Kraje si záhy po svém vzniku vydobyly silnou pozici v rámci různých složek politického systému. Rozhodují o bytí a nebytí vlád, politiků i relevanci politických stran. Tříští stranickou jednotu a jsou laboratoří různých experimentů.

Malý pašalík, taky pašalík

Politické strany, jež krajské zřízení před dvaceti lety prosadily (ČSSD, KDU-ČSL, ODA, US), ale i oponující ODS se dušovaly, že nebudou vytvářet žádné robustní politické a správní instituce, nýbrž štíhlé, efektivní a akceschopné jednotky. Již po prvních volbách do zastupitelstev ale bylo všechno jinak. Ve většině nových krajů vznikly rady složené z uvolněných zastupitelů. Někde šlo jen o hejtmana, jeho náměstky a některé radní, jinde o všechny členy rady. K tomu se časem přidaly uvolněné funkce předsedů výboru jako úlitba koaličním i opozičním zastupitelům. Tak vznikla nová politická struktura čítající řádově skoro dvě stovky profesionálních politiků. Následovalo bobtnání struktury úřednické, a tak se počet zaměstnanců krajských úřadů od roku 2000 doteď zdvojnásobil, či dokonce ztrojnásobil. 

Zřizování, rušení a optimalizace sítě středních škol, krajských nemocnic a zařízení sociálních služeb, péče o silnice nižších tříd, ale především významný podíl na rozdělování evropských peněz, to vše tvoří agendu krajů. Je to směs značně třeskutá – společensky, politicky i ekonomicky. Když k tomu připočítáme solidní možnost oslovovat veřejnost i vyšší odměny než v komunální politice, není divu, že se staly významnými příležitostmi pro řadu ambiciózních politiků. Někteří tam přišli zdola z radnic, jiní shora z centrální politiky. Někteří z nich považovali kraj za vrchol své politické kariéry, jiní za odrazový můstek do celostátní politiky. Mnozí doufali v to, že zdánlivý a dočasný ústup z centrální politiky jim později umožní útok na místa úplně nejvyšší. Za všechny jmenujme sociálnědemokratické hejtmany Haška, Ratha, Zimolu a Palase, občanského demokrata Bendla nebo lidovce Čunka.

Destrukce politiky

Prakticky okamžitě po zřízení krajů došlo ke kruciálnímu rozhodnutí z hlediska jejich politické síly. Kraje se od roku 2002 staly volebními jednotkami do nejdůležitějšího politického tělesa – Poslanecké sněmovny. To přineslo rychlou změnu organizační struktury politických stran. Do rukou krajské stranické reprezentace se tak dostala i nominace kandidátů do sněmovních voleb. A později přibyla i nominace kandidátů na stranického předsedu a místopředsedy. 

Kraje sílily a sílí. O některých politických stranách se časem stále více hovořilo jako o federacích značně autonomních regionálních organizací, jejichž zájmy často nekorespondovaly s centrálním vedením a jejichž síla byla leckdy přinejmenším srovnatelná. Pro mnohé hejtmany tak bylo třeba lepší, když jejich strana na centrální úrovni nevládla. A platilo a platí to i naopak. I pro Babiše jsou mnohé kraje spíš přítěží než benefitem. 

Rivalitě centrály a krajů nahrával i termín krajských voleb. Až do roku 2012 se volby odehrávaly v polovině mandátu Poslanecké sněmovny, a tedy i vlády. V té době je každá vláda značně zranitelná, a volby je tak možno jednoduše pojmout jako referendum o ní. ČSSD v letech 2000 a 2004, respektive ODS v letech 2008 a 2012 si vyzkoušely, jaké je drtivě prohrát v krajských volbách. Neúspěchy v nich odstartovaly pád Grossovy, Topolánkovy i Nečasovy vlády.

Změnu přinesly předčasné volby v roce 2013, které posunuly termín sněmovních voleb o rok, a tím se krajské volby více než dříve staly příležitostí testovat pozici před sněmovními volbami. Poprvé k tomu došlo v roce 2016, kdy se však volby ještě odehrály ve znamení souboje Babišova ANO a ČSSD vedené premiérem Sobotkou. Sociální demokraté v tomto testu jakžtakž uspěli a možná i toto uspokojení pak vedlo k tragickému výsledku o rok později. ANO bylo naopak solidním výsledkem krajského klání povzbuzeno, ale zase ne natolik, aby upadlo do letargie.

