Sir John Birch byl zvláštní muž, trochu smutný. Kariérní diplomat a první britský velvyslanec v post­komunistické Budapešti si vypěstoval slabost pro střední a východní Evropu a po odchodu do penze odtamtud zval různé lidi do Londýna, aby si osahali, jak funguje dospělý svět. Jednou to byla parta moldavských soudců, podruhé začínající politici z Albánie a před rovnými dvaceti lety došlo i na české novináře. „Vám se tady nějak líbí, poslyšte,“ oslovil jednou pozdě v noci ve své kanceláři na Artillery Row autora těchto odstavců, jenž všechno anglické horlivě hltal. Sir John stál u okna s tváří otočenou do tmy venku. „Jde tady dost o krk,“ řekl spíš sám pro sebe. „Každému.“

Ministerská předsedkyně Liz Trussová (dnes již v demisi) to tehdy nemohla tušit, ale málokdo by temné tvrzení sira Johna minulý týden potvrdil autentičtěji než ona sama. Hrála vysoko a špatně – a podle toho dopadla.

Když vabank nevyjde

Jste-li politikem, může se vám stát, že v rozhodujícím momentě své kariéry vsadíte všechno na jednu kartu. Když si k tomu vyberete správné místo, čas a publikum; když podáte svůj nejlepší výkon; když máte na své straně dost spojenců v daném okamžiku i později v dějinách; a když se vás zároveň drží štěstí, pak, člověče, vám dnešek leží u nohou, můžete se stát velikánem a třeba jednou ve Westminsteru najdou místnost na vaši sochu.

To se pak řekne, že jste dorostli své role, a anatomické metafory věnované bilancování vaší kariéry obsahují hrdinně obtěžkaná bedra a ramena, případně srdce neúnavně tlukoucí. Když něco z uvedených nezbytných podmínek úspěšné hry vabank naopak nevyjde, metafory se věnují nosu, jenž bývá patřičně natlučený, zkrvavený či jinak znehodnocený.

Jaký anatomický úkaz by dobře ilustroval 45 dnů působení Liz Trussové v čele vlády Jejího (později Jeho) Veličenstva? Napřed to vypadalo na meniskus, pak na souchotě a nakonec na lobotomii.

Až jí bylo člověku líto. Tiskovku, během níž oznámila ponižující útěk od své ekonomické strategie (ještě pár desítek hodin předtím ji vychvalovala jako jedinou cestu ke spáse Británie), zahájila plamennými slovy o svém původu v poměrech, které „nepociťovaly pozitivní účinky ekonomického růstu“, a o tom, jak to ona tedy nepřipustí. Projev, ač kratičký, byl dobře sepsaný: osobní, místy emotivně rozechvělý, burcoval k vlastenectví, hrál na soucit s trpící ženou a dmul se odhodláním. Namísto Otče náš znělo „deliver growth“, tedy zhruba „zařídit růst“; namísto Zdrávas, Maria, bylo „jednám s veškerou rozhodností“.

Je to nad vaše síly?

Trussová tím vším však po novinářích nemrštila jako rytíř rukavičkou, ba ani jako Saturnin koblihou. Ministerská předsedkyně to – předčítala. „Vím, co to je,“ pohled do poznámek, „pocházet z chudých poměrů.“ To je v danou chvíli podobné, jako by si fotbalista hledal na mapě, kterým směrem má kopnout penaltu. Četla to navíc tónem, jímž jsme zvyklí slýchat o vlaku společnosti České dráhy, jenž přijede na druhou kolej: mírně nakvašeně, jako by to posluchači měli dávno vědět a ona jim to opakuje jen díky své vlastní velkomyslnosti. Onen dramatický rozdíl mezi správně napsanými znaky a nesmyslně přednesenými zvuky symbolicky vypíchl esenci jejího vládnutí: její kroky sice informovalo jisté penzum správných vstupů, ale ovládala je naprostá neochota či neschopnost reagovat na okolnosti.

Na tiskovce padly dohromady čtyři otázky. „Jak vysvětlíte, že zůstáváte ve funkci, když váš ministr financí musel odejít?“ ptal se Telegraph, toryům obvykle titul více než příznivě nakloněný. „Jsem naprosto rozhodnutá zařídit růst,“ řekla ministerská předsedkyně. „S ministrem financí jste vymysleli daňový plán společně. Jak to, že vám je dopřáno zůstat?“ parafrázoval předcházející dotaz deník The Sun. „Jednala jsem rozhodně a jsem odhodlaná zařídit růst,“ opáčila zhruba Trussová. „Vzhledem ke všemu, co se stalo – těšíte se takové důvěryhodnosti, abyste zůstala ve vládě?“ zkusil týž dotaz ještě jinými slovy reportér BBC. „Dnes jsem udělala vše, abych zařídila růst (…),“ nabídla odpověď paní Trussová. „Omluvíte se své straně za to, že jste zlikvidovala její volitelnost?“ přitvrdila televize ITV. „Jsem naprosto odhodlaná zařídit (…),“ odpověděla šéfka nejúspěšnější politické strany světové historie, ale nikdo už ji neposlouchal. Jen se otočila a pelášila k východu. „Je to nad vaše síly, paní ministerská předsedkyně?“ zazněl jí ještě do zad poslední šleh.

