Ukrajinci vysílají proti ruským letadlům bojové husy. Když chtěli zabít moskevského televizního moderátora Solovjova, vzali si s sebou spoustu drog ve flakoncích plus Hitlerovy fotky, aby se nikdo nespletl, oč jde. Volodymyr Zelenskyj je antisemita, protože nejhorší antisemité jsou sami Židé. Byli to Ukrajinci, kdo zavlekl do Ruska koronavirus a současně kdesi u Charkova vaří pod dohledem CIA chemické zbraně.

O Ukrajince ovšem ve válce nejde; jde o zastavení vlivu Západu obecně a USA zvlášť, nehledě na to, že žádná válka není. Kromě toho neexistují ani Ukrajinci, protože ti jsou prostě Rusové, byť svedení na scestí vládou banderovců. Buču a Irpiň si vyvraždili sami, pročež tam působící ruští vojáci dostali doma metál; naopak chlouba Putinova vojenského námořnictva Moskva se potopila z vlastní vůle kvůli vlnkám.

Konec pravidel

Kdo by to řekl. Překvapením není, že Rusové ve válce lžou, když tak činí i kdykoli jindy. Jde o styl lži, jejž stále častěji volí. Donedávna měli i lidé z první kremelské ligy sklon mluvit směrem na Západ s ambicí své posluchače přesvědčit. Arzenál, jejž za tím účelem využívali, je vlastní politikům na celém světě – účelový výběr faktů, polopravdy, překroucené statistiky, radikalizace výroků vybraných ke kritice, nátlak, demagogie, arogance, osobní útoky pod pás i čistá lež, pokud riziko okamžitého odhalení není příliš vysoké. Zatímco jejich dezinformační fabriky chrlily do světa nesmysly, oni sami se snažili působit jakžtakž důvěryhodně.

Bylo-li například třeba poslat do světa absurdní fámu o tom, že papež podpořil prezidentskou kandidaturu Donalda Trumpa, neslýchali jsme to z úst ministra zahraničí, nýbrž právě z internetových továren na lež. Právě tak vypadala i argumentace Kremlu o tom, proč brání Ukrajině ve vstupu do západních struktur: Severoatlantická aliance Moskvě slíbila, že Kyjev nepřijme; Krym je historicky ruský; Ukrajina je pro bezpečnost nezbytná. (Na všech těch argumentech je díl pravdy a rozumní lidé se o nich mohou přít.) Snažili se budit dojem, že hrají tvrdě, ale podle pravidel.

Tato fáze je za námi. Putin a jeho lidé dnes nefaulují za zády rozhodčího. Namísto toho říkají „jen si pískej, co chceš, počkej, příště trefím tebe“. Je jim jedno, jestli je svět má za masové vrahy a ještě masovější lháře. Spustí pandemonium válečných zločinů od Nan-ťingu přes Lidice po Katyň a Leningrad – a když to vyjde najevo, reakcí je vyznamenání pro vrahy.

To je nezanedbatelná změna. Předstírání hry podle pravidel skončilo. Jsou to vaše pravidla a udržováním iluze, že se je snažíme dodržovat, nic nezískáme, dávají Rusové najevo.

Od Sparty po Japonsko

Bezprostředním spouštěčem této změny může být frustrace Kremlu z průběhu války, jež se z jeho zorného úhlu točí – jak to říci – Putinem ke zdi. Jedna věc je násilí samo. „Historici nedávné i dávné minulosti jasně identifikovali vzorce v tom, jaký druh armády se nejsnadněji poddá válečné brutalitě,“ píše pro Foreign Policy americký historik Bret Devereaux. „Zvěrstva se nedějí sama od sebe ani nejsou vlastní žádné jednotlivé zemi. Spíše jsou produktem organizační kultury, velitelských rozhodnutí a institucionální struktury, která armádu vyvazuje z odpovědnosti, k níž by ji jinak vedl civilní dohled.“

Jako příklady zmiňuje Devereaux starořeckou Spartu, německou armádu z namibijské války v letech 1904–1907 a japonskou císařskou armádu třicátých let. Absence civilního dohledu a nedostatek sebeovládání u nich uvolnily cestu extrémně brutálnímu jednání vůči spojencům i nepřátelům takřka bez rozdílu. Není divu, že jim mnoho přátel nezbylo a všechny řečené armády se krátce po vlastním nekontrolovaném běsnění dočkaly rozhodujících porážek. (To je důležitý shodný detail – například Mariupol, dnes symbol zoufale hrdinského protiputinovského odporu, byl na začátku agrese před osmi lety jednoznačně proruský.)

Ukrajinské řádění ruských vojáků lze snad přičíst do velké míry na vrub šlendriánu, který komplikuje kontrolu zevnitř, korupci, protože armáda je Putinova oblíbená výseč společnosti a kritizovat její poměry může být nebezpečné, a zvyku. Koneckonců, nevšední brutalita byla základem dvou ze tří posledních úspěchů ruských ozbrojených sil, v Čečensku a Sýrii (gruzínská válka v roce 2008 té intenzity naštěstí nikdy nedosáhla). Souběžně probíhající ruská rezignace na civilizační normy v komunikaci však naznačuje, že ani v jednom případě nejde o chybu, nýbrž o nově akcentovaný rys ruského systému vycházení s okolním světem.

Kam na Rusy s Kantem!

Co tento nový akcent sleduje? Jedním z nejdivočejších výkladů je, že Putin – protože veškeré konání státního aparátu je přímým výrazem nebo nepřímým dopadem jeho vůle – zcela opustil soupeření se Západem v duchu staronového sloganu „dohnat a předehnat“. Že ve chvíli osobní i státnické, fyzické i mentální, diplomatické i ekonomické izolace našel princip svého vládnutí jinde. Že přesvědčil sám sebe (nebo totéž cynicky předstírá, což je v praxi jedno), že je vyvolen k zachraňování Ruska před Západem, a sice takovými prostředky, jakými si zamane, aniž by se musel komukoli zodpovídat – jak stran oněch prostředků, tak dokonce i výsledku.

Nadsázka? Kéž by. Právě takový postoj je podstatou díla ruského filozofa první poloviny 20. století Ivana Iljina, na jehož myšlenky Putin stále častěji veřejně odkazuje.

Ony myšlenky nejsou nezaujatému pozorovateli snadno srozumitelné. Iljin nejprve studoval Kanta a oblíbil si myšlenku delegace státní moci prostřednictvím zákonů. Okolo roku 1910 – to mu bylo sedmadvacet – však zjistil, že principu moci odvozené od zákonů se v ruské realitě dvakrát nedaří. Vzal proto (podobně jako Lenin) zavděk Hegelem a jeho Duchem, jenž prostupuje dějiny; ovšem s tou podstatnou výhradou, že takovým Duchem rozhodně nemůže být Bůh. Bůh se totiž sám dopustil prvotního hříchu: začal si se stvořením, které zvoral. Od té doby je z běhu světských věcí diskvalifikován a nemá na něj žádný vliv; jeho podstata je s podstatou světa nekompatibilní a zůstane taková, dokud se mu nedostane pomoci zvenčí, od lidí.

Freud a Mussolini

Další intelektuální flirt zavedl Iljina k Freudovi. Začal tvrdit, že to, co je na ruské společnosti špatně, je ve skutečnosti sexuální perverze; a pro případ, že by toho Rusové měli naloženo málo, prohlásil se jejich šéfpsychoanalytikem. A konečně nasákl ideje svého mentora Edmunda Husserla, jehož fenomenologické učení interpretoval tak, že velký filozof sám může ovládnutím své mysli předmět svého zkoumání dokonale prokouknout (a tím ovládnout). To platí o všem – lidským konáním počínaje a Bohem konče.

V praxi Iljin nenáviděl bolševickou revoluci a až do druhé světové války horoval za převzetí moci bělogvardějci. Naopak se zhlédl v Mussolinim; začal používat termín křesťanský fašismus, jenž je specifický pro Rusko a je lepším fašismem než fašismus italský. Proč? Poněvadž Rusové nejsou jen tak nějaký národ, soubor rodin, skupin, či dokonce jednotlivců, nýbrž se svou zemí tvoří jediné živé tělo. Jsou nadáni „národní nevinností“ a jako jediní jsou skutečně kvalitního fašismu schopni. Hitlera Iljin nejprve obdivoval a domníval se, že jeho útok na Sovětský svaz je odplatou dějin za bolševismus; později to přehodnotil a nacisty začal odsuzovat, protože napadli řečenou ruskou nevinnost.

Vojtěch Velický

Odkud přesně bere Iljin hodnocení kvality té které odnože fašismu (termíny lepší a horší fašismus jsou autenticky jeho), je věcí dohadů. Tušíme však alespoň, že to, co náš filozof nazývá národní nevinností, je směsice chudoby, nevzdělanosti a fatalismu.

Tato nevinnost je však cenná: má ochránit před zlem nejprve Rusko samotné a po něm zbytek světa. K takové obrodě je ale třeba nejprve zlikvidovat střední vrstvu, protože ta je nositelkou zmiňované perverze, všeobecné i specificky sexuální, a brání Bohu v seberealizaci. A takový úkol nemůže zvládnout žádná skupina lidí, žádná historicky známá síla. K jeho splnění je třeba sáhnout do kapacit mimo historii a lidské schopnosti, kamsi za ně. Jedině osobnost takto luxusně vybavená může být dostatečně silná, aby dokázala nejen dějinami kráčet (a být u toho dostatečně neperverzně sexy), nýbrž i de facto ovládnout jejich veškerý další běh.

Když už jednou dojdete až sem, zbytek cesty není takový problém. Podle Iljina má takový Superrus být jediným zdrojem výkonné, zákonodárné i soudní moci. Zbývá jen určit, co přesně je tím zlem, proti němuž ruské zemětělo svého vůdce povolává.

Pravda čistá a objektivní

Tady se kruh uzavírá. Oním zlem je kaž­dý osvícenský ideál a jakýkoli pokrok. Demokracie per se je nikoli pouhým nástrojem, nýbrž přímo nositelem zla. Z absence kantovské zákonnosti se stává přednost. Každý projev individuální vůle je závanem západní hniloby. Dokonce i samotný příslib materiálního vylepšení životní úrovně je příznakem rozkladu společnosti. Důraz na univerzální ověřitelnost vědy a poznání obecně vybízí jen k nesmyslnému sběru nesouvisejících triviálních faktů, zastírajících podstatu pravdy. „Pravda o národu je čistá a objektivní a pravda o Rusku je jeho ryzí a nesmazatelně božská podstata,“ cituje Iljina americký historik Timothy Snyder v textu pro New York Review.

Pro pořádek, Ukrajinu zmiňuje Iljin výhradně v uvozovkách, protože ono výše popsané všeruské tělo tvořené jednotou se zemí a Bohem „nemůže být rozděleno, může být pouze posmrtně rozřezáno“. A protože ono tělo je nesmrtelné, žádný ukrajinský stát neexistuje a ani existovat nikdy nemůže.

Posledně jmenovanou část Iljinova učení převzali i další velikáni ruské intelektuální scény. Jedním z nich je Ale­xandr Dugin, přezdívaný Putinův Rasputin, jenž je podle Snydera údajně duchovním otcem myšlenky na ukrajinskou invazi. Jiným je ultranacionalistický spisovatel Alexandr Prochanov, v roce 1991 spoluiniciátor pokusu o protigorbačovovský puč a dnes jeden z mála lidí s běžným přístupem k Putinovi.

Začíná se to celé vyjasňovat. Vladimir Putin působil po léta dojmem, že jediné, co jej v čele ruského státu zajímá, je vlastní prospěch. Představte si tu radost: celý život strávíte jako gangster, ale najednou zjistíte, že to všechno neděláte proto, že jste zkažený mizerný cynický kleptokrat, nýbrž proto, že jste vyvolený k záchraně své země, možná dokonce celého světa. Že všechny ty lži, podrazy, pokrytectví, hamižnost, surovost a zločinná povaha prakticky veškerého vašeho konání z vás nedělají vyvrhele, nýbrž poloboha. Když něco řeknete, je to z definice pravda bez ohledu na cokoli ostatního (vaše vlastní předcházející tvrzení nevyjímaje). Snad bychom chtěli po ruském prezidentovi příliš, kdybychom požadovali, aby na to neskočil.

Můžeme – musíme – však chtít po sobě, abychom na to neskočili sami. To nebezpečí je velmi reálné.

Fundamentální spor

Putin dal jasně najevo, že jeho distanc od Západu není věcí sporu o detail, nýbrž zásadního, nesmiřitelného rozdílu v náhledu na fungování lidských společenství. Vsadil na co nejuzavřenější systém, v němž se moc deleguje takřka dokonale vertikálně a jenž na každou odchylku od takto stanovené disciplíny reaguje zvýšenou intenzitou násilí. Obrana takového systému spočívá v robustnosti – jde o to, aby s ním hned tak něco nehnulo. Je také homogenní; jeho účastníci sdílejí příběh, často chmurný, jehož kontury narýsoval jejich vůdce. Nevýhodou je, že když se vůdce začne chovat jako idiot, je zoufale nesnadné zjednat nápravu.

My na Západě si naopak myslíme, že vývoj přeje systémům otevřeným, v nichž se rozhodování odehrává na nejnižších možných úrovních. Potlačování odchylek probíhá pod kontrolou veřejnosti a relativně zdrženlivě. Takový systém je hrdý na svoji heterogennost a z ní plynoucí různorodost příběhů svých jednotlivých aktérů. Na nich také staví svoji obranu: namísto robustnosti klade důraz na houževnatost, tedy schopnost fungovat i ve chvíli krize.

Potenciální trabl je paradoxně skryt právě v úspěchu takového systému: jeho aktéři žijí příběhy zhusta cenné, ale navzájem natolik odlišné, že přestávají být příběhy sdílenými. Jak píše americký sociální psycholog Jonathan Haidt v květnovém čísle měsíčníku The Atlantic, pro osud společenství to může být horší než útlak a utrpení.

Výčet charakteristik nově módního proudu ruského vysokého státnictví nejspíš přiměje většinu čtenářů, aby si poklepali na čelo – vždyť je to snůška strašlivých blábolů a také to podle toho vypadá. I konfrontace obou systémů na válečném ukrajinském poli dosud dává za pravdu západní horizontální otevřenosti.

Zároveň to však hrozí dvěma vzájemně jen volně propojenými riziky. Zaprvé, oblíbená představa, že západní systém je objektivně lepší, mnoho neznamená. Ferrari je objektivně výborné auto, ale pro jízdu na většině ruského území se lépe hodí odolný žigulík, byť je primitivní a sotva jede.

Zdegenerovaná debata

Je možné takovou paralelu přijmout, když je řeč o způsobu organizace politické moci? Kladná odpověď by pro západní liberální demokraty v důsledku znamenala opuštění myšlenky univerzální platnosti jejich klíčových hodnot, například dodržování lidských práv. To by byla dost smůla, protože právě tato univerzálnost je pro myšlenkový základ liberální demokracie nezbytná.

Ve prospěch záporné odpovědi však bude třeba velmi dobře argumentovat – a to může být problém, jehož se dotýká druhé z obou zmiňovaných rizik. Rusové degradovali politickou debatu o patro níže již před sto lety. Svět se sedmdesát let dohadoval o tom, jestli je komunistický experiment k něčemu dobrý, než většina lidí pochopila, že fakt není. Během těch desetiletí však debata zhusta zdegenerovala v dokazování, který systém je bohatší. Namísto diskuse o tom, jak nejlépe skloubit různé podoby lidské existence vzájemně i s jejich okolím, jsme se přeli o množství vyrobených tun oceli.

Nebylo však třeba zvláštního úsilí, abyste viděli, že život v SSSR je horší než život v Nizozemsku. To ovoce viselo tak nízko, že obhájci demokracie zlenivěli. Není divu, že dnešní verze té debaty je v rukou fundamentalistů – ekologických, deregulačních, antirasistických, nacionalistických, feministických a jakých ještě. „Komunismus nepadl kvůli svobodě slova, ale proto, že lidé nechtěli nosit bulharské boty,“ napsal na počátku devadesátých let americký humorista P. J. O’Rourke. Je nepěkné pomyšlení, že mohl mít více pravdy, než si tehdy nejspíš sám myslel.

Podobné riziko hrozí dnes. Putin patrně válku na Ukrajině jednoznačně nevyhraje. Ale pokud její pomocí dokáže vmanévrovat globální politickou debatu následujících let do sporu o to, jestli moudré vlády je schopen pouze narcistní mafián, jak tvrdí jeho guru Ivan Iljin, pak… Inu, pak má ve své kritice Západu pravdu.