V menším měřítku si totéž prožily i méně významné strany. Kraje pro ně na jedné straně byly příležitostí pro ukotvení (KDU-ČSL, STAN), na straně druhé velikou hrozbou pro jejich soudržnost (KDU-ČSL, US, TOP 09, KSČM). Vnitřní pnutí v důsledku bojů o moc v krajské organizaci se nejnověji nevyhýbá ani tak centralizovaným formacím, jako jsou Babišovo ANO nebo Okamurova SPD. 

Laboratoře politických experimentů

Kraje se také staly místem testování spolupráce mezi často nesmiřitelnými soupeři. Již v roce 2000 vznikla v několika krajích koalice ODS a ČSSD, jež byla na celostátní úrovni – navzdory opoziční smlouvě – nemyslitelná. Podobná situace se opakovala o čtyři či osm let později. Vynikal v tom především Ústecký kraj. V roce 2008 se kraje pro změnu staly testovacím místem pro otevřenou spolupráci ČSSD s komunisty. Ta vyvrcholila o čtyři roky později, kdy komunisté v již zmiňovaném Ústeckém kraji poprvé dobyli post hejtmana. 

Dalším fenoménem krajské politiky jsou formace tvořené úspěšnými starosty. Hlavní laboratoří je Liberecký kraj, kde místní Starostové pro Liberecký kraj již dvakrát dokázali vyhrát a obsadit pozici hejtmana. Jinými úspěšnými příklady z minulosti bylo Zlínské hnutí nezávislých, Severočeši.cz nebo Jihočeši 2012. Není žádnou náhodou, že u zrodu Starostů a nezávislých (STAN), kterým se politický prapor starostů podařilo vynést až do obou komor Parlamentu, jsou právě politici s ostruhami z krajských zastupitelstev.

V krajích však vznikl i fenomén velrybářů lovících mrtvé duše kvůli vlivu uvnitř strany, který významně přispěl k otřesu důvěry v tradiční politické strany a následnému nástupu protestních a populistických formací – VV, Úsvitu, ANO, SPD i Pirátů.

Cui bono? 

Hodnotit, kterým krajům jejich ustavení prospělo, a naopak, je hodně složité. Která kritéria vůbec volit? Pokud vezmeme v potaz kombinaci ztotožnění se s krajem a zlepšení kvality života, jedním z favoritů bude Kraj Vysočina. Bývalé okresy na pomezí jižních Čech a Moravy toho mají hodně společného – třeba velmi roztříštěnou sídelní strukturu a dopravní problémy. A také sounáležitost se zvlněnou Vysočinou a velmi vysoké hodnocení kvality života. Na mapě kvality života (iRozhlas.cz) se drtivá většina obcí tohoto kraje pohybuje mezi 70 a 100 body.

Za Vysočinou následují dva východočeské kraje – Královéhradecký a Pardubický, kde svoji roli hraje jednak identita, jednak právě kvalita života, jež se i tady pohybuje prakticky ve všech obcích nad 50 body. Společné všem třem krajům je i to, že patří mezi středně velké a mají vcelku solidní spádovost z hlediska krajského města. Vznik dvou východočeských krajů navíc řeší i tradiční rivalitu Hradce Králové a Pardubic. V odlehčeném tónu lze konstatovat, že to prospělo i sportu v obou městech. Pardubice dnes mají extraligový hokej a nově i prvoligový fotbal. Hradec patří k předním klubům hokejové extraligy. A tak už zbývá do tohoto města vrátit jen fotbalovou první ligu. 

Na druhém konci pelotonu figurují tradiční regionální potížisté – Ústecký a Karlovarský kraj, respektive Moravskoslezský kraj. Na vině určitě není přímo zřízení těchto krajů. Problémů měly tyto regiony již před svým ustavením dost a dost. Vzpomene-li si ovšem na kauzy kolem Regionu Severozápad, eskapády moravskoslezských exhejtmanů Palase či Nováka, můžeme směle konstatovat, že vznik těchto krajů žádnou velkou výhru nepřinesl. A ani ztotožnění obyvatel s krajem zde není nijak velké. V Moravskoslezském kraji tomu brání rozlehlost a hodně odlišné problémy. Na Ústecku a Karlovarsku tkví problém ve vysoké míře vykořeněnosti a řadě sociálně patologických jevů, které způsobují spíše migraci lidí pryč.

Nečekaná shoda

A v závěru ještě jedna zajímavost směrem k hodnocení krajů. Existuje opravdu málo témat, jež podobně hodnotí tři bývalí čeští premiéři – Klaus, Zeman a Pithart. Překvapivě mezi ně patří negativní pohled na kraje. Původně velký zastánce krajské samosprávy Pithart dokonce říká, že „zavedení krajů je jedním z největších zločinů“.