Byla to typická komunistická oslava, při níž nechyběli nejvyšší představitelé režimu v čele s předsedou federální vlády Lubomírem Štrougalem, salutující pionýři v krojích s rudým šátkem, ale také s nastoupenými sovětskými vojáky v parádních uniformách. Nad všemi přítomnými ovšem stála nadživotní bronzová socha Ivana Stěpanoviče Koněva, oslavovaného jako osvoboditel Prahy. Byl pátek 9. května 1980, podle tehdejšího kalendáře Den osvobození Československa Sovětskou armádou.

Přesně v tento den byla na tehdejším náměstí Interbrigády v pražské Bubenči zmiňovaná socha sovětského velitele Koněva odhalena. A jelikož si velký dík vyžaduje i velké peníze, na jejím vybudování se rozhodně nešetřilo. Náklady na stavební práce byly podle předávacího protokolu vyčísleny na více než 1,8 milionu korun. K tomu je ovšem zapotřebí připočítat honorář 385 tisíc korun pro sochaře, zasloužilého umělce Zdeňka Krybuse, a 75 tisíc pro režimního architekta Vratislava Růžičku, podle jehož návrhu se vytvořil podstavec a upravilo se okolí monumentu. Že šlo na svou dobu o obrovské peníze, dokumentuje například to, že na konci sedmdesátých let stála nejlevnější škodovka 36 500 korun, což představovalo 23 průměrných platů.

Zajímavostí je, že socha měla původně vzniknout už ke třicátému výročí osvobození, tedy v roce 1975. Jenže do soutěže, která se odehrála pouze několik let po srpnové okupaci Československa, se přihlásili jen dva zájemci, jejichž návrhy výběrovou komisi nezaujaly. I když v zápisu výběrové komise se píše o údajné vytíženosti známých sochařů, historik Petr Blažek se domnívá, že právě okupace ze srpna 1968 byla hlavním důvodem, proč se umělci nechtěli na této práci podílet.

„Bylo to skutečně fiasko,“ konstatoval Blažek, který přípravu a další osudy sochy zmapoval v revue Muzea paměti XX. století. Kdo s nápadem na vznik památníku přišel, se mu ale v dobových dokumentech zjistit nepodařilo. Pravděpodobně ovšem nešlo o zadání z Moskvy, ale o domácí iniciativu, která se měla Kremlu zalíbit.

Sedm oslovených

Podoba památníku byla určena předem: „Bude řešen jako stojící figura maršála Koněva, provedená v bronzu. Součástí soutěžního úkolu je vyřešení soklu a bezprostředního okolí pomníku v rozsahu odpovídajícím konkrétnímu umístění,“ uvádí se v dobovém dokumentu, který se nachází v Galerii hlavního města Prahy. Náměstí Interbrigády bylo pro umístění sochy vybráno nejspíš z několika důvodů. Nedaleko se nacházelo sovětské velvyslanectví a také hotel International, kde byly často ubytovávány sovětské delegace. A poblíž stojí rovněž objekty ministerstva obrany. Původně se zvažovala i jiná místa, například prostranství přímo před zmiňovaným hotelem International, který byl vystavěn v padesátých letech ve stylu stalinské architektury.

Aby se neopakoval neúspěch z prvního kola soutěže, oslovila výběrová komise v létě 1975 přímo sedm umělců. O dva roky později komise určila vítěze, tedy zmiňovaného Zdeňka Krybuse. Šlo o osvědčeného autora, podle historika architektury Zdeňka Lukeše patřil mezi hlavní představitele normalizačního umění, k prominentní skupině výtvarníků, kteří se věnovali právě angažované tvorbě. Po uvolnění v šedesátých letech nastoupila v sedmdesátých další vlna politických pomníků. Krybus je rovněž autorem sochy druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého, která stála desítky let před Domem odborových svazů na pražském Žižkově.

V soutěži o Koněvův památník Krybus ostatní umělce doslova převálcoval. „Porota jednomyslným rozhodnutím vybrala toto dílo pro realizaci s tím, že autor v další práci bude znovu studovat fyziognomii hlavy tak, aby portrét vystihl přesněji skutečnou podobu a věk maršála I. S. Koněva v době příchodu do Prahy. Dále porota doporučuje autorovi zabývat se znovu detailem držení květin, dotvořit je do působení přirozenosti,“ stojí v zápisu výběrové komise.

Archiv

Šeřík v ruce maršála Koněva nemohl chybět. Stal se jedním z komunistických symbolů konce války v hlavním městě: právě jeho květy vděční Pražané zasypali sovětské tanky, které v květnu 1945 dorazily do metropole. Historik Petr Blažek připomněl, že motiv šeříku v Koněvově ruce byl převzat z pomníku Sbratření, který vytvořil Karel Pokorný v letech 1947 až 1951 pro náměstí v České Třebové. Sousoší, jež znázorňuje objetí českého muže a sovětského vojáka, bylo jako replika později umístěno také ve Vrchlického sadech u pražského hlavního nádraží – a ačkoli se monument několikrát přesouval, nedaleko vlakového nádraží stojí dodnes. Krybus byl Pokorného žákem a se sousoším mu pomáhal.

