Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.

Skutečnost je to, jak to vidíte.

Toto teď necitujte. Před čtyřiapadesátým rokem nebyly vztahy mezi rasami volebním tématem. Segregovaná společnost to nepotřebovala. Ve čtyřiapadesátém už se o tom mluvilo hodně. Tehdy se dalo prostě křičet: „Negr, negr, negr!“ Ale v osmašedesátém už to nešlo. Kdybyste jen tak začal křičet „negr“, obrátilo by se to proti vám, poškodilo by vás to. Tak jste namísto toho mluvili o nuceném převážení černých dětí do bílých škol a o takových věcech, aby to bylo abstraktnější. V roce 1990 to bylo ještě abstraktnější: prostě jste mluvili o snižování daní a jiných ekonomických věcech, jejichž vedlejším produktem je, že zasáhnou černé více než bílé.

Možná, neříkám, že je to tak. Ale je to tak abstraktní, že už v tom žádný rasový podtext není vidět. Takže ať se na to díváte, jak chcete, od rasových problémů jsme odváděli pozornost.

Nebylo to zapotřebí. Reaganovi stačilo postavit kampaň na stejných věcech, jako to dělal od roku 1964 pokaždé: fiskální konzervatismus, vyrovnaný rozpočet, daňové škrty a to všechno. Zadruhé, to je důležité, Reagan stavěl na argumentech, které už od 60. let na Jihu zabíraly, takže nemusel nic měnit. Ekonomika a samozřejmě obrana, vojenské záležitosti. O rasách nikdo moc nemluvil. Dokonce i mě překvapilo, jak málo se lidé na Jihu zajímali o (relativně čerstvě uzákoněné – pozn. Tardis) volební právo černochů a jak málo o něm vůbec věděli.

Je to, jako když máte v ruce vařečku. Byl jsem si vědom toho, že je zapotřebí pořád míchat, co máte v hrnci. Nikdy nevíte, co vyplave na povrch. A nic není v lidské duši tak trvanlivé a všudypřítomné jako schopnost nenávidět.

Přijal jsem katolickou víru. Moje nemoc mě naučila leccos o povaze lidství, lásky, bratrství a lidských vztahů, co jsem předtím nechápal a čemu bych jinak nejspíš nikdy neporozuměl. Takže z toho pohledu je pravda, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Nejvíc mě mrzí, jak jsem smýšlel o ostatních lidech. Jako kdybych byl nějaký generál – viděl jsem to tak, že kdo nebyl se mnou, byl proti mně. V 80. letech se všechno točilo kolem hromadění něčeho – ať už bohatství, moci, nebo prestiže. Já jsem toho měl více než většina lidí. Ale můžete mít, na co si vzpomenete, a stejně si připadat prázdný. Kolik moci bych dal za to, abych mohl strávit o něco více času se svou rodinou? Kolik bych zaplatil za jediný večer s přáteli?

Asi ano. Naše země, chycená do pasti své bezohledné ambicióznosti a morálního rozkladu, se může na mém příkladu také něco naučit. Nevím, kdo nás povede dál, ale je nezbytné, aby ti lidé mluvili o tomto duchovním vakuu v srdci americké společnosti, o tomto nádoru na duši.