Jeden z nejdramatičtějších týdnů poválečné historie východní Evropy začal slibně – alespoň v očích těch, kteří doufali v rychlý konec vlády běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka, to jest drtivé většiny Bělorusů. V polovině srpna začal jeho režim lapat po dechu. Ozbrojené vládní jednotky se stáhly z ulic. Desítky policistů od vysoko postavených velitelů až po příslušníky pořádkových jednotek OMON odešly do civilu; mnozí z nich zveřejňovali videozáznamy, na nichž vyzývali kolegy, aby učinili totéž. 

Státní televize odvysílala Lukašenkovo setkání s dělníky, na němž se prezident dočkal vypískání. Řada předních redaktorů, moderátorů i techniků se ke stávce přidala. Stávky na protest proti zfalšovaným volbám pak začátkem minulého týdne přerostly ve stávku generální za účasti mnoha velkých státních firem. Začal pracovat Národní stávkový výbor a nabídl dělníkům vyhozeným za účast na stávkách náhradu mzdy z fondu, jenž obnášel 100 tisíc dolarů.

Profimedia.cz

V prvních dnech protestů se zatýkalo tolik, že kapacita věznic nestačila. Katoličtí a pravoslavní duchovní odložili spory o správný výklad Božího díla a nabídli se, že coby živé štíty povedou pochody protestujících k napěchovaným věznicím. 

Radnice města Hrodna (rusky Grodno) přešla se vším všudy na stranu protestujících. Omluvila se lidem za násilné potlačení demonstrací a vyhlásila, že další setkání na obou hlavních náměstích (Leninově a Sovětském, pro dokreslení poměrů) jsou legální a nikdo nebude za účast na nich popotahován. Naopak, nechala propustit všech 777 zatčených a slíbila, že úřady města poskytnou dalším demonstracím organizační a informační podporu. Nad hlavní budovou chemické továrny Hrodna-Azot zavlála běloruská vlajka ve své historické červeno-bílé podobě.

Pomoc dorazila

A pak přišel náraz o realitu. Ve středu dopoledne vylétlo z Moskvy letadlo, jež obvykle používá šéf ruské tajné služby FSB Alexandr Bortnikov. Přistálo na minském mezinárodním letišti. Návštěvník či návštěvníci, jejichž totožnost se nezávislým zdrojům nepodařilo zjistit, zamířili do prezidentské kanceláře (sídlící v budově s ironicky znějícím názvem Palác nezávislosti), kde strávili tři hodiny. Poté zase odletěli do Moskvy.

Daniel Deyl

Krátce poté doznala situace v Bělorusku i v Moskvě zásadních změn. Těžkooděnci, nejméně po tři dny zalezlí, ještě ten večer znovu vytáhli do ulic s metodami stejně brutálními jako na začátku protestů. Do poledne minulého čtvrtka si tak běloruské protesty vyžádaly pět mrtvých (zemřel i šéf jedné z místních volebních komisí, jenž odmítl podepsat zfalšovaný protokol) a 98 nezvěstných. 

Internet se opět zastavil, zato státní televize začala vysílat normálně. Vyšlo najevo, že namísto stávkujících nechali Lukašenkovi lidé najmout „ruské specialisty“, kteří přiletěli ještě během středy z Moskvy.

Jako orangutan

Specialisté se pustili do boje ostře. Přestávky mezi pořady státní televize začal vyplňovat podivuhodný „reklamní“ spot. Záběry přírodní scenerie podkresluje jímavá symfonická hudba a slogan zhruba „to je naše krásné Bělorusko“. Následuje střih a záběr na Svjatlanu Cichanoŭskou (Světlana Tichanovská), pravděpodobnou vítězku prezidentských voleb z počátku měsíce. „Ale mně se to nelíbí,“ říká ženský hlas. „A změním to. Budeme mít novou vládu a novou zemi.“ Po posledních slovech se objeví záběry pouličních nepokojů, otroků a americké vlajky.

Činili se i kolegové specialisté v samotném Rusku. Obzvlášť razantně vstoupila do hry Margarita Simonjanová, šéfredaktorka televizní stanice RT (dříve Russia Today) a zároveň agentury Rossija Segodnja. „Nevím, proč si musejí (rozuměj Západ) vybrat vždycky největšího frika,“ nechala se slyšet ještě ve středu večer. Pokud z ruštiny neznáte slovo frik, nedivte se: je to anglické freak, něco mezi cvokem a stvůrou. „Když je to Gruzie, je to Saakašvili, když je to Ukrajina, vyberou si Juščenka a v Bělorusku tuhle Tichanovskou. Vždyť má IQ 82, to je jen o něco víc než orangutan.“

Ponecháme jiným jistě napínavé srovnání IQ průměrného orangutana s paní Simonjanovou (lidoopy přitom žádáme o prominutí) a namísto toho zaregistrujeme, že také tón obou prezidentů v Moskvě i Minsku po středečním večeru pořádně přitvrdil. „V Hrodne vlají polské vlajky, to je nepřijatelné,“ vyslovil hrozbu Lukašenko, přičemž k „omylu“ využil povrchní vizuální podobnosti obou vlajek. 

