Hospodský Palivec byl známý sprosťák a jeho věta, že dal obraz císaře pána na půdu, protože na něj „sraly mouchy“, ho stála deset let vězení. Kolik dostali nešťastní pánové, které Švejk potkal na policejním ředitelství, netušíme, každopádně jejich provinění stála za to: první – bezprostředně po vraždě Františka Ferdinanda d’Este – prohlásil, že myšlenka atentátu je jednoduchá „jako Kolumbovo vejce“, druhý si nechal zahrát „Hej, Slované“ a třetí, když zabíjel žaludského krále trumfovou kulovou sedmou, prohlásil „sedum kulí jako v Sarajevu“.

Válka na Ukrajině trvá už tři měsíce, „velezrádných“ výroků za tu dobu padla spousta a policie začala prověřovat desítky lidí, kteří jsou kvůli podpoře ruské agrese podezřelí z toho, že se dopustili schvalování trestného činu (za to hrozí až rok vězení) nebo popírání, schvalování a ospravedlňování genocidy (až tři roky vězení). Máme tak třeba chlápka (nepřekvapivě činovníka SPD), který se na Facebooku pochlubil chlebíčky vyzdobenými „putlerovským“ písmenem Z a následně uspěl s obhajobou, že tak činil na počest své přítelkyně Zuzany. Dále pak bruntálského zastupitele (opět za SPD), jenž věří, že „borec“ Putin odzbrojí „ukrofašisty“, a navrhuje mu užití „vodíkové bomby menší tonáže“, pražskou učitelku, která dětem doporučuje „nezávislá média, třeba Protiproud“, tvrdí, že se na Ukrajině vlastně nic neděje, a pokud přece ano, tak si to Ukrajinci zaslouží, jelikož v Donbasu stahovali Rusy „zaživa z kůže“, a nakonec samozřejmě pološílenou molekulární genetičku, jež vyzývá k modlitbám za Putina, protože prý na Ukrajině „roztřískal a rozbombardoval“ neexistující laboratoře chystající bakteriologickou válku.

Nedělejme si iluze. Všichni výše zmínění výtečníci na rozdíl od Haškových postaviček moc dobře věděli, co dělají. Stejně si ale nad jejich případy musíme položit důležitou otázku: Jak se má demokracie chovat v ohrožení a nakolik může suspendovat občanské svobody, zavést cenzuru a trestat ty, kteří ji ohrožují? Zkusme se kvůli nalezení odpovědi nejdřív podívat do minulosti, pak tuto minulost porovnat s dneškem a nakonec najít paralely a rozdíly.

Ach, to státu hanobení

Vraťme se na chvíli do doby první světo­vé války a podívejme se, jak to ve skuteč­nosti bylo. Na začátek pár čísel. Ze zprávy pražského místodržícího Maxe Julia Coudenhoveho plyne, že od 26. července 1914 do 31. prosince 1916 bylo v Čechách „z politických důvodů vyšetřováno“ 4598 osob, tedy téměř 160 měsíčně. Za necelé tři měsíce trvání „speciální vojenské operace“ se česká policie dle dat z minulého týdne zabývala 62 případy schvalování ruské invaze a dvacet z nich začala vyšetřovat (zhruba sedm měsíčně). Jinak řečeno, podobných případů bylo za první světové mnohem více než dnes a Hašek mohl mít oprávněný pocit, že jsou policejní „korekce“ plné až po okraj. Měl pravdu i v tom, že šlo často o naprosto banální případy v duchu dalšího Palivcova výroku „leccos se kecne“. Abychom toto demonstrovali, zaměřme se jen na ty případy, které měly co do činění s onou nepěknou činností, kterou se mouchy provinily na mocnářově podobizně.

Ze Souhrnných hlášení pražského místodržitelství o protistátní, protirakouské a protiválečné činnosti plyne, že svým naturelem měl k Palivcovi nejblíže tkadlec František Hejral z Jilemnicka, který do rukou četnictva upadl kvůli výroku: „Jestli to Rakousko prohraje, je mně do toho hovno a taky mně můžou prdel políbiti, já jim do toho seru.“ Podobně na tom byla jistá Rozálie Košťálová z Terezína, která v srpnu 1915 okomentovala sousedčinu výzdobu okna u příležitosti nadcházejících císařských pětaosmdesátin slovy: „Ať si tam třeba nasere a vleze si tam sama.“ O štěstí mohl naopak mluvit domkář Antonín Šťastný, jehož kdosi udal za zvolání „já se na válku vyseru, já tam nepůjdu“, ovšem nepodařilo se mu to prokázat. Pozor na jazyk si musely dávat i děti. Přesvědčili se o tom dva kloboučničtí učni – sedmnáctiletý Josef Indra a o rok mladší Karel Dittrich, kteří si přivodili stíhání kvůli hulákání přisprostlého popěvku: „Nás již nemá nikdo rád, prosrali jsme Bělehrad, již nám lezou na paty, prosrali jsme Karpaty, nám to nejde na mysl, prosrali jsme Přemyšl.“ Desetiletému Jindřichu Holubovi, jenž spolužáky oblažil prohlášením „vyseru se na Rakousko“, sice odsouzení nehrozilo, ovšem jeho případ dospěl až k prezidentovi zemské školní rady, a to už byl nějaký pán.