Není pod lavicí!

Dosud žádný britský ministerský předseda se před opozicí a novináři neproměnil v tak snadnou kořist – a dosud žádný od nich nedostal tak naloženo (a že Británie pamatuje neoblíbených šéfů exekutivy až až). Když se na druhý den měla Trussová objevit v parlamentu, aby vysvětlila, co to provádí s ministerstvem financí, raději se nechala zapřít a poslala za sebe kolegyni. Penny Mordauntová poté parlament k neskrývanému pobavení zákonodárců informovala, že ministerská předsedkyně se neschovává pod lavicí, nýbrž plní „naléhavé pracovní úkoly“.

Žerty stranou. Liz Trussová propadla, protože jí k úspěšnému vsazení na kartu radikálního ekonomického šoku chybělo všechno – erudice, spojenci, načasování, odolnost i štěstí. Pustila se do nepřipraveného útoku, což se jí vymstilo. Budiž to v jistém smyslu připsáno konzervativcům k tomu, co jim po období poklonkování Borisi Johnsonovi zbylo ze cti: když viděli blížící se katastrofu, dokázali nebezpečí rychle neutralizovat.

Onu neutralizaci dostal na starost Jeremy Hunt, dnes de facto nejmocnější člověk v kabinetu, jakkoli je coby ministr financí Trussové až do jejího faktického odchodu formálně podřízen. Vzhledem k tomu, že se o místo lídra konzervativců za poslední tři roky ucházel neúspěšně dvakrát (naposledy letos opustil řečený souboj jako první, když získal ze všech sedmi uchazečů mezi kolegy poslanci nejméně podpory), správně vytušil, že toto je jeho chvíle.

Došlo na další absurditu. Čerstvě jmenovaný ministr financí se po několika hodinách v úřadu pustil do své nadřízené – a nešetřil ji. V nejvypjatějším bodu svého prvního projevu ve funkci řekl, že vláda vyvolala „groteskní chaos, za něhož ministerská předsedkyně rozdávala vyrozumění o vyhazovu vlastnímu ministrovi financí“.

Netradiční inspirace

Komu to neznělo jako běžná suchá řeč Jeremyho Hunta – pečlivého byrokrata, měl pravdu. Letmý posluchač to nemusel poznat, ale tento podmanivý obraz pochází z úst člověka, od něhož toryové obvykle inspiraci nečerpají: Neila Kinnocka. Dnes baron Kinnock z Bedwellty byl po bouřlivých devět let šéfem opoziční Labour Party. Výrok, jejž parafrázoval Jeremy Hunt, z něho pomohl udělat jednoho z největších – byť nejméně doceněných – hrdinů britské parlamentní demokracie 20. století.

V roce 1985 vrcholil u labouristů vliv militantní frakce okolo redakce trockistického časopisu Militant (militantní a trockistický zde nejsou pravičácké nadávky, nýbrž jejich vlastní termíny). Časopis začal vycházet v roce 1964; první střet jeho přívrženců s umírněným vedením partaje nastal v roce 1976, kdy si tehdejší ministr financí Denis Healey dovolil žádat jistou rozpočtovou discip­línu. Od té doby byli militanti na každé labouristické stranické konferenci odvážnější než na té předcházející. Žádali více, a když nedostali, co chtěli, protestovali divočeji.

V roce 1985, kdy byl Kinnock šéfem labouristů dva roky, měla jeho partaj dost důvodů k nespokojenosti. Margaret Thatcherová vládla ostře zprava; Labour Party dopadla u předcházejících voleb nejhůře od roku 1945; ještě předtím se několik rozumných centristů vzdalo členství, aby založili partaj vlastní (z ní vzešli dnešní Liberální demokraté). Umírnění slábli početně i nadšením a militanti měli zálusk na ovládnutí celé strany.

Žádnou kapitulaci!

Spor dostal doutnák v podobě liverpoolské radnice, kterou militanti ovládali. Londýn – rozuměj nejen nadutý bohatý jih země, nýbrž především nenávidění toryové v čele s Thatcherovou – tehdy rozhodl o škrtech v penězích pro radnice, Liverpool se bránil. „Kapitulace nepřichází v úvahu!“ brojil Militant. Těsně před labouristickou konferencí sáhla radnice k neobvyklému kroku: nechala vytisknout 31 tisíc propouštěcích formulářů a hrozila, že všechny zaměstnance města propustí, pokud nedostane z Londýna více peněz.

