Ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš by měl spáchat harakiri a odstoupit, pravil na posledním jednání Senátu k náběhu digitalizace stavebního řízení senátor Petr Vícha (SOCDEM). Věcně to popletl, protože správné pořadí, aby to fungovalo, je opačné. Nicméně to, že je ministr zralý na ručník, je poměrně zřejmé. Jen by asi senátoři měli být trochu pokornější, protože úplně nevině v tom také nejsou. Ono totiž nejde jen o digitalizaci, ale i o nový zákon a jeho dvě novelizace, které jim prošly rukama. 

Nový Portál stavebníka a Informační systém stavebního řízení byl uveden do provozu na začátku července, kdy začal platit nový zákon. Nebo říkejme přesněji spuštěn, protože v provozu pořádně není ani před koncem srpna. Když to začalo, nefungovalo propojení s katastrem nemovitostí ani s dalšími registry. Pracovat se s tím nedalo. Po týdnech aktualizací sice systém přijímá žádosti, ale úředníci s nimi dále zápolí a to, co dřív trvalo pár minut, teď řeší hodiny.

Něco je způsobeno tím, že se stále nenaučili se systémem pracovat, protože proškolení bylo zcela nedostatečné od samého začátku, něco systém prostě neumí. Například chybí tzv. šablony, do nichž úředníci ve starém systému mohli jednoduše vyplňovat rozhodnutí, připomínky a žádosti. Dodavatel jich slíbil dodat v dohledné době něco přes stovku, potřeba jich je ale přes osm set. Zásadní problém je také s komunikací s dotčenými orgány, jako jsou hasiči, hygiena, památkáři atd. Systém při spuštění evidentně nebyl dokončen možná ani z poloviny a spustit ho byl holý a nezodpovědný hazard, který jde za ministrem, který byl před možnými problémy opakovaně varován. Nicméně to vše jsou věci, které lze časem dotáhnout, protože jde o technické záležitosti. 

Jenže se objevují kiksy i v samotném zákoně. Například dosud užívaný kolaudační souhlas umožňoval stavebníkovi užívat stavbu do pár dnů po dokončení. Nyní byl nahrazen kolaudačním rozhodnutím, což je správní řízení za účastni nejen stavebníka, kterým může být obchodník rekonstruující samoobsluhu v pronajatých prostorech, ale i vlastník nemovitosti, kterých ovšem mohou být desítky. Lhůty a postupy v celém procesu pak protahují kolaudaci klidně na dva měsíce po dokončení stavby, což je třeba pro toho obchodníka docela průšvih. 

Další problémy vyskakují průběžně, jak se úředníci i stavebníci seznamují s novými paragrafy zákona, který připravila ještě Babišova vláda s dopomocí velkých developerů, kteří si v něm řešili své zájmy. Aktuální vláda ho s pomocí zákonodárců, včetně kritických senátorů, dvakrát novelizovala a zlikvidovala přitom speciální stavební úřady pro velké stavby, tedy pro ony developery, ale nechala tam spousta výše zmíněných kiksů, které budeme nyní postupně objevovat. 

I Fialova vláda tak dostála tuzemské tradici, kdy se přijímají další a další novely stavebního řízení, které je u nás opakovaně kritizováno jako nejdelší v civilizovaném světě, ale výsledkem je vždy jen další zkomplikování úředních postupů a prodloužení povolování staveb. Nyní je to ještě znásobeno nedodělaným informačním systémem. 

Řešení se bude hledat těžko. Pozastavit platnost nového zákona, než se dodělá systém, asi nepůjde, protože již podle něj bylo podáno tisíce žádostí. Nechat běžet starý i nový systém zároveň, jak po tom volají komory architektů či autorizovaných inženýrů, asi taky nepůjde, protože dva zákony upravující jednu záležitost odlišně mohou v právním státě platit jen těžko. 

Asi to tedy budeme muset protrpět a počítat s tím, že se ještě dlouho budou stavby povolovat hůře a komplikovaněji než do letošního července a v žebříčcích fungování státních institucí se propadneme někam ke Gaze. Oni se úředníci i stavebníci zatím naučí v nových paragrafech chodit a obcházet, co je neudržitelné. A informační systém dodavatel snad do příštího července nějak rozchodí. 

Asi nejhorší, co by šlo nyní udělat, je pokus o nějakou další obsáhlou novelizaci. Všechny tyto pokusy dosud dopadly špatně a poslední zkušenost je děsuplná. Známé „mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky“ dosáhlo vrcholu, který asi není třeba překonávat. 

Co s Bartošem, bychom už více méně mohli nechat na voličích. A doufat přitom, že nějakým zázračným způsobem se jednou dočkáme nějakého kompetentního kabinetu, s nímž nebude všechno dopadat jako vždycky.