To, že se na sochu maršála Koněva kladly vysoké nároky, dokládá rovněž nedlouhá televizní reportáž, která byla natočena přímo v Krybusově ateliéru krátce před slavnostním odhalením památníku. „Než se pustil do první studie, musel přečíst řadu knih, studovat jeho podobu z fotografií, ale znát i podrobnosti o tom, jaký nosil plášť, boty i čepici,“ uvádí komentář reportáže, která připomíná, že zasloužilý umělec Zdeněk Krybus pracoval na památníku několik let. „Nechtěl vyjádřit jen jeho věrnou podobu z roku, kdy nám tento legendární vojenský vůdce přinesl svobodu. Musel jeho postavou zachytit i nekonečně radostnou atmosféru osvobození Prahy.“

Vyměněný architekt

Na úpravě okolí Krybus původně spolupracoval s architektem Josefem Saa­lem, který měl ale neshody s porotou, jež odmítala jeho představy. Proto byl v roce 1978 osloven zkušený a ověřený architekt Vratislav Růžička, který po­dle historika Petra Blažka patřil po roce 1968 k nejvíce protežovaným tvůrcům – mimo jiné pracoval pro sovětské velvyslanectví v Praze. Růžička přistoupil na všechny požadavky poroty, takže v roce 1978 mohly výsledný návrh schválit všechny příslušné komise včetně ústředního výboru Komunistické strany Československa.

Jak připomněl Blažek v revue Muzea paměti XX. století, architekt Růžička ještě navrhl, aby součástí pomníku byla bronzová deska obsahující „výsostně ideový text informující o zásluhách I. S. Koněva a Rudé armády na našem osvobození“. Text tomu skutečně odpovídal, byť v případě osvobození hlavního města neodpovídal realitě: „Významný vojevůdce, maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič Koněv, dvojnásobný hrdina Sovětského svazu a hrdina Československé socialistické republiky, velitel vojsk 1. ukrajinského frontu, která zachránila 9. května 1945 Prahu před zničením.“

Profimedia.cz

Nápis byl ovšem schválen až se zpožděním, takže bronzová deska byla na místo instalována až po více než dvou měsících po odhalení. Stavba pomníku začala v symbolický den, 25. února 1980 (letos 24. února napadlo Rusko Ukrajinu), přímo na náměstí Interbrigadistů se pracovalo od konce března. Zajímavostí je, že se odhalení sochy 9. května 1980 neúčastnil generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák. Nechyběl ovšem sovětský velvyslanec Alexander Botvin. Jak napsalo druhý den Rudé právo, slavnostní akt byl zakončen mezinárodní hymnou dělnického hnutí, Internacionálou.

Revoluci socha přežila

Na rozdíl od mnoha soch Gottwalda či Lenina socha maršála Koněva přežila vlnu jejich odstraňování po roce 1989, byť podle dobových dokumentů o snesení monumentu usilovalo jedno z místních sdružení Občanského fóra. Přibližně od roku 2015 se Koněvův památník stal předmětem velkých sporů mezi jeho odpůrci a zastánci, postupně se do konfliktu zapojilo rovněž ruské ministerstvo zahraničí. V okolí pomníku se dokonce odehrávaly demonstrace, památník opakovaně někdo poléval červenou barvou a psal na něj odsuzující nápisy. Situaci se nepodařilo uklidnit ani poté, co historik Eduard Stehlík navrhl text, který na deskách informoval o Koněvově kariéře. V září 2019 rozhodlo zastupitelstvo Prahy 6 o odstranění sochy, což se stalo zkraje dubna 2020. Památník se stane součástí chystaného Muzea paměti XX. století.

Podle historika architektury Zdeňka Lukeše je Koněvův monument bezesporu svědectvím své doby, ale z uměleckého hlediska o nic výjimečného nešlo. „Myslím, že ta socha je velice průměrná,“ řekl Lukeš před časem. A dodal: „Vznikaly i daleko horší.“ 

Ivan Stěpanovič Koněv

• Narodil se 28. prosince 1897 v rodině ruského rolníka v obci Lodejno.

• Původním povoláním byl lesní dělník a tesař.

• V roce 1917 už jako poddůstojník vstoupil do bolševické strany.

• Jako vojenský komisař se podílel na masových represáliích zejména proti rolníkům.

• Po německém útoku na SSSR v červnu 1941 zastával velitelské funkce, od května 1944 byl velitelem 1. ukrajinského frontu.

• Jeho vojska se účastnila karpatsko-dukelské operace, osvobodila Osvětim, podílela se na berlínské operaci.

• Dne 9. května 1945 vstoupily jednotky pod jeho velením do Prahy.

• Na konci května byl jmenován čestným občanem hlavního města.

• V červnu 1945 mu prezident Edvard Beneš udělil Řád bílého lva.

• V květnu 1946 byla na Staroměstském náměstí odhalena jeho pamětní deska.

• V letech 1955 až 1960 byl velitelem spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy.

• V roce 1956 velel jednotkám, které rozdrtily maďarské povstání.

• V letech 1961 až 1962 stál v čele sovětských jednotek v NDR (ve stejné době byla zahájena stavba Berlínské zdi).

• V květnu 1968 se zúčastnil oslav osvobození Československa v čele početné vojenské delegace, která prováděla průzkum pro přípravu vojenské invaze.

• Zemřel 21. května 1973 v Moskvě.

Zdeněk Krybus

• Narodil se 21. srpna 1923 v Kojetíně.

• Vyrůstal bez rodičů, kteří zemřeli v jeho dětství.

• Původně chtěl být malířem.

• V roce 1942 studoval na Škole umění ve Zlíně.

• V letech 1944 až 1945 pracoval v dílnách barrandovských filmových ateliérů v Praze.

• V letech 1945 až 1949 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru monumentálního sochařství prof. Karla Pokorného.

• V letech 1972 až 1975 pracoval jako docent na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

• Vytvořil množství angažovaných pomníků a plastik, ale také pomníky vědcům a umělcům nebo plastiky z obyčejného života.

• Zemřel 3. ledna 2007 v Praze.