„Pokud lidé nemusí skrývat, kým jsou, mohou být autentičtí v rodině, mezi přáteli, ve škole nebo v práci,“ říká o této komunitě výzkumník Národního ústavu duševního zdraví Michal Pitoňák, který se dlouhodobě zabývá například problematikou menšinového stresu u LGBT+ osob.

Menšinový stres můžeme jednoduše definovat jako stres působící nad rámec běžného stresu. Je to systémový faktor, který souvisí se společenskými normami, bývá chronický a působí zejména na skupiny, které jsou ve společnosti stigmatizovány. Poprvé ho popsal psychiatrický epidemiolog Ilan H. Meyer z University of California LA, jedna z největších kapacit, které se zabývají výzkumem duševního zdraví LGBT+ lidí. Menšinový stres obecně vzniká v kultuře dané společnosti, která ho legitimizuje svými zákonnými normami, tradicemi a každodenními postoji. Vliv mají i jazykové prostředky, které mohou být pro část lidí problematické a ubližující. Svou roli sehrávají také média, která nám předkládají určitý pohled na dění kolem nás, a samozřejmě vztahy na interpersonální úrovni. 

Setkáváme se s tím už u dětí, což můžu potvrdit vlastní zkušeností. Studoval jsem i učitelství a měl možnost jeden rok učit na základní škole, kde jsem si všímal toho, jak si děti už na prvním stupni nadávali do teploušů a buzerantů. Děti již v tomto věku dobře vědí, že příslušnost k menšinové orientaci může snižovat hodnotu druhých v kolektivu, a zbytečně si tak vzájemně ubližují. V rámci procesu socializace přebírají určité hodnotové rámce a modely chování a uvědomují si, že žít ve společnosti jako neheterosexuální člověk je vnímáno jako něco méně hodnotného. 

Výsledkem menšinového stresu mohou být duševní i fyzické potíže. Víme, že mezi neheterosexuálními lidmi je vyšší riziko užívání návykových látek, násobně vyšší sebevražednost, sebepoškozování, kompulzivní sexuální chování, ale třeba i častější výskyt kardiovaskulárních onemocnění. To všechno může pramenit právě ze života ve stigmatizující společnosti a menšinového stresu, který vyvolává pocity, že člověk nezapadá do většinové společnosti, že nesplňuje její nároky a očekávání. 

Někteří skrývají svou vlastní identitu a prožívají vnitřní boje a konflikty. Často v důsledku vlastní nebo přenesené zkušenosti s diskriminací a viktimizací. Pro mnohé LGBT+ osoby je to emočně velmi náročné a přináší jim to zátěž, kterou heterosexuální lidé nezažívají. Perspektiva menšinového stresu poskytuje příležitost pro komplexnější porozumění procesům, které jsme dříve sledovali jen na individuální úrovni jako takzvaný coming out. 

Na to bohužel v Česku ještě nemáme data, přičemž taková otázka se komplikuje tím, že je vždy nejprve potřeba dobře definovat populaci, ke které ji vztahujeme. Zatím se tyto problémy sledují jen minimálně, protože otázky související se sexuální orientací a genderovou identitou nejsou až na výjimky součástí žádných relevantních zdravotnických průzkumů. Díky zahraničním studiím ale víme, že LGBT+ lidé zažívají násobně víc problémů v porovnání se svými heterosexuálními vrstevníky. 

Míra výskytu duševně-zdravotních potíží je vysoká zejména mezi trans lidmi a dalšími genderově rozmanitými lidmi, včetně nebinárních a jinak se definujících. V Česku máme k dispozici teprve první data, která jsme získali v rámci mého výzkumného projektu, ale nerad bych je konkretizoval předtím, než budou finálně publikována ve vědeckém časopisu. Mohu jen naznačit, že pokud bychom se například podívali na míru psychologického distresu, pak nejmenší distres zažívají gayové, zatímco nejvíc dopadá na bisexuální ženy, trans a další genderově rozmanité lidi. Ti jsou totiž obecně nejméně přijímáni i ze strany rodiny a blízkého okolí.

Určitě. Kdyby ne, tak bych asi byl mimozemšťan. Ale zvládám to dobře, protože mě podporují přátelé a rodina a mám fajn profesi, díky které mohu přispět k řešení těchto problémů. Já si na svůj sociální status, který mě do značné míry před vlivy stigmatizace chrání, nemůžu stěžovat. 

Pokud lidé nemusí skrývat, kým jsou, mohou být autentičtí v rodině, mezi přáteli, ve škole nebo v práci, tak to samozřejmě pomáhá. Měli bychom se ale ptát, proč je vůbec coming out potřeba. Jako společnost tím vlastně přenášíme odpovědnost na jednotlivce. Mnozí mají pocit, že je to problém těch lidí, že se s tím musí vyrovnat sami třeba právě tím, že se vyoutují. Snažím se upozorňovat, že tohle není správná cesta.

Podle mě je zapotřebí naopak vytvářet prostředí, kde coming out nebude nutný, kde budeme sexuální orientaci i genderovou příslušnost bez mrknutí oka respektovat, kdy se o tom, že někdo nežije s mužem, ale se ženou, jednoduše zmíní u kávy v kuchyňce a nic to na vztazích s ostatními nezmění. To je za mě správná cesta, jak eliminovat menšinový stres. Coming out je mimochodem svébytným výzkumným tématem. Výzvou je už samotná jeho definice a pojmenování momentů, kdy k němu dochází. I v tomto případě pracujeme na zajímavých datech, ale to bych opět předbíhal. Určitě platí, že čím dřív ke coming outu dojde, tím nižší je míra menšinového stresu.

Je to stejné jako s jinými celospolečenskými problémy. Vezměte si třeba klimatickou změnu, nedůvěru v očkování nebo popírání covidu. Všechno jsou to reálné problémy, u kterých je vědecký konsenzus a máme na ně sice obtížná, ale proveditelná řešení. Bohužel ve společnosti převládá populismus podporovaný některými politickými elitami. My vědci víme, co bychom měli dělat, ale neumíme to prosadit. Je to etický problém.

Zamýšlíme se, jestli to ještě je, nebo už není součástí naší práce a kde bychom překračovali hranice odpovědnosti naší práce, aktivismu atd. Nemáme často oporu v kompetentních institucích, které by prosazovaly změny myšlení. A to na tom v Česku nejsme vůbec špatně. Podívejte se, kam až to dospělo třeba v Polsku nebo v Maďarsku. Poláci mají takzvané zóny bez LBGT lidí, Maďaři zase nepovolují změnu pohlaví a po vzoru Ruska zde mladí do osmnácti let nesmějí ani získávat informace o sexuální a genderové rozmanitosti. Jsem tedy rád, že si o takových věcech můžeme povídat bez obav, že budeme čelit nějakým postihům. Žijeme v zemi, která se před sto lety stala kolébkou sexuologie, kde vznikala schopnost porozumět sexuální rozmanitosti.

Nepoužíval bych slovo trpí, které nemusí být přesné. Menšinový stres se jich ale určitě dotýká. Otázkou zůstává, do jaké míry si ho připouštějí nebo uvědomují. Neheterosexuální lidé zvnitřnili mnohé nastavené společenské normy. Když se ale třeba dva muži nechtějí na veřejnosti chytnout za ruce, znamená to, že se těmto normám podřídili, nebo jen nemají tu potřebu? A je takto domnělá nepotřeba důsledkem společenské stigmatizace, nebo je skutečná a tomu páru přirozená?

Jsou to velká sociálně-epidemiologická témata, kterými se musíme zabývat. A dovolím si ještě krátký komentář k použitému výrazu LGBT+ komunita. Vím, že myslíte LGBT+ lidi obecně jako populační skupinu, ale z odborného hlediska bych do komunity řadil spíše ty, kteří se nějak účastní života v rámci LGBT+ subkultury, navštěvují například Prague Pride nebo queer filmové festivaly a obecně se zapojí do života LGBT+ komunity – v subkulturním smyslu.

To je osvědčený nástroj, jehož efekt máme podložený daty. V zemích, které sňatky stejnopohlavních párů umožňují, je jasný pokles takzvané strukturální stigmatizace, a tedy i důsledků vyplývajících z menšinového stresu včetně sebevražednosti. A máme i studie dokazující opačný efekt. Například ve státech USA, kde byly v minulosti tyto sňatky zakázány, se duševní zdraví LGBT+ lidí zhoršilo. Po jejich uzákonění se pak naopak v celých USA snížila míra sebevražedného uvažování mezi středoškoláky.

Nedávno jsem na konferencích viděl i znepokojivá data o zhoršujícím se duševním zdraví neheterosexuálních lidí v Polsku, kde se postavení LGBT+ osob v posledních patnácti letech výrazně zhoršilo. Stojí za to zmínit, že od července mohou stejnopohlavní páry uzavírat manželství i ve Švýcarsku. Na západ od našich hranic na severní polokouli tak umožňují tyto sňatky prakticky všechny země snad s výjimkou Lichtenštejnska a Monaka. Jsem optimista a jako vědec také idealista. Kdybych neměl ideály, těžko by se mi pracovalo. Proto věřím, že časem přijmeme takový zákon i my. Jen to možná nebude tak snadné a rychlé, jak bychom si přáli. 

RNDr. Michal Pitoňák, Ph.D., (36) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obory biologie, geografie, sociální geografie a regionální rozvoj. Ve své disertační práci v české geografii poprvé otevřel problematiku geografií sexualit. Věnuje se i dalším otázkám spojeným s LGBT+ komunitou, například teorii menšinového stresu a jeho dopadu na duševní zdraví neheterosexuálů, homofibii na školách, queer teorii nebo destigmatizaci neheterosexuálních skupin. Působí v Národním ústavu duševního zdraví.