Záleží na tom, co čtete. Pro historika znamená slovo Melchisedech prostě jeruzalémského krále z doby téměř před čtyřmi tisíci lety. Pozorný čtenář Starého zákona jej zná jako chlapíka, který vybírá od Abrama (později Abraháma) desátek. Pro judaistu to může být postava totožná s Noemovým synem Šémem. Kdo však čte mezinárodní soudničky, ví, že Melchisedechovo dominium je země s bohatě rozvětveným finančnictvím, bankami a pojišťovnami a s mnoha podnikatelsky orientovanými honorárními konzuláty od USA po Singapur.

Vymyšlené dominium

Jediná smůla Melchisedechova dominia je, že je zcela smyšlené; podfuk se vším všudy, od začátku do konce. Jakési uživatelské rozhraní mezi jeho fiktivní národní identitou a skutečnými penězi, jež do něho proudily (šlo o ně jako obvykle až v první řadě), přitom tvořily právě jeho „honorární konzuláty“.

Počátky onoho příběhu sahají do poloviny devadesátých let, kdy s nápadem založit neexistující zemi přišli dva (nezávisle na sobě odsouzení za různé finanční podvody) američtí šejdíři, Mark a David Pedleyovi, otec a syn. Peníze tahali z lidí několika způsoby. Prvním typem klientů byli naivkové, kteří investovali do úžasných cenných papírů, aniž by se obtěžovali ověřit si jejich pravost. Druhým typem byli lidé, kteří potřebovali původ svých peněz zakrýt. Za poplatek je prohnali „internetovými bankami“ Melchisedechova dominia, odkud putovaly do existujících daňových rájů. Konečně posledním typem byli lidé, kteří si (po deseti tisících dolarů za kus) kupovali tamní pasy.

Tak se to celé provalilo, když melchisedešský prominent, Jeho Jasnost Gerald-Dennis Sayn-Wittgenstein-Hohenstein, cestoval na svůj diplomatický pas po Asii. Když dojel do Hongkongu, pokusil se založit si tam bankovní konto za použití šeků melchisedešské banky. Vyšlo však najevo, že ve skutečnosti to není ani princ, ani bankéř, nýbrž nezaměstnaný rakouský pekař jménem Gerhard Bacher. Kromě něho a obou zmíněných Američanů v kauze figuroval i australský švindlíř John Gillespie (proslul pokusem o podvod na dostizích přebarvením koně, jehož výkon byl předmětem sázky) a jiní vzácní mužové.

Když Bachera v Hongkongu soudili, vyšlo najevo, že všechny tyto pěkné moderní služby poskytují za povedené dominium jeho honorární konzulové. Jedním z důvodů, proč amatérsky sestrojený podfuk mohl vůbec někoho přesvědčit, je skutečnost, že nikoho nepřekvapilo, že honorární konzulové dělají divné kšefty. Dělali je vždycky.

Nikdo nic nevidí

Když odborník na diplomatická privilegia Gustavo Guerrero doporučil mezinárodnímu společenství zrušit instituce honorárního konzula, drtivá většina jeho příslušníků jej ignorovala. V čem je vtip? Mezinárodní společenství mělo tehdy podobu Ligy národů a psal se rok 1926. Praxe úspěšně přežila: mezinárodní Vídeňská úmluva o konzulárních stycích vstoupila v platnost hned v roce 1927 (v roce 1964 se k ní připojilo Československo; dnes má Česká republika podle příslušné stránky ministerstva zahraničí po světě 170 honorárních konzulátů).

Jak se utahují šrouby a na každého je více vidět, nabývá každá mezera v plotě na relativní velikosti (a absolutním významu). Tak to platí i u honorárních konzulů. Americká neziskovka ProPublica, která se živí zkoumáním nepřeberné pokladnice na švu spojujícím zločin a politiku, proto spolu s Mezinárodním konsorciem investigativních novinářů (ICIJ) prošla na pět set případů z 21. století, kdy se trestní právo a honorární konzul potkali blíž, než by bylo zdrávo.

Daniel Deyl

Kromě výhod, jichž honorární konzulové požívají (viz box), jde také o to, že většina zemí žádné systematické záznamy o jejich činnosti nevede; kontrole ze strany vysílajících států proto tito lidé podléhají jen sporadicky. Neeviduje je ani žádný mezinárodní úřad či agentura (a změna tohoto polovičatého režimu je stejně nepravděpodobná jako před sto lety).

