Olafu Scholzovi konec roku zrovna nevyšel – stíhá jej minulost. Německý spolkový kancléř nejprve inkasoval políček od Ústavního soudu, který shodil ze stolu způsob financování vlády, jejž Scholz sestrojil coby ministr financí (v praxi jej uvedl již coby šéf vlády).

V posledních dvou týdnech starého roku pak sledoval, jak jeho jméno skloňují noviny v souvislosti s korupční aférou, která už měla dávno odeznít; pochází z doby, kdy byl starostou Hamburku (2011 až 2018). Neodezněla však – a pro Scholze je mimořádně nepříjemné, že v minulosti nejspíš lhal o roli, kterou v ní sám sehrál.

Kancléř původně čelil vyšetřování kvůli podezření, že byl politicky odpovědný za prominutí mnohamilionového daňového nedoplatku soukromé bance zapojené do daňového podvodu. Těsně před Vánocemi však vyšlo najevo, že ve snaze zbavit se vazeb na možné nekalé praktiky svých lidí vyšetřovatelům případu leccos podstatného zamlčel či vyloženě lhal.

Jak oškubat stát na dani za dividendu

V centru obvinění stojí M. M. Warburg & Co., nejstarší a největší soukromá německá banka se sídlem jen skok od hamburské radnice. Prokurátoři tvrdí, že banka připravila německý stát přibližně o 300 milionů eur.

Přinejmenším v letech 2007 až 2011 praktikovala banka takzvané kumulativní obchody ve velkém měřítku. Při nich superrychle obchodovala s akciemi v den, kdy se rozhodovalo o výplatě dividend. Jde o typ transakce přezdívaný „cum-ex“, což je slangový výraz pro účetní fígl, během něhož prodáte akcie, jež nesou dividendu, zahraničnímu investorovi. 

Ten dostane dividendu a musí z ní zaplatit daň z kapitálového výnosu, stejně jako byste museli vy. Jenže protože je v zahraničí, dostane na rozdíl od akcionáře domácího daň zpět. Warburg měl takto krýt falešné náhrady daně od státu v celkové výši zmíněných 300 milionů eur.

Podezřelé kontakty starosty Scholze

Tato nelegální praxe, jíž se věnovaly mnohé německé banky, vyplula na povrch v období mezi rokem 2011 a rokem 2018. Tou dobou byl Scholz coby nadějný sociální demokrat hlavou hamburské radnice. Vyšetřovatelé strávili letos v létě několik měsíců procházením jeho e-mailů z té doby – a našli nesrovnalosti mezi tím, co si přečetli, a tím, jak Scholz o své roli v aféře dosud mluvil. 

Daniel Deyl

Ještě v srpnu přitom kancléř popřel (stejně jako dříve), že by proces odpuštění daňového podfuku politicky ovlivňoval. Důkazy, byť dosud pouze nepřímé, mluví ovšem jinak.

Hlavními postavami obratu ve vyšetřování jsou šéf Warburgu Christian Olearius a významný hamburský sociálnědemokratický politik Johannes Kahrs. První z nich lobboval u starosty Scholze za odpuštění alespoň části dlužné částky ve výši 47 milionů eur, druhý fungoval jako prostředník mezi oběma stranami. Oleariusův význam pro vyšetřování Scholze spočívá v tom, že si vedl deník, do něhož zaznamenal své schůzky se starostou i reakce posledně jmenovaného na žádosti o odpuštění milionových částek.

Starosta pozorně naslouchal

Pak, v roce 2020, se na Warburg zaměřili vyšetřovatelé a Johannes Kahrs – do té doby jeden z nejmocnějších mužů tamní pobočky sociální demokracie – najednou přes noc složil všechny funkce. Tehdy začalo být zjevné, že propojení Warburgu s hamburskou radnicí nenechá vyšetřovatele spát (a politiky a finančníky nakonec také ne). Kahrs vzápětí nastoupil, nastojte, coby poradce banky Warburg.

Když Olearius Scholzovi osobně přednesl svůj případ, politik mu „pozorně naslouchal a kladl chytré otázky“, zapsal si bankéř do deníku. Starosta byl nicméně opatrný. Nic neslíbil, píše Olearius, ani nenaznačil, jestli žádosti vyhoví. Starosta však bankéři řekl, že „očekává, že s ním Olearius zůstane ve styku“.

Tak se též stalo. Během druhé schůzky měl Olearius Scholzovi předat právní názor banky i se všemi příslušnými argumenty. O několik dní později mu Scholz zavolal a navrhl, aby dokument poslal hamburskému senátorovi přes finance (Hamburk je jednou z německých spolkových zemí a „senátor přes finance“ je de facto hamburským ministrem financí). Žádné připomínky k názoru nepřipojil. Olearius uposlechl a řečený senátor přes finance následně dokument předal úředníkům, kteří na případu pracovali. 

O dalších několik dní později změnil hamburský daňový úřad svůj názor ve prospěch Warburgu a stáhl svůj nárok na 47 milionů eur, které předtím označil za nezákonné daňové vratky, jež banka obdržela. Podle obžaloby byl o tomto rozhodