Konzervativci jsou zoufalí, ale Keir Starmer by unudil i Angelu Merkelovou
Britští konzervativci ve snaze zůstat po volbách u moci zrušili ekologická opatření. Zatím to nezabírá
redaktor
Sotva se sir Keir Starmer chopil slova, stal se na pár vteřin hrdinou. Na liverpoolské pódium, kde jeho Labour Party pořádala počátkem října každoroční konferenci, vyskočil útočník a zasypal hvězdu večera konfetami. „Skutečnou demokracii vedou občané,“ křičel (s velmi drahým přízvukem, povšimly si londýnské Timesy). Sir Keir odložil sako; stál před publikem své partajní konference jako udatný bojovník. Diváci byli nadšeni. Jásali tak divoce, že jejich hrdina musel se zvednutýma rukama poprosit, aby se vrátili na svá místa.
Pak začal mluvit a vzrušení v sále zmizelo. Sir Keir zní, jak by zněla proslule nezáživná rétorka Angela Merkelová, kdyby jí vprostřed projevu došly baterky. „Jako osamělá motorová pila, která běží naprázdno v sadu odsouzeném k zániku,“ popsal to týdeník The Spectator. Nejdéle nepřetržitě vycházející periodická publikace planety je místem intelektuálního jiskření britského konzervativního myšlení a žebříkem do horních pater toryovské partajní struktury. Její ostrovtip však letos mnoho jiné potravy než Starmerův nudný přednes nedostává. Jejich vláda je v hlubokém průšvihu a před volbami, očekávanými na začátku května, jsou její vyhlídky mizerné.
Změna jsem já
Ministerský předseda Rishi Sunak absolvoval svoji konferenci také na severu Anglie, v Manchesteru. Snažil se na ní zuby nehty vykreslit sebe sama jako horlivého reformátora, toho jediného správného člověka, který může Británii přinést „změnu“. Má přitom jistou nevýhodu, protože je spoluautorem onoho stavu, který tak moc potřebuje změnit. To je vždy obtížná role.
Sunak sice vypadal vedle jednoho ze svých předchůdců Borise Johnsona jako dospělý člověk, což bylo osvěžující, na úspěšné vedení země to však zjevně stačit nemusí. Co víc, došlo to i voličům, což není vždy samozřejmé. Labouristé mají již rok před konzervativci náskok přes dvacet procentních bodů (viz graf) a podle všeho se mohou připravovat na převzetí moci. (Strávili by tak v opozici třináct let, stejně jako předtím toryové.)
Daniel Deyl
Sunak a spol. upínají své naděje k osobě Isaaca Levida, australského stratéga, jenž v roce 2019 pomohl zařídit vítězství Johnsonovi. Ani on však nic převratného nevymyslel – dokud mu nenahrála náhoda. Ta přišla v podobě doplňovacích voleb v okrsku Uxbridge and South Ruislip (po odstoupivším Johnsonovi) na okraji Londýna, které v rozporu s očekáváním v červenci vyhrál konzervativní kandidát. Důvod? Velmi razantně odporoval záměru londýnského starosty Sadiqa Khana zavést po celé metropoli opatření známé jako ULEZ.
Onen výraz (fungoval by i česky) je zkratkou pro extrémně nízkoemisní zónu a v praxi znamená, že by řidič každého osobního automobilu nevyhovujícího přísným emisním limitům musel zaplatit za den v Londýně dvanáct a půl libry. Khanův plán navíc pozvedá obočí na jiné frontě – většina potřebné investice ve výši 400 milionů liber (prý by za ně bylo možné koupit tisíc elektrobusů) by šla na koupi kamer, jež by auta sledovaly a identifikovaly provinilce – případně cokoli jiného, což je ten problém. ULEZ je tak populární především mezi lidmi, jejichž peněženky se netýká.
Svitla naděje
Když Sunak s Levidem viděli výsledek z Uxbridge and South Ruislipu, svitla jim naděje a přišli s plánem. Ministerský předseda slíbil škrtnout 28 miliard na projekty snižující škodlivé emise; posunout zákaz prodeje nových aut se spalovacím motorem o pět let do roku 2035; a zrušit plánovanou výstavbu rychlovlaku z Londýna do Manchesteru.
Podle všeho ani to nezabírá. Za poslední měsíc v průzkumech veřejného mínění ztratily obě partaje na voličské podpoře zhruba stejně (asi dva procentní body), a pokles Sunakovy osobní obliby byl dokonce hlubší než u Starmera. Vzhledem ke kontextu doby je největším kladem současné vlády fakt, že – na rozdíl od ideologických kolegů mezi americkými republikány – nezpochybňuje volby už předem.
„Uzdravit. Modernizovat. A budovat,“ hlásal mezitím sir Keir v jednoduchých větách (zřejmě dědictví po siru Tonym Blairovi, jenž věty rozvité používal v kampani jen nerad). Britům se však nelze divit, že jim zvuk osamělé pily po toryovském chaosu připadá atraktivní.