Nejsme daleko od doby, kdy se výrazný převis nabídky absolventů „měkkých“ vysokoškolských oborů začne promítat do jejich mizerného uplatnění na trhu práce a nízkého finančního ohodnocení. Jako všude jinde byl i u nás jejich hlavním odběratelem veřejný sektor. A když dojde na zmrazení mzdových obálek, což je a vždycky byla nedílná součást všech pokusů o úsporné státní rozpočty, první na ráně budou absolventi.

Národní pedagogický institut ČR (NPI ČR), který sleduje, jak se absolventi od učňáků po vysoké školy na trhu práce uplatňují, ve své poslední zprávě z loňského roku konstatoval, že měli v posledních letech hned několikanásobnou kliku. Velmi populačně slabé ročníky z devadesátých let a přelomu tisíciletí se potkaly se silnou poptávkou. Ani pandemie s trhem práce nezacvičila, protože rozsáhlé subvence na udržení stávajících pracovních pozic znamenaly, že se velmi málo propouštělo, a navíc klesl počet zahraničních pracovníků.

Teď se naopak může stát, že se v příštím desetiletí v Česku spojí jiné dva silné proudy – stop stav na najímání nových pracovníků a útlum některých odvětví zpracovatelského průmyslu, ať již kvůli pokračující technologické změně, robotizaci, anebo poklesu v poptávce. Není nijak těžké si představit, že se menší pracnost elektromobilů a vyšší automatizace potkají s tím, že budou elektromobily v poměru k příjmům relativně drahé, což se promítne do snížení prodejů. Kdyby jeho vlastní předpovědi fungovaly, měl tady „Der Konzern“ už dávno zaplavit trh lidovým rodinným elektromobilem s cenovkou kolem 400 tisíc korun. Akorát se ten cíl jaksi odsouvá do budoucnosti.

Když se potkají proudy

Miroslav Zámečník

Už jenom tyto faktory mohou způsobit, že automobilová branže bude zaměstnávat za deset let o třetinu lidí méně než dnes. V roce 2000 měla výroba motorových vozidel ve Spojených státech 300 tisíc pracovníků, o deset let později asi polovinu (byla krize) a vrchol před pandemií dosáhl 240 tisíc, loni auta v Americe vyrábělo 180 tisíc lidí.

Na jedné straně bude vysoká poptávka po lidech, kteří jsou schopni pokročilé technologie programovat, vyvíjet, udržovat a opravovat, na straně druhé se s ní nepotkává nabídka. Už dnes je podle statistik NPI ČR zřetelně vidět, že zatímco absolventi „háčkových“ (vyšší nároky) učňovských oborů se uplatní bez problémů, neplatí to pro ty „éčkové“, u nichž nejsou vstupní nároky nijak vysoké, čemuž pak odpovídají i perspektiva a finanční ohodnocení. Co platí jednoznačně, a čím dále tím více i pro Českou republiku, je přísloví „řemeslo má zlaté dno“.

Neexistuje nezaměstnaný šikovný zedník, tesař, klempíř, elektrikář nebo instalatér a i řada dalších řemeslných profesí velice slušně platí. Když to přepočtete na čistou současnou hodnotu investice do vzdělání (NPV), ušlý příjem studia na vysoké škole oproti výdělkově silným řemeslům je výrazný sám o sobě. Celou kalkulaci návratnosti pak doslova devastují vysoké náklady na studium, zejména v zemích jako USA, kde se hradí vysoké školné. Zkrátka už teď jsou vysokoškolské obory, kde nad takovým tesařem nebo klempířem nevyhrajete nikdy.

Ajťáci jsou v suchu

V Česku sice školné na veřejných vysokých školách neexistuje, ale existuje rozdíl v očekávaných budoucích příjmech pro řadu absolventů. Nejenže nevydělají peníze, i kdyby působili v oboru, v němž vystudovali, ale míst pro řadu absolventů je ve skutečnosti málo. Zaměstnání mimo obor tedy na českém trhu práce momentálně bez problémů najdou, ale v profesích, na které nemuseli léta studovat.

Miroslav Zámečník

V zemích, kde je extrémně vysoká ochrana úvazků na dobu neurčitou a zároveň neexistuje „numerus clausus“ (přijímací zkoušky a směrná čísla na počty přijímaných), je výsledkem vysoký počet absolventů, kteří nejenže neseženou dobře placenou práci v oboru, ale nenajdou žádnou práci na dobu neurčitou. Jenom krátkodobé úvazky v džobech, pro které jsou překvalifikovaní. Bez perspektivy, zato s diplomem a garantovanou frustrací na mnoho let dopředu.

Že i v Česku byl podle šetření z dubna 2021 v nezaměstnanosti vysokoškoláků více než dvanáctinásobný rozdíl mezi absolventy studijních programů „umění a humanitní vědy“ (6,1 procenta) a „informační a komunikační technologie“ (0,5 procenta), to asi nikoho nepřekvapuje.