Profimedia.cz

Kinnock věděl už dlouho, že bude muset proti ultralevici vystoupit. Zároveň však cítil, že jeho vlastní pozice uvnitř partaje není stoprocentní, a věděl, že bude mít při konfrontaci jedinou šanci. Čekal proto na vhodný okamžik – a konference, nabitá příznivci obou křídel v atmosféře vyostřené liverpoolským sporem, mu jej nabídla. Bylo právě načase, protože militanti začali být progresivní až běda. Požadavek vystoupení z Evropského hospodářského společenství a zákaz policejních zásahů proti odborářům už byly na stole nějakou dobu. Teď však přišli militanti s tím, že k převzetí moci nepotřebují parlamentní většinu. Ano, čtete správně: bratru polovina druhé nejsilnější partaje ve vlasti moderní demokracie reálně zvažovala puč. (Trump není tak docela bezprecedentní.)

Atmosféra v kongresové hale v jiho­anglickém Bournemouthu připomínala fotbalový zápas, když se Kinnock ujal slova. Nejprve si vzal na mušku „mimoparlamentní akce“. Řekl, že vítězství strany ve všeobecných volbách je „nevyhnutelným, bezvýhradným a neodstranitelným“ předpokladem převzetí moci. Pokračoval argumentem, že stranu netvoří jen politické postoje, nýbrž i její kultura. Netřeba lidi bít dogmaty, je třeba argumentovat a přesvědčovat je, řekl. Pod pódiem seděli liverpoolští radní a neměli z toho dobrý pocit.

Jak je to se sliby

Kamery právě zabíraly liverpoolského místostarostu Dereka Hattona, nejodhodlanějšího z tamních militantů, když Kinnock přistoupil k závěrečnému úderu: „Řeknu vám, jak to je s nesplnitelnými sliby. Začnete u přepjatých předsevzetí. Pak z nich naděláte rigidní dogma, nějaký kodex, podle kterého pak jedete roky a roky, až bude zastaralý, mimo hru, irelevantní pro skutečné lidské potřeby, a skončíte groteskním chaosem, za něhož si labouristická radnice – labouristická radnice! – najímá taxíky, aby jezdila po městě a rozdávala svým vlastním zaměstnancům vyhazovy.“

Sklidil ovace i bučení, ale prvního bylo podstatně více – a Kinnock tím svůj boj vyhrál. Konference se přiklonila k němu a o žádném militantovi už nikdo nikdy neslyšel. Jejich časopis přestal vycházet v roce 1991 (kdy už komunistické myšlenky prohrály globálně); hnutí jako politická síla zašlo na úbytě ještě podstatně dříve.

Labouristický boss tehdy nastavil krk, když vystoupil čelem proti sílícímu extremistickému hnutí ve vlastních řadách. Sám se z různých důvodů do Downing Street nikdy nenastěhoval, ale pro politickou kulturu Británie toho udělal více než mnozí, kteří v čísle 10 kratší či delší vystoupení odehráli.

Což přivádí řeč zpět k Jeremymu Huntovi, který dnes bydlí hned vedle, v čísle 11. Zkušeností a byrokratické zručnosti má až až, například drží rekord v dlouhověkosti coby ministr zdravotnictví – jeho šest let ve třech různých kabinetech je úctyhodných. Ani on to však nemá jednoduché.

Selhání Trussové jej katapultovalo do vysoké pozice, ovšem v partaji, která rok a půl před volbami najednou vypadá nevolitelně. Pro srovnání: v roce 1997, kdy toryové utrpěli dosud nejtěžší volební porážku v dějinách, získali 165 parlamentních křesel. Průzkumy z minulého týdne jim přiřkly průměrně okolo stovky křesel, a ten obzvlášť pesimistický scénář mluví dokonce o 22 křeslech. Z konzervativců by tak najednou byla až čtvrtá nejsilnější partaj (po labou­ristech, Liberálních demokratech a Skotské národní straně). Rozpad – hrdou historii i současnou pohodlnou parlamentní většinu vzal čert – by pak nejspíš nešlo zastavit.

Sázka na vzestup

Huntovi tak nezbývá než manévrovat. Nejspíš se mu nebude hodit do krámu ucházet se o stranické vedení potřetí v řadě: neúspěch by jej nadobro odepsal. Kromě toho lze předpokládat, že současný lídr dovede stranu k volební prohře a bude nejspíš muset dát hlavu na špalek. To může být Huntova šance. Pokud počká s kandidaturou až do roku 2024, může se mezitím etablovat jako schopný ministr financí a jeho akcie mohou ve srovnání s dneškem vystoupat.

Do té doby zůstane v paměti jako muž, který šikovně parafrázoval Kinnockův výrok o groteskním chaosu, aby se dostatečně distancoval od politické mrtvoly Liz Trussové. Kde však byl, když Boris Johnson válcoval svou většinou parlament, dělal partajní čistky, vydíral Evropu, pokusil se nabourat křehkou britskou ústavu a zatahoval do svých intrik královnu Alžbětu?

O Huntově vyvinutém smyslu pro historickou ironii jsme tehdy naneštěstí nevěděli. Dobře ví, že jde o krk – jen se na rozdíl od lorda Kinnocka dobře stará o to, aby nepatřil jemu. Kdyby byl sir John Birch ještě naživu, mohl by mu vysvětlit, že se stará marně.