Všeteční novináři tedy procházeli soudní záznamy, vládní zprávy, mediál­ní archivy i tajné policejní a zpravodajské zprávy z desítek zemí. Našli výborné historky – které ovšem kromě hodnoty nesporné zábavnosti ukazují, že zákonnou dírou, již Vídeňská úmluva pomohla etablovat, projde skutečně leckdo a leccos. Někdy převažuje komický prvek jako v případě fiktivních Melchisedešských; ale jindy může být v sázce režimní změna s geopolitickými následky hodnými prvotřídní špionážní operace. Jak je patrné z následujících příkladů, právo na ně bývá krátké.

Černá Hora a Kreml

V prosinci 2017 založil tehdejší ruský honorární konzul v Černé Hoře Boro Ðukić prokremelskou politickou stranu, která brojila proti členství země v NATO. Ðukićova agresivní role v černohorské politice nadzdvihla v Podgorici obočí, protože honorární konzulové se mají zasazovat o kulturní a hospodářské vazby, ne o zásadní otázky politického života hostitelské země. Přesto si Ðukić užíval postu honorárního konzula dlouhé čtyři roky, než o něj v roce 2018 přišel; kdyby byl zdrženlivější, mohl škodit dodnes.

Egypt (s českou stopou)

Ačkoli již není honorárním konzulem, Ladislav Otakar Skakal v roce 2017 po­dle soudních záznamů propašoval v diplomatickém kontejneru do italského přístavního města Salerno více než 21 tisíc egyptských starožitností, včetně mincí, hrnců a dřevěné rakve. Cedule na kontejneru, jak uvedla egyptská prokuratura v soudních záznamech, v teoretické shodě s diplomatickou praxí žádala, aby „jej specializovaní pracovníci egyptského celního úřadu neotevírali ani neprohledávali“. Italští celníci kontejner prohledali – a relikvie objevili – nedopatřením, když ceduli přehlédli. Skakala, syna československých emigrantů, odsoudil egyptský soud in absentia k patnácti letům vězení. Nejspíš si je však neodsedí; předpokládá se, že se nachází v Itálii.

Guinea, covid a Hizballáh

V loňském roce ministerstvo financí USA uvalilo sankce na dva významné guinejské podnikatele kvůli financování Hizballáhu. V roce 2020 odcestovali do Libanonu zvláštním letem s „velkým množstvím peněz“, o nichž tvrdili, že jsou určeny na protipandemickou pomoc (podle amerických úřadů to byl ze strany Hizballáhu oblíbený trik). Guinejská prokuratura případ vyšetřovala a později zametla pod koberec.

Španělské drogy

V roce 2019 předložila španělská policie v rámci vyšetřování obchodu s drogami vyšetřujícímu soudci zprávu odkazující na tři honorární konzuly (jeden z Mali) podezřelé z praní špinavých peněz pro obviněného obchodníka. „Konzulové jednají zcela autonomně a nejsou kontrolováni státem, který zastupují… Španělská vláda nemá žádnou možnost zasahovat do jejich záležitostí,“ zněla úřední odpověď.

Severní Makedonie a (znovu) Moskva

Ve zprávě z roku 2017 označily zpravodajské orgány v Severní Makedonii dva ruské honorární konzuláty za základny ruské špionáže zaměřené na vyvolání konfliktu na Balkáně. „Honorární konzuláty v Bitole a Ochridu představují zpravodajské základny, z nichž je v Makedonské republice realizována politika Ruské federace,“ uvedli špioni ze Skopje ve své zprávě. Dva zmínění honorární konzulové, kteří na tyto úřady dohlíželi, pochybení popřeli – a tím věc skončila. 

Proč být honorárním konzulem

• Jmenuje jej vláda delegující země (stejně jako „běžného“, generálního konzula a jiné diplomaty).

• Může dostat diplomatický pas delegující země (to se hodí, protože na rozdíl od běžných diplomatů bývá často občanem hostitelské země).

• Jeho imunita se vztahuje pouze na záležitosti přímo související s výkonem jeho funkce (na rozdíl od běžných členů diplomatického sboru).

• Je osvobozen od některých daní a povinností rezidentů hostitelské země (například od povinnosti civilní pomoci při vojenském konfliktu).

• Pracoviště a dokumenty přímo související s výkonem funkce nemohou být předmětem úředního zkoumání.

• Nemůže být kvůli výkonu své funkce nijak zadržen ani nemusí svědčit u soudu.

Zdroj: Vídeňská úmluva o konzulárních stycích, mzv.cz, wikipedia.org