Vladimir Putin zase nabídl, že pokud bude třeba, pomůže svému kolegovi nepokoje zvládnout. Ještě v sobotu přitom říkal, že není důvod o ruské účasti v běloruské krizi uvažovat, protože „nejde o případ, že by Bělorusko ohrožoval tlak ze zahraničí“. Právě to však je karta, kterou se Lukašenko – pravděpodobně po dohodě s Moskvou – rozhodl hrát. Mnoho jiného mu ani nezbývalo. 

Ekonomická svízel

Zatímco však se Bělorusové pochopitelně věnují politice, ekonomický vývoj nestojí. Není mnoho oborů, v nichž je Bělorusko součástí globální špičky. Jedním z nich je výroba umělých hnojiv z uhličitanu draselného. Pětinu světové produkce obstarává firma Belaruskali v Salihorsku (Soligorsk). Jak napsal list Financial Times, stávka v Belaruskali dává příležitost konkurentům. Cena akcií americké firmy Mosaic a německé K+S stouply od začátku stávek 13. srpna o více než čtyři procenta, kanadský Nutrien si polepšil o procenta dvě. Protože uhličitan draselný se obvykle obchoduje s půlročním předstihem, nebude to na tržby běloruské firmy mít okamžitý dopad – ale o to obtížněji se jí bude ztracený tržní podíl získávat zpět.

Neméně prekérní je situace v druhé branži, v níž Bělorusové vynikají – v IT. Lukašenko nechal během nepokojů internet několikrát vypnout, aby znesnadnil organizaci protestů. Jenže to stojí velké peníze: podle mezinárodní skupiny NetBlocks, jež sleduje výpadky internetu, přijde 24 hodin internetového ticha běloruskou ekonomiku na 56 milionů dolarů. 

Také výnos nedávno vydaných běloruských eurobondů, splatných v roce 2026, stoupl za poslední tři týdny na 7,6 procenta, ačkoli ještě v červenci čítal 6,5 procenta. Přičteme-li k tomu pokles běloruského rublu (letos k dolaru -15 procent); pokud se Lukašenko udrží u moci, bude na tom ekonomicky ještě o dost hůře než před volbami. A nejen ekonomicky: pomoc Moskvy (ač dosud ne přímo vojenská) pro něho znamená ztrátu zbytku nezávislosti, již si dosud udržoval. Další osud prezidenta i jeho země jsou tedy takřka bezezbytku v Putinových rukou. Znamená to konec Lukašenkovy moci, ať ve funkci zůstane, či nikoli.

Nepěkná alternativa

Svjatlana Cichanouská, již okolnosti již předtím přinutily zemi opustit, se mezitím činila v sousední Litvě. Založila tam Národní radu pro předání moci; aby nepokoje uspěly, musejí mít někoho, kdo bude jménem protestujících s Lukašenkovou vládou vyjednávat. Cichanouská natočila videovzkaz pro Evropskou unii, již vyzvala, aby výsledek voleb nepřijala a aby podpořila opoziční hnutí, jehož je ona sama stala neformální vůdkyní. Založila také Koordinační radu pro předání moci, která se zasazuje o vypsání nových voleb. Již minulý týden ve středu však začala prokuratura členy rady stíhat pro „ohrožení bezpečnosti země“.

Evropa zareagovala pružně: narychlo svolala summit (což kvůli jednotlivým zahraničněpolitickým otázkám obvykle nedělá) a řekla, že Lukašenko volby ukradl. Mírně navrhla, že by Bělorusové mohli hlasovat znovu, a odsoudila násilí, jehož se Lukašenkovi řezníci na demonstrantech dopouštěli. „Pachatelé budou zasaženi,“ řekla šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová („will be affected“, praví anglický originál prohlášení). Putin se tomu celkem otevřeně vysmál. Podle serveru intellinews.com není divu: on i poměrně široký okruh jeho spojenců již mají na sobě sankce za Ukrajinu; mnoho dalšího jim nehrozí. 

Evropští politici každopádně nezopakovali chybu z let 2013 a 2014, kdy neodhadli, že Putin má na své straně „escalation dominance“, převahu ve vystupňování. Přeloženo do češtiny to znamená, že je schopen a ochoten jít kvůli Ukrajině či Bělorusku do války, kdežto Evropa nikoli. Alternativa v podobě bezmocného přihlížení („Bělorusové si musejí svoji krizi vyřešit sami“) však není o mnoho lepší.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Daniel Deyl