Pokuty i oprátky

Podívejme se teď, jaké tresty za takové výroky padaly. Z již zmíněné Coudenhoveho zprávy plyne, že rakouský trestní aparát především rád strašil. Celkem 3014 vyšetřovaných skončilo ve vazbě, ovšem jen 979 (tedy 21 procent všech vyšetřovaných) osob nakonec soud potrestal. Průměrný uložený trest trval (alespoň v případě etnických Čechů) o něco déle než šestnáct měsíců, ­ovšem variabilita byla obrovská. Čtyři dny vězení dostal za opakovaný prodej věcí v barvách slovanské trikolory (dobová obdoba zdobení chlebíčků písmenem Z) klatovský obchodník Eduard Löwy. Dva dny vězení si měla odsedět jakási žena za přátelské pokřikování na ruské zajatce a osm měsíců si vykoledovala jistá Christine Reifová za to, že si v létě 1915 ulevila při práci v továrně slovy: „Bylo by to snad pro nás lepší, kdybychom šli do Ruska.“

Desetiletý trest pro Palivce Hašek zjevně přepálil, ovšem občas takto drakonické tresty skutečně padaly. Důkazem budiž případ ivančických „velezrádkyň“, tedy dobrovolnic z tamní vojenské nemocnice, které se v listopadu 1914 provinily neopatrným mluvením. Nejhůř byla potrestána Olga Hansová, kterou soud za výrok „Ať naši vojáci nejsou hloupí. Ať zahodí pušky a všechno ať rozbijí a řeknou, že mají revmatismus. Budou přece rozumní a nebudou střílet na Slovany.“ poslal na třináct let do vězení. Podzim 1914 byl vůbec nervózní, fronta se blížila k severní Moravě, a tak padaly i rozsudky smrti. Za rozšiřování protistátního letáku byl zastřelen třeba prostějovský sokol Slavomír Kratochvíl a rusofilské řeči vedené v jedné přerovské hospodě stály život krejčího Evžena Matějku.

Interpretovat se to dá různě. Rakouské trestní orgány nepochybně často postupovaly hloupě, těžkopádně a zbytečně krutě, ovšem na druhou stranu si je nutné uvědomit, že žádný válčící stát si nemůže dovolit mít v zázemí „pátou kolonu“. Najít trochu pochopení pro Haškovy „černo-žluté dravce“ je ale pro Čecha těžké, zkusme se proto podívat, jak se vnějšímu ohrožení bránila první republika.

Bojující demokracie

Hitler byl říšským kancléřem pouhých devět dní, když si v únoru 1933 povolal československého vyslance Vojtěcha Mastného a stěžoval si na zářijový proces se členy sudetských spolků – „tělocvičného“ (ve skutečnosti šlo o obdobu německých SA) Volksportu, studentského Studentenbundu a mládežnického Jugendverbandu. Československo nečekalo na to, až se Hitler dostane k moci, policie roku 1932 obvinila sedm předáků řečených organizací a soud je následně poslal za mříže (maximální trest byl tříletý). Historie ukázala, že to bylo velmi rozumné opatření, ovšem čeští Němci křičeli, a dokonce i sociálnědemokratický časopis Sozialdemokrat komentoval rozsudek slovy jako „policejní režim“ či „připravený proces“.

Stejně přísný metr měla první republika na komunisty. A není se co divit, protože minimálně od roku 1929, kdy Gottwald KSČ stalinizoval, šlo o pouhou pobočku ruské komunistické strany. Samotnému Gottwaldovi hrozily opakovaně různé krátké tresty, a když v roce 1934 visel ve vzduchu citelný postih po­dle zákona na ochranu republiky, radši spolu s budoucím ministrem informací Václavem Kopeckým utekl do Moskvy. Důvodem byla Gottwaldova předvolební prezidentská kampaň, do níž šel se sloganem „Ne Masaryk, ale Lenin“, přičemž v letácích označoval Masaryka za prezidenta „fašismu a války“ a obligátně vyzýval k revoluci.

