jaké předvedli Karel Schwarzenberg nebo Tomáš Czernin.

Jiné rozměry

Kauza má ovšem i mnoho jiných zajímavých rozměrů. Předvolební atmosféra zatím nemá příliš velkou dynamiku. Snaha o její vybičování tedy určitě přijde. Otevírány budou zasuté kauzy i zapomenuté problémy, které mají potenciál rozdělovat, nebo naopak spojovat společnost jinak, než jak to teď běžně známe. Především ty, kde si velká část veřejnosti bude muset odpovědět, že je dobře, že byly otevřeny, a že ten, kdo je otevřel, zaslouží ocenění. A ostatní soupeři na to budou hledět s otevřenou pusou. Už dlouho je například patrná Babišova snaha podchytit téma onkologických pacientů. Jde na to chytře, nepoliticky. Ale do politiky se pak taková vlna zájmu přeleje raz dva.

Feriho aféra ukazuje, jak ošemetné je nekritické jásání nad příslušníky nejmladší generace v politice. Je svědectvím o tom, že být mladý (anebo starý) není žádná hodnota. Věk není tím, co by kteréhokoli člověka předurčovalo k tomu, že je lepší, anebo horší. Potvrzuje tak přesně to, co vidíme v mnoha jiných zemích. Třeba v sousedním Rakousku, kde se pomalu hroutí aura mladého kancléře Kurze. Ustát prudký růst popularity a neuvěřitelný politický úspěch je prostě problém pro každého.

Ale zpět k tématu dobrovolnosti sexu a násilí na ženách. Celá kauza nám kromě jiného ilustruje i velkou míru pokrytectví. Z levice zaznívá řada výhrad vůči necitlivosti pravice a to, že se to vlastně dalo čekat. Aktivisté zapomínají na to, že člověkem, který v praxi udělal nejvíce pro nové vnímání sexuálního násilí, nebyl nikdo jiný než tehdejší opoziční pravicový poslanec a později ministr vnitra za ODS Ivan Langer. Ten už před více než 20 lety z vlastní iniciativy prosadil do trestního zákoníku novou definici znásilnění.

Namístě je tedy - jako obvykle - chladná hlava a zdravý rozum. A velká vnímavost.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.