Britský ministerský předseda sir Keir Starmer vyrazil na kontinent s úmyslem vyjednat pro svou zemi výhodnější ekonomické a politické dohody, než jakých po chaotickém odchodu z Evropské unie dosáhli jeho předchůdci. Před cestou do Berlína a Paříže slíbil, že napraví „narušené vztahy, které po sobě zanechala předchozí vláda“, a podpoří tak hospodářský růst Británie.

Snadněji se to řekne, než udělá. Změnit tón jednání s evropskými lídry je snadné, ale změnit podstatu statu quo a provést něco, co by skutečně britský ekonomický růst podpořilo, jednoduše nepůjde. Ve středu v Berlíně Starmer zopakoval, že růst je „posláním mé vlády číslo jedna“. Jeho ekonomické ambice však brzdí jeho vlastní priority politické.

Labouristé vyloučili opětovné připojení k jednotnému trhu EU a celní unii, aby před květnovými volbami neztratili podporu voličů. Problém je ve schizofrenním postoji, jenž charakterizuje vztah značné části britské veřejnosti vůči Evropě. Na jedné straně by Britové rádi měli levnou pracovní sílu, která by jim umožnila bohatnout, ale na druhé straně nechtějí přijímat migranty. A to ani ty relativně civilizované, z postkomunistických zemí EU.

Starmer před volbami podřídil vítězství vše (nikoli nelogicky, uvážíme-li, že jeho strana byla v opozici od roku 2010). Zároveň ovšem skutečně potřebuje ekonomický růst. Skloubit obojí je mimořádně obtížné.

Největší pozitivní dopad na vzájemný obchod s Unií by mělo opětovné připojení země k jednotnému trhu EU, tedy právě to, co si Starmer zakázal. Namísto toho labouristický předvolební program sliboval odstranění „zbytečných překážek obchodu“ prostřednictvím vyjednání veterinární dohody s EU, zlepšení podmínek britských umělců během turné na kontinentu a uzavření dohod o vzájemném uznávání odborníků.

Příkré odmítnutí

To je ve světle ekonomických potřeb Británie téměř legrační. Vezměme například jeden z ambiciózních Starmerových programů na výstavbu bydlení, nejagresivnější takový plán od 60. let. Zpráva Institutu pro vládu (IfG) uvádí, že pokud chce vláda tohoto cíle dosáhnout, měla by ministryně pro bydlení Angela Raynerová zvážit uvolnění imigrační politiky.

Řečený renomovaný think-tank se domnívá, že Británie musí otevřít dveře většímu počtu migrantů. Naléhá proto na ministryni, aby vypracovala plán, který bude muset zahrnovat změnu vízových pravidel. Jedině tak bude možné přivést více kvalifikovaných stavebních dělníků ze zahraničí.

Realita je jiná. O migrantech-stavebních dělnících se Starmer s nikým bavit nehodlá. Naopak, EU byla zklamána jeho odmítavou reakcí na navrhovaný program mobility mládeže, který by umožnil lidem ve věku 18 až 30 let pracovat, žít, studovat nebo cestovat na příslušném území po obou stranách Lamanšského průlivu po dobu až čtyř let.

Například Němci o toto uspořádání velmi stáli. Nils Schmid, mluvčí vládnoucí sociální demokracie SPD spolkového kancléře Olafa Scholze pro zahraniční záležitosti, uvedl pro BBC, že program mobility mládeže je „hlavním prvkem našeho seznamu přání“; zdůraznil přitom, že se „nejedná o imigraci v obecném smyslu“.

Vlk a koza

Starmer před časem jednoznačně prohlásil, že se nebude „vracet k volnému pohybu osob“. V Berlíně naznačil, že by otevřené dveře k určitému druhu programu mobility mládeže mohl nechat otevřené. Jenže to je řeč o studentech, nikoli o tisícovkách stavebních dělníků.

Dřívější naprosté odmítnutí vyvolalo v EU zděšení, zejména kvůli opakovanému zaměňování časově omezeného programu mobility mládeže s volným pohybem osob. Nejmenovaný diplomat z EU vyjádřil zklamání nad tím, že to labouristé „rovnou odmítli, protože to vypadá jako volný pohyb, když to vůbec volný pohyb není“. Britové přitom podobné dohody mají se zeměmi Společenství národů a není nic známo o tom, že by s jejich fungováním měl kdokoli problém.

Snaha labouristické vlády o nakrmení ekonomického vlka (získat výhody jednotného trhu) za současného zachování tělesné integrity politické kozy (aniž by se k jednotnému trhu připojili) se neomezuje na migraci. Evropané to nevidí rádi.

Ministryně financí Rachel Reevesová například navrhla dohodu „na míru“ pro chemický průmysl, aby se vyhnula dodatečným nákladům ve výši dvou miliard liber, které jsou většinou spojeny s duplikací požadavků EU. V Bruselu však řeč o dohodách na míru vyvolává nepříjemné vzpomínky na jednání o brexitu.

„To, co nechceme, je, aby byl jednotný trh rozřezán na kousky. Britové jsou velmi dobří vyjednavači a vždycky si chtějí vybírat,“ řekl deníku Guardian vysoký představitel Unie, jenž vzhledem k delikátnosti tématu nechtěl být jmenován.

EU: Nejsme polička

Unijní insideři přitom neočekávají, že by Britové zopakovali katastrofální nesoulad mezi očekáváními a realitou, jenž vyjednávání o brexitu charakterizoval. Starmer je v hlavním městě EU dobře znám z doby, kdy je navštěvoval coby stínový labouristický ministr pro brexit. On a jeho tým „jsou kvalitně informováni“, uvedl vysoký úředník. „Vědí, co je proveditelné a co ne.“

Problém může být jinde. Jeden diplomat z velké členské země EU vyjádřil obavy, že britská vláda nejedná se svými voliči o požadavcích EU na rovinu. „Musí být ke své veřejnosti upřímní. Nejsme polička, ze které si můžete vybírat,“ uvedl.