Svůj díl obdržel v říjnu 1929 i slovenský poslanec (a pozdější válečný zločinec) Vojtěch Tuka. Patnáctiletý trest dostal nejen za prodej vojenských tajemství Maďarsku a Německu, ale také za organizaci polovojenské Rodobrany, jejímž cílem mělo být odtržení Slovenska. Na první pohled šlo o jasnou věc, jenže ve skutečnosti byla Tukova aféra prvotřídním skandálem. „Ukázalo se – a začala o tom psát i cizina –, že proces byl připraven a proběhl ledabyle, někteří narychlo shánění svědci byli nepřípustně ovlivňováni, jiní byli krajně nedůvěryhodné osoby, jistým z nich byly poskytnuty peněžní a hmotné výhody,“ napsal ve svém Boji o Hrad historik Antonín Klimek.

Mučitelky a chlebíčkáři

A teď do současnosti. Viděli jsme, že v Česku existuje dlouhá tradice, kdy se demokratické vlády bránily vnějšímu ohrožení kriminalizací různých protistátních vystoupení. Otázka je, jak naši současnou situaci chápat – jsme od února ve válce nebo nám alespoň hrozí stejně akutní nebezpečí jako první republice po nástupu Hitlera k moci? To první určitě neplatí a to druhé díky NATO nejspíš taky ne (nezapomeňme ovšem, jak se Beneš upínal na konci třicátých let k Francii a k čemu to nakonec bylo). Jenže svět se od dob, kdy se dezinformace šířily tiskem a šeptandou, hodně změnil a Česká republika je už řadu let obětí nevyhlášené hybridní informační války ze strany Ruska.

Vojtěch Velický

Přímo z toho plyne odpověď na otázku, jestli může učitelka vyprávět ve škole dětem o tom, že si za válku mohou Ukrajinci sami. Pro vyznavače svobody (a tedy i pro autora tohoto článku) je to těžké skousnout, ale samozřejmě že nemůže, protože v tomto případě nejde o nějakou abstraktní ideologii, ale o šíření nepřátelské propagandy. Složitější je odpověď na otázku, jestli se podobné „mučitelky“ a jejich rodní bratři „chlebíčkáři“ mají vyšetřovat, stíhat a trestat. Tady je logika poněkud jiná a proti mluví hned několik dobrých argumentů. Zaprvé v době internetu a sociálních sítí je třeba počítat s tím, že se část občanů jakéhokoli státu nechá nepřátelskou propagandou ovlivnit – podle měsíc starého průzkumu agentury STEM zhruba čtyři procenta Čechů aktivně šíří ruskou propagandu a dalších šest procent se nechalo dezinformacemi ovlivnit. Výše zmíněných – policií prověřovaných – 62 případů schvalování invaze není sice v porovnání s první světovou válkou nic, přesto to znamená, že za rok můžeme mít v Česku stovky „mučedníků“, což onu desetinu lidí schvalujících ruskou invazi spíš povzbudí, než odradí. Žádný převrat nebo revoluce (zatím) nehrozí, a tak tvrdý postup víc než co jiného štěpí společnost. Kriminalizace by navíc už z podstaty měla být v demokracii až tou poslední možností, když ostatní selžou.

Nejdřív přesvědčovat, pak trestat

Stát bohužel nic jiného pořádně nezkusil. Pro ilustraci se stačí podívat na fakta, která vyplula na povrch během několika posledních týdnů. Server Aktuálně.cz přinesl například zprávu, že zmocněnec vlády pro oblast médií a dezinformací Michal Klíma, u kterého by se měly sbíhat nitky ze všech ministerstev a úřadů, vykonává tuto činnost jen na půl úvazku, a to kvůli tomu, že chybí „celé“ tabulkové místo. Stejně přízračně působí i tři měsíce staré rozhodnutí vlády „vypnout“ dezinformační weby, k čemuž se o své vůli uvolil správce českých domén CZ.NIC. Vypnutí bylo podle serveru Echo24.cz dohodnuto na třicet dní a od té doby dvakrát prodlouženo. Vláda ­ovšem za celou tu dobu neudělala nic pro to, aby dala věci právní základ, a tak CZ.NIC vcelku logicky oznámil, že příště dotyčné weby zablokuje jen „na základě příkazu soudu, policie nebo jiného kompetentního orgánu státu“.

Měli bychom si zkrátka uvědomit, že války (a to i ty hybridní) se dají vyhrát jedině tak, že se v nich bojuje. Trestání vlastních lidí může být součástí této války, ale měli bychom k tomu přistupovat velmi opatrně a jako k nutnému zlu. A možná bychom se taky měli pomalu přestat smát jistým oblíbeným pasážím ze Švejka.