Víte, že nejčastějším způsobem sebevraždy je u nás oběšení a vyšší podíl mají lidé rozvedení a ovdovělí? Že z českých zoologických se nejvíce zvířecích druhů nachází v Plzni? Nebo že přepočítáme-li počet automobilů na tisíc obyvatel, nachází se Česko v Evropě na čtvrtém místě? Tisíce podobných údajů o obyvatelstvu (a částečně i zvířectvu) České republiky přináší kniha Fakta a trendy v současné české společnosti: Jak se neztratit v datech. Obsahuje kapitoly například o rodinném životě, zdraví a životním prostředí, vzdělávání, práci a bydlení či kriminalitě. Na základě statistických údajů autoři srovnávají vývoj v jednotlivých regionech naší země, ale i průměrné hodnoty České republiky s dalšími evropskými státy.

Obecný obrázek není nijak překvapivý: v kontinentálním srovnání vykazují ve většině parametrů nejvyšší kvalitu skandinávské země, nejnižší některé země balkánské, my kolísáme mezi nimi. Kupříkladu nejnižšími podíly kuřáků v populaci se v rámci mezinárodního srovnání vyznačují státy jako Švédsko, Island a Finsko, kde je podíl kuřáků v populaci menší než deset procent, naopak Bulharsko je s téměř 29procentním zastoupením kuřáků v populaci nejpostiženějším státem Evropské unie. U nás je kouření součástí životního stylu téměř pro třetinu mužů (30,7 procenta) a více než pětinu žen (22,3 procenta).

Nejhůře je v Sudetech

Uvnitř Česka jsou na tom v mnoha ohledech nejhůře oblasti bývalých Sudet. Kupříkladu délka života v Praze a jejím blízkém okolí, na Vysočině či v oblasti východních Čech je průměrně o více než tři roky vyšší než v okresech v severozápadních Čechách. I když nepříliš povzbudivá situace tam může někdy vést k inovativním nebo u nás málo běžným řešením, umožňujícím například vyšší zapojení občanů do obecního rozhodování. Podle autorů se kupříkladu právě ve zmíněných lokalitách snáze prosazují takzvané participativní rozpočty nebo mobilní aplikace umožňující přímou komunikaci s politiky a úředníky.

Náhoda zřejmě není ani to, že v obecní politice se v současnosti setkáváme s relativně větším zastoupením zastupitelek a starostek v Ústeckém kraji a dalších příhraničních okresech. Dá se to jednoduše vysvětlit nižším zájmem o politické funkce v daných regionech; ve výsledku ovšem může širší zapojení žen představovat pozitivní impulz: „Starostky přináší do politiky více konsenzuální a méně direktivní styl vládnutí.“

Munice na dezinformátory

V některých ohledech si autoři uvědomují a explicitně vysvětlují limity statistik. Například když píší o tom, že v roce 2020 byli příslušníci a zaměstnanci policie dle oficiálních údajů trestně stíháni jen pro 141 trestných činů, což by s ohledem na celkově 48 558 odsouzených bylo povzbudivě málo. Kdyby ovšem neexistovalo „všeobecné přesvědčení, že nehlášených, neodhalených a neobjasněných deliktů spáchaných policisty je mnohonásobně více“.

Kapitoly jsou hodně stručné, až strohé a někdy autoři uvádějí k tématu pro ně spíše okrajovému jen jednu jedinou statistiku. Ke knihovnám se tak čtenář dozví, že v nich „mírně klesá počet registrovaných čtenářů. Zatímco v roce 1999 bylo vypůjčeno 64 milionů knih, v roce 2019 pak 51 milionů“. Pro komplexnější pohled by ale bylo třeba doplnit, že kupříkladu v Městské knihovně v Praze od roku 2004 pozvolna klesá počet výpůjček, ale celkově je i tak jejich současné množství výrazně vyšší než v roce 1989. A hlavně: vytrvale roste počet návštěvníků akcí, které se v knihovně konají. Zdaleka ne všichni tedy do jejích poboček chodí s cílem absenčně si půjčit knihu, knihovny obecně prostě mění svoji funkci.

