Představte si, že se dostanete ke správě země velikosti Středočeského kraje, jen na samém konci světa, kam je odevšad daleko. Kam oko dohlédne, máte písek a zase písek, jen sem tam se vleče velbloud, jehož trusem byste topili, kdyby toho bylo zapotřebí; to ovšem není, protože všude je padesát stupňů. Se sousedy, máte-li jaké, vás spojuje vzájemná nenávist, protože jejich způsob vzývání Boha se od vašeho mírně liší.

Čtyři pětiny vaší hranice obstarává pobřeží, ale protože ono moře je prakticky uzavřené, nemáte na plážích žádné vlny. Jediné aktivity, které by skutečně dávaly smysl, se provozovat nesmějí, pokud na to nemáte povolení od úřadů – buď v podobě manželského svazku, nebo licence ke zřízení obchodu s lihovinami (v zemi s téměř třemi milio­ny obyvatel je jeden).

Máte však spoustu peněz, které vám bůhvíproč tryskají ze země v podobě plynu. To má dvojí efekt: zaprvé se nemusíte učit vládnout slušně a zadruhé se bojíte, že ten dolarodárný pramen jednou vyschne, protože pak byste se to učit museli. Co v takové chvíli uděláte? Inu, pozvete do své země na mejdan půldruhého milionu lidí. Téma toho mejdanu – kopání do kulatého míče, které nemá logiku – vás nezajímá, také vás ani nenapadne, že se u vás kvůli horku do míče kopat nedá. Ti lidé, kteří se na to přijedou dívat, jsou vám z duše protivní; a i kdyby nebyli, nemůžete a ani moc nechcete se o ně postarat.

Uznejte, kdo by do toho nešel – zejména když ta legrace stojí 220 miliard dolarů?

Blatterův protest

Takové nějaké uvažování, byť jistě svými autory formulované jinak, stálo počátkem 21. století za kandidaturou Kataru na pořadatelství fotbalového mistrovství světa. Až budou jednou dějepisci analyzovat rozhodnutí pořádat největší zábavní podnik své doby právě v Kataru, budou mít na čele bouli z věčného ťukání.

Budou perplex už proto, že o kritiky toho rozhodnutí není nouze po celých dvanáct let, jež uplynula od jeho přijetí k realizaci. Surrealistickou povahu celého podniku jen umocňuje fakt, že se k odsudku katarského pořadatelství připojil i muž, jenž je sám přijal, někdejší šéf světové fotbalové federace FIFA Sepp Blatter. „Pořádat šampionát v Kataru je chyba,“ řekl minulý týden novinářům šestaosmdesátiletý švýcarský funkcionář, jenž loni přežil zpackané obvinění z korupce (právě v souvislosti s výběrem pořadatelů vrcholných soutěží), a je proto náležitě vysmátý.

Daniel Deyl

Není sám. Fotbalisté jsou jedna ze sociálně nejkonzervativnějších skupin, jaké lidstvo zná; na celém světě je na ­vrcholové úrovni jediný přiznaně homosexuální hráč. A přece se fotbalisté mohou přetrhnout, aby dokázali opak: kapitáni budou nosit na podporu sexuální excentricity duhové pásky. To proto, že katarské zákony jsou ještě konzervativnější než fotbalové zvyklosti a tamní úřady s lidmi LGBT&+% zacházejí neurvale. Protože ale FIFA potřebuje být s hostiteli zadobře, dohodli se všichni aktéři na legračním kompromisu: kapitánské pásky budou duhové, ale jinak, než je na podporu extrasexuální menšiny zvykem. Fotbalistům to tak umožní předstírat, že jim na věci záleží, a úřady budou moci předstírat, že jim na téže věci nezáleží.

O duhových záležitostech, korupci, nevhodnosti katarského počasí, nepěkném zacházení s dělníky zaměstnanými na stavbě stadionů a přilehlé infrastruktury a dalších trablech katarských organizátorů již za oněch dvanáct let popsali novináři, co popsat šlo. Je známo, že katarští vládci chtějí koupit své zemi členství v neformálním klubu vyspělých zemí a jsou ochotni za řešení typu soft-power, tedy zhruba kulturní ofenzivy, dobře platit.

Na okraji pozornosti tak zůstává skutečnost, že náhoda přihrála ­Seppu Blatterovi v roce 2010 roli bezmála vizio­nářskou. Ačkoli to tehdy nikdo nemohl tušit, načasování katarského pořadatelství fotbalového šampionátu přichází v symbolicky nejvhodnější chvíli. Ani pro Katar, ani pro fotbal to není nic lichotivého.

Amatéry nominuje král

Pro lepší pochopení takového tvrzení je třeba vnímat proměnlivou dynamiku vztahů všech aktérů onoho mamutího podniku. Těmi jsou fotbaloví funkcionáři, politici, fotbalisté, diváci na stadionech, mediální společnosti a jejich televizní diváci, sponzoři a samotní organizátoři.

