Česko zažilo své nejkalnější ráno, když si uvědomilo, nakolik se zvrhlo noční hlasování zájmových koalic o daňovém balíčku. Jak to při dlouhých zasedáních bývá, „podařilo“ se spojit návrhy, které se sice nevylučují, ale zato jsou hodně drahé. Kombinace slevy na poplatníka se zrušením superhrubé mzdy znamená zhoršení salda veřejných rozpočtů asi o 130 miliard korun, tedy nad rámec již schváleného schodku 320 miliard. Slušný zářez, ať to počítáte, jak chcete. 

Už tři čtvrtě roku posloucháme, že z krize se musíme „proinvestovať“. Proto je až legrační, jak vysoké skóre nežádoucích a jistě nezamýšlených vedlejších důsledků poslanecké kutilství kolem superhrubé mzdy dosáhne. 

Jak z dluhů ven?

Současná vláda a majorita v Poslanecké sněmovně vrší dluhy bez dlouhodobější vize, co se s nimi bude jednou dělat. V zásadě jsou jen tři možnosti: zvednout daně, snížit výdaje, zvednout ekonomický růst.

Řekněme si „na férovku“, že pokud nedostaneme deficity pod kontrolu, dojde na zvedání daňové kvóty. A bude záležet jen na tom, kdo a které daně bude zvedat a jaký bude výsledný negativní efekt na ekonomický růst. Než se do toho pustíme, vyčerpejme proto předtím všechny alternativy.

Kde se může každá další vláda snažit, aniž by byla nucena finančními trhy „hamtnout na brzdu“ v nejméně vhodnou chvíli? Tedy v situaci, kdy se jí obsluha dluhu prodražuje a zároveň jde ekonomika do dalšího útlumu?

Začněme od nejméně bolestivého konce: když je nominální úrok nižší než nominální hospodářský růst, dluhová zátěž se snižuje bezbolestně. Nejnázorněji jsme to pocítili, když v letech 2015 až 2019 ekonomika pěkně rostla a veřejný dluh k HDP utěšeně klesal. A to se věru neškrtalo.

Řetěz na krku

Zvednout dynamiku růstu lze i bez velkých investičních výdajů, a to zlepšením podmínek k podnikání a snížením regulatorní zátěže. Jenže to se lehce řekne, ale těžko dosáhne. Poměrně úzká špička státní byrokracie si regulatorní zátěž vymýšlí a široká vrstva ji následně „implementuje“, takže výsledek vyhovuje úřednickému stavu jako celku. Musíte tak jít proti zájmům úřednictva.

Situaci neulehčuje ani vysoká obrátka na ministerských postech, kdy se střídají ministryně a ministři rychleji, než se stihnou v resortu zorientovat, natož prosadit změny k lepšímu. Pokud si myslíte, že dobře řídit ministerstvo je snadnější než řídit velkou firmu, pak se setsakra mýlíte. 

Lépe spravovat, lépe vybírat

Dokud Češi dlužili peněz málo, pak nevelká sofistikovanost, s jakou spravovali svůj dluh, velké náklady nezpůsobovala. Jenže s bobtnajícím dluhem to už neplatí. 

Umět načasovat, kdy chodit na trh prodávat své dluhopisy nebo vhodně zvolit jejich měnovou a časovou strukturu, to znamená ušetřit peníze na budoucí dlužní službě. V momentální situaci, kdy si stát půjčuje skoro zadarmo, to tak nevypadá, ale jakmile začnou úrokové sazby hrát znovu větší roli, bude efektivní správa dluhu hrát obrovskou roli.

Miroslav Zámečník

Totéž lze říct o vyměřování a vybírání daní. Pokusy Andreje Babiše se zvrtly do nepopulární EET a ještě mnohem nepopulárnějšího „zaklekávání“. To nic nemění na tom, že digitalizace představuje velký potenciál pro efektivnější daňovou správu, umožňující zvednout výběr o pár procent, což jsou v celkovém balíku miliardy.

Efektivní správa výdajů

Odbourání byrokracie je ale jen předehra. Opravdová sisyfovská práce začíná s omezováním veřejných výdajů, kde se zájmy správců jednotlivých kapitol potkávají se zájmy skupin, k nimž výdaje plynou. Kupříkladu drtivá většina ekonomů vám řekne, že odečitatelné úroky z hypoték jsou výdaj, z nějž mají disproporčně prospěch příjmově silnější vrstvy. Zkuste ale na tyto typicky středostavovské benefity sáhnout a přežít nejbližší volby. 

Na první pohled by se zdálo, že je snadnější omezit úlevy pro firemní sféru, například daňovou uznatelnost některých nákladů nebo seškrtání dotací. Není ale tak malé zájmové skupiny příjemců, která by nedokázala spustit ohlušující protesty. Přesto bychom měli zkusit jeden už dlouho navrhovaný, ale nerealizovaný nápad. 

Renta je kde?

Stát sedí na bilionovém majetku. Veřejnému sektoru by pomohlo, kdyby se začal dívat na svůj majetek pohledem, jakým se na něj dívá soukromý vlastník nebo investor. Kupříkladu: velké objemy majetku nesoucího výnos nemusíte rovnou privatizovat, stačí výnos z nájemného zabalit jako cenný papír a prodat investorům. 

Celosvětově je objem majetku veřejného sektoru asi 200 procent globálního HDP, z toho půlka je v nemovitostech – to samo o sobě představuje obrovský prostor. Prvním krokem by mělo být jejich zmapování; ten máme snad za námi. Druhým je výpočet hodnoty obvyklého nájemného. Třetím je převod majetku státu na entitu k jeho správě určenou, která jej bude pronajímat jednotlivým složkám státu. 

Úředníky to donutí začít přemýšlet, zda opravdu potřebují tolik budov a metrů čtverečních. Druhý efekt je, že si oproti peněžnímu toku můžete půjčit. Nemusíte majetek prodávat – investory zajímají výnosy – a už jsme jen krůček od krytých dluhopisů, přičemž krytím se myslí nájemné. 

Partnerství, které se nekoná

Partnerství veřejného a soukromého sektoru (PPP) je cesta, jak zvednout investiční aktivitu, aniž by se musela zvednout zadluženost veřejného sektoru. Řadu projektů dovede konstruovat na bázi výnosu z provozování takto postavených aktiv.

Namátkou: až se jednou dokončí systém úhrad akutní zdravotní péče v nemocnicích, založený na diagnostických skupinách, a bude zahrnovat i odpisy, otevírá se tím cesta k PPP projektům ve zdravotnictví. Není při tom třeba privatizace, na niž je levice všude ve světě, Česko nevyjímaje, tak alergická.

Podobná je i problematika bydlení: pokud mají obce nebo městské části pozemky, mají i klíč k dostupnému nájemnému bydlení. Zbytek se dá vysoutěžit – „rudá Vídeň“ už od předválečných dob ukazuje cestu, že to jde. 

Tvrdé, tupé škrty?

Od roku 2013 přibylo téměř 35,5 tisíce státních zaměstnanců a výdaje na jejich platy vzrostly o 75,2 miliardy. Jak ale píše NKÚ ve zprávě ke státnímu rozpočtu, efektivita veřejného sektoru se nezvýšila – naopak klesá. Úřad poukazuje i na fakt, že růst výdajů na platy byl rychlejší než růst mezd v celé společnosti.

Fiskální stabilizace zaměřená na výdajové škrty a propouštění nicméně obvykle nenaplnila cíle, zato ohrozila její autory – Miroslav Kalousek by mohl vyprávět. V mezinárodním měřítku se ukázalo jako nízko visící ovoce rušení mrtvých duší mezi státním zaměstnanci. U nás jich NKÚ v roce 2019 napočítal skoro za devět miliard korun. 

Skončit s dotacemi

Radikálně by se měl změnit přístup k investičním dotacím firmám, ale obecně i správcům rozpočtových kapitol. Měl by platit princip, že vše, co lze z dotací překlopit do finančních nástrojů, by se také jejich prostřednictvím mělo financovat. 

Příštích sedm let je posledních, kdy Česko zůstává významným netto příjemcem z fondů EU. A také poslední příležitost, jak „evropské peníze“ nevyplácat na dotace, ale využít je přes návratné finanční nástroje jako permanentní zdroj v řádu desítek, možná i stovek miliard korun. Je to poslední šance, jak získat něco jako permanentní kapitál a prostřednictvím Národní rozvojové banky s ním začít řádně hospodařit.

Ze všeho nejvíc však potřebujeme věrohodnou „story“, pokud jde o další vývoj zadluženosti a postup konsolidace. Příběh o tom, jak se z dluhů dostaneme, který by předem ujistil investory, že když nakupují, dobře dělají. A že korunový český dluh bude bonitní investicí i nadále. 

Šermováním s účelově sestavenými grafy a zmatenými výkřiky jsme se dostali jen k historicky nejvyšším schodkům ve svých nedlouhých porevolučních dějinách.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.