Podobně se v knize stroze uvádí, že klesla doba, po kterou Češi poslouchají rádio, z 1 hodiny 43 minut v roce 2016 na 1 hodinu 31 minut. Ale zcela stranou je ponechán fakt, že souběžně vzrůstá obliba nejrůznějších podcastů, jejichž pestrost a celková nabídka rovněž rostou.

Sběrači údajů

I když se tematicky částečně překrývají, košatější či osobitější pohled na českou současnost nabízejí knihy jako 47 odstínů české společnosti (Sociologický ústav AV ČR, Praha, 2015) nebo Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti (Host, Brno, 2019). Poněkud hlubší pohled nabízí i kniha Česká společnost: Nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života (Portál, 2002) sociologa Iva Možného, na niž se autoři odvolávají a jejíž členění formálně přebírají. Fakta a trendy v současné české společnosti především předkládají data, autoři vystupují coby „sběrači statistických údajů o lidském chování“ a možné interpretace často ponechávají na čtenáři. Který by si je měl někdy navíc sám doplnit z jiných zdrojů.

Řada témat je ale v knize zpracována důkladně, takže mohou poskytovat solidní základnu k dalším, obecnějším úvahám. Autoři také dodávají podklady k polemikám s texty, které přehánějí, případně stojí zcela „na vodě“. Kupříkladu jistý vlivný publicista nedávno napsal: „Ven nechodí nejen děti, ale vůbec nikdo. Jít ven znamená sednout do auta a jet za určitým konkrétním účelem, jako je práce, nákup nebo zábava.“ Ovšem recenzovaná kniha uvádí, že až 57 procent respondentů tráví svůj čas v přírodě několikrát týdně a 35 procent minimálně několikrát v měsíci.

A místy se autoři odvažují i prognóz, které nijak nepřikrašlují. Vzhledem k tomu, že počty sebevražd obecně souvisejí se stavem ekonomiky, lze podle nich očekávat, že jejich množství bude v dalších letech stoupat, a to jak v souvislosti s pandemickou situací, která mohla narušit sociální vazby, tak s ohledem na rostoucí inflaci a s tím související ne zcela příznivý ekonomický vývoj. Alespoň jedno nás může uklidnit – z dlouhodobého hlediska počty sebevražd spíše klesají... 

Munice na dezinformátory

Stručný text slavného psychoterapeuta, který člověka chápal jako bytost hledající smysl a sám za sebe ho hledal i v lezení po skalách. Motivací této jeho potřeby prý paradoxně byla touha překonat strach z něj. Zatímco v tradičním sportovním klání člověk soupeří s vnějšími protivníky, horolezec zápasí sám se sebou. V obecnější rovině se pak Frankl v knize zamýšlí nad stavem soudobé konzumní společnosti. Kvůli nadbytku materiálních prostředků podle něj mladí lidé postrádají hodnotné životní cíle. A právě horolezectví může být jednou z krajních reakcí: uprostřed blahobytu vyhledávat situace nouze. Horolezectví je tak pro autora sekularizovanou formou askeze.

Munice na dezinformátory

Slavný egyptolog Miroslav Verner v knize představuje hlavní milníky svého oboru, přičemž připomíná i přínosy egyptologie české. Svoje předchůdce egyptology, hlavně ty z 19. století, líčí často kriticky: z dnešního hlediska si počínali kořistnicky, při stavbě vlastních obydlí někteří neváhali využít například sušené cihly z méně významných starověkých hrobek. Verner ale současně připouští, že práce egyptologů nikdy nebyla snadná. Už proto, že již ve starověku docházelo k loupení v královských hrobech, a to dokonce i z rozhodnutí tehdejších úřadů, které chtěly naplnit státní kasu. Některé části pohřební výbavy pak byly znovu použity při oficiálních pohřbech pozdějších faraonů. Někdy i s původními nápisy, z čehož byli badatelé zmatení.

Autor je spolupracovníkem redakce