Dokud byl fotbal amatérskou záležitostí, vypadalo to podle toho. Prvního světového šampionátu v Uruguayi se v roce 1930 zúčastnily jen čtyři evropské země. Jugoslávie a Belgie vyslaly své výpravy až na přímou intervenci sportu nakloněných politiků; rumunskou sestavu vybíral král Karel II., a dokonce i za účast Francie musel zakladatel FIFA Jules Rimet intervenovat v Elysejském paláci. Poměry amatérského typu přetrvaly zhruba třicet let (i s válečnou přestávkou).

Postupně vyšlo najevo, že lidé mají fotbal rádi a dá se na tom dobře vydělávat. Protože cestování bylo ve srovnání s dneškem drahé a vzácné, nejsilnější motivaci k pořádání soutěží měly politické špičky vyspělého světa – především k propagaci svých zemí a podpoře turistického ruchu. Po druhé světové válce proto fotbalisté jezdili hrát o titul do Švýcarska, Švédska, Británie a Německa; diplomatická nutnost přiřkla pořadatelství i jihoamerickým zemím (Brazílie, Argentina, Mexiko, Chile).

Daniel Deyl

Když technologický pokrok umožnil masové televizní vysílání a s ním otevření obrovského reklamního trhu, vstoupil do hry nový silný hráč – korporátní sponzoři. Muž, který to ve fotbalových kruzích pochopil neobyčejně dobře, byl Brazilec João Havelange, jenž se stal šéfem FIFA v roce 1974. Za téměř čtvrtstoletí jeho vlády do fotbalu pronikly Adidas, Coca-Cola, McDonald’s a další firmy ve velkém. A protože právě od nich šlo do FIFA (a jejím funkcionářům) nejvíce peněz, získávali korporátní sponzoři stále větší slovo i v rozhodování o mistrovství světa coby největším podniku, jejž fotbal nabízel.

Havelangeův nástupce Blatter (ve funkci v letech 1998–2015) to dovedl k dokonalosti, když se zaměřil na expanzi do nefotbalových zemí. Všichni byli spokojeni: sponzoři dostávali na stříbrném podnose nové trhy, na nichž se snadno etablovali; politici v Jižní Africe, Jižní Koreji, Japonsku, Rusku i Kataru se mohli honosit čerstvě nabytou prestiží; a funkcionáři kasírovali. Blatter navíc osobně profitoval ziskem hlasů delegátů z rozvojových zemí, které jej bezpečně držely ve funkci.

Bohatá země, chudí lidé

Ačkoli u volby Kataru fungoval mechanismus výběru stejně, technologické, ekonomické a geopolitické změny v posledních dvanácti letech jeho hostitelskou roli proměnily k nepoznání. Poprvé v poválečné historii se světový šampionát odehrává v podmínkách méně globalizovaných – světa méně propojeného – než mistrovství předcházející. A není snad na světě místa, jehož poměry by takovému podniku svědčily lépe, než právě Katar.

Jde o to, že Katar je podle HDP na hlavu jednou z nejbohatších zemí světa, ale jeho obyvatelstvo je drtivou většinou velmi chudé. Jak to? V hostitelské zemi žije 2,9 milionu lidí, ale jen zhruba desetina z nich jsou Katařané (z těch je zase každý desátý členem královské rodiny, aby se to srovnalo). Ti požívají nejrůznějších výhod – vláda je rozmazluje bezúročnými půjčkami, dotovaným bydlením a pracovními místy ve veřejném sektoru, která často vyžadují jen prostě přijít do práce.

Zbytek tvoří cizinci. Ti západní jsou obvykle odborně na výši a do země je přilákaly vysoké a nezdaněné platy. Lidi ze severu Afriky najdete především ve středním managementu, zatímco v maloobchodu pracují převážně Filipínci. Poslední kategorii tvoří námezdní dělníci, ponejvíce z jihovýchodní Asie.

Profimedia.cz

Partneři FIFA

V současné době existuje sedm partnerů FIFA, kteří mají globální práva a mohou používat značku FIFA během všech turnajů, jež federace organizuje.

• Adidas (sportovní oblečení)

• Coca-Cola (nápoje)

• Wanda Group (konglomerát)

• Hyundai / Kia Motors (automobilka)

• Qatar Airways (letecká společnost)

• QatarEnergy (ropa a plyn)

• Visa (finanční služby)

Sponzoři MS ve fotbale

Druhou úroveň tvoří sponzoři specificky pro letošní šampionát. Tyto společnosti mají také globální práva, ale ta jsou omezena na použití v průběhu soutěže.

• Budweiser (pivo, součást Anheuser-Busch InBev)

• Byju’s (technologie pro školství)

• Crypto.com (platforma pro kryptoměny)

• Hisense (elektronika a domácí spotřebiče)

• McDonald’s (restaurační řetězec)

• Mengniu Dairy (mléčné výrobky)

• Vivo (spotřební elektronika)

Pro koho se hraje?

