Jak podnítit spotřebu, když se do ní lidem nechce? Otázka, na niž hledá odpověď kdekterá vláda, jež vynaložila na podporu udržení poptávky domácností, které představují dominantní složku HDP, majlant, a skutek utek. Na rozdíl od světové finanční krize totiž byly rozpočty otevřené, což se samozřejmě všude promítlo na rychlém zhoršování salda veřejných rozpočtů. Jenže pokud se lidé bojí a nemají důvěru v budoucnost, valnou část neutratí, ale uspoří, cokoli jim vlády na bezprecedentním objemu transferů poskytnou.

V Česku se teď s oblibou „řeší“, jak vláda prošustrovala důvěru a jaké to má neblahé dopady na ochotu lidí utrácet. Není to triviální, a už vůbec ne bezdůvodná úvaha: protikrizová opatření sice stojí ohromné peníze, které budeme muset jednou splácet, ale o dost se míjejí toužebně očekávaným účinkem, když skončí na vkladech obyvatelstva, ale i firem v bankách. Depozita jsou na rekordních úrovních, stejně jako míra úspor. Jenže to není jenom náš problém: ochota utrácet a investovat je malá všeobecně (viz grafy).

Miroslav Zámečník

Vouchery a stravenky

Když místo spotřeby stoupají úspory, propad HDP tím nezbrzdíte, a tak kromě různých kompenzací výpadku tržeb kdekdo koumá, jak by povzbudil postižené obory, jakmile se vynoří z lockdownu, nějakými pseudopenězi. Odsud momentální obliba nejrůznějších poukázek, moderně česky řečeno voucherů, které nemohou spotřebitelé utratit nijak jinak než právě za zboží či službu, a to ještě v nějakém konkrétním čase. U zboží dlouhodobé spotřeby na mysli vytanou různé druhy „šrotovného“, u služeb v těžce postiženém cestovním ruchu to byly pobytové poukázky na lázně. 

Pokud máme ve vázání spotřeby poukázkami s něčím zkušenosti, pak je to se stravenkami, ale poněkud paradoxně je součástí „daňového balíčku“ i návrh, který poptávku po stravování v hospodách sníží. Začátkem léta prošla do prvního čtení zdaleka nejzásadnější úprava za mnoho let v podobě vládního návrhu na zavedení „stravenkového paušálu“, který by umožnil vyplácet zaměstnancům stravné ve výplatě.

Podle ministryně financí Aleny Schillerové to „zrovnoprávní“ asi milion lidí, kteří nemají ani stravenky, ani kantýnu. Fiskál si tím rozhodně nepomůže, přijde ho to na 2,3 miliardy ročně, jak odhaduje ministerstvo financí. V principu je potěšitelné ponechat lidem v kapse více peněz, pochybnost se však vloudí, pokud jde o způsob provedení a načasování záměru.

Miroslav Zámečník

Zaměstnavatelé jsou převážně pro, stejně tak Asociace hotelů a restaurací, Asociace českého tradičního obchodu i většina členů Hospodářské komory ČR. Proti jsou odbory a pochopitelně Asociace provozovatelů poukázkových systémů (APPS), která si účtuje provize. Ty zjevně dráždí, stejně jako odliv dividend firem dominujících poukázkovému byznysu do zahraničí.

Pokud „stravenkáři“ nemají na své straně provozovatele alespoň hospod a restaurací, kterým poukázky nepochybně přinášely byznys, ale provize je zároveň připravovaly o část marže, je něco „vztahově“ velmi špatně. 

Spousta postižených

V Česku se vždycky vyplácelo vycházet ze zásady, že když našinci ukážete možnost, jak ušetřit, tak si o ni řekne. Pokud přístup k finančnímu prospěchu není příliš komplikovaný, stane se tak s pravděpodobností hraničící s jistotou. Velmi odborně zdatný rozbor vypracovaný na zakázku Asociace malých a středních podniků a živnostníků udělal na tohle téma na začátku roku Institut oceňování majetku Vysoké školy ekonomické.

Jak píší autoři studie, „zavedení stravovacího paušálu by znamenalo přechod na tento typ ,benefitu‘ u zaměstnavatelů a zaměstnanců (…) a praktické opuštění systémů zaměstnaneckého stravování (stravenky i kantýny) ve stávající podobě“. A dále, že „plné využití stravovacího paušálu by vedlo ke snížení tržeb restaurací a jídelen o cca 34,8 miliardy korun včetně DPH a zaměstnanosti o 18,4 tisíce přepočtených míst“.

Možná že strukturální změna nebude ani okamžitá, ani stoprocentní, ale že jedinými postiženými nebudou pouze „stravenkářské společnosti“, tím jsem si jist. Stejně tak je těžké představit si, že by se zavedení paušálu mohlo na netto tržbách vyplatit těm restauracím, které v poledne žily z levných „meníček“. Provozovatelé kantýn také musejí vědět, že paralelní koexistence s paušálem nepotrvá věčně a začnou tahat za kratší provaz. Maloobchod, který přijímal stravenky, postižen asi nebude, protože něco se jíst musí, nicméně i tady nastane nějaký strukturální pohyb. Ten je zároveň příležitostí pro připravené. Co to bude?

Vstupujeme do éry „al desco“

Už dnes si stovky tisíc lidí nosí připravené jídlo z domova, zdaleka přitom nejde jen o nízkopříjmové, a už teď najdete v blízkosti kancelářských komplexů obchody, které se specializují na prodej „krabiček“.

Koneckonců cokoli si myslíte o obědech „al desco“, tedy přímo u počítače, třeba v Británii se takto pravidelně stravuje 58 procent kancelářských myší všeho druhu, přičemž podle průzkumu provedeného pro BBC 78 procent lidí nepociťuje žádný tlak zaměstnavatele, aby tak činili.

Jinak řečeno, zavedení „stravenkového paušálu“ bude znamenat ohromný impulz pro výrobce baleného hotového jídla konzumovatelného na pracovišti. Kultura stravování je to strašná, zkuste vybírat z klávesnice kuskus, ale jídlo samo o sobě může být dobré. Takový listový salát s avokádem a račími ocásky v krabičce v přepočtu za stovku od Pret a Manger by šel na odbyt nejen v Londýně, ale i v každém větším českém městě.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.