Pokud se k vám z Kataru donesly příběhy o nucené práci a novodobém otroctví, je obvykle řeč právě o posledně jmenovaných. Takřka všichni pracují za tisíc riálů měsíčně (asi 6600 korun). Tolik obnáší nově stanovená minimální mzda, jeden z ústupků, jimiž se vláda v Dauhá snaží upokojit své nejhlasitější kritiky. Pro srovnání: mediánový plat mezi rodilými Katařany čítá 16 400 riálů. Západní odborníci berou platy (často x-násobně) vyšší, zatímco platy Severoafričanů a Filipínců jsou blíže minimální mzdě než katarskému mediánu.

Pohled na cenu vstupenek na zápasy šampionátu postaví tato čísla do nového světla. Na zápasy ve skupině stojí nejlevnější lístek sedmdesát dolarů, tedy asi 255 riálů – pokud ovšem nejste Katařan. V tom případě vám vláda lístek dotuje, takže za něj dáte jen 29 riálů. Západní manažeři si obavy z vypleněné peněženky obvykle dělat nemusejí, protože jejich mediánový plat čítá devadesát tisíc riálů; jsou však skupinou početně daleko nejslabší.

Pro koho se tedy fotbal bude hrát? Afričané a Asijci si vstup nemohou dovolit, západních profíků je málo a o mnoho více fanoušků nenajdou zápasy ani mezi domácími (jednak jsou k fotbalu laxnější než Evropané, jednak jich také není dost). Drtivou většinu lístků tedy skoupili návštěvníci, jichž Dauhá očekává na 1,5 milionu.

A tady je vtip celého postoje organizátorů k věci. Protože Katar je téměř po celý rok nesnesitelně horký, jsou pro návštěvníky nejjednodušší možností k přežití hotely. Ty v Kataru tvoří svět sám pro sebe (list Financial Times mluví o tomto světě jako o „hotelu Katar“). Jsou nejen oázou fyzického chládku, nýbrž také jedním z mála míst, kde si žíznivý Evropan může dát pivo (ačkoli vláda slíbila, že v okolí stadionů zařídí „pijácké zóny“). Stejně tak když vás fotbalová euforie sblíží se sličnou fanynkou, ať vás ani nenapadne odvést ji na pláž. Hotel je jedinou možností, chcete-li zůstat na svobodě i na další utkání. A pokud narazíte na nedo­statek sličných fanynek, jinde než v hotelu nedostanete možnost kompenzovat svoji frustraci za peníze. Kromě toho v celém bohatém Kataru můžete navštívit sem tam výstavu výtvarného umění; mnoho dalšího nenajdete.

Pochopitelně to není zadarmo. Bary v Dauhá již týden před zahájením šam­pionátu vypsaly tučné taxy za pouhý vstup v době fotbalových přenosů. Finá­lový zápas vás tak přijde v průměru na 200 dolarů, a to jste si ještě nedali ani drink, za který budete také platit v desít­kách dolarů za jeden.

Namísto chyby záměr

Ubytování není o nic jednodušší. Hotely v hlavním městě jsou téměř beznadějně obsazené a například víkendový pobyt pro dva na některé z vyhlídkových lodí vyjde minimálně na 500 dolarů. I proto se řada fotbalových fandů rozhodla bydlet jinde (nejčastěji v sousední Dubaji) a na fotbal si vždycky jen zaletí.

„Kdo si to tady může dovolit?“ položila otázku filipínská pokojská v jednom z hotelů v Dauhá Johnu McManusovi, autorovi knihy Inside Qatar. „Možná Britové jako vy… Ale my, kdo žijeme v Kataru normálně, jsme tu jen proto, abychom se udřeli.“

A je dost možné, že je to záměr. Myslí si to alespoň Paul Michael Brannagan, jenž přednáší o sportu na Manchester Metropolitan University. „Myslím, že organizátoři chtějí to, čemu lze říkat bezproblémoví fanoušci,“ říká. „Chtějí, aby se sem vraceli lidé, kteří budou respektovat katarské zákony a budou za to ochotni platit. Myslím, že je to strategie za účelem omezení, kdo se na toto mistrovství světa dostane; ne mistrovství světa pro lidi, nýbrž pro VIP a firemní sponzory.“

Je tak možné, že z oné surrealistické show s katarským pořadatelstvím šampionátu se stane jakýsi předskokan historie. Takhle může vypadat konec globalizace: neskončí docela, ale bude jenom pro lidi, jejichž plat vypadá jako telefonní číslo. Pro lidi, jako je Sepp Blatter. 

4,666 mld. USD plánovaný příjem v rozpočtu FIFA na rok 2022

2,640 mld. USD prodej televizních vysílacích práv (56 procent celkových příjmů)

1,353 mld. USD příjmy ze sponzorství a prodeje marketingových práv (29 procent)

673 mil. USD prodej vstupenek, licenční práva a další příjmy, například z pohostinských služeb (15 procent)

1,824 mld. USD celkové investice FIFA

různých značek oblečení a obuvi se objeví na katarských hřištích (Nike dodává třinácti zemím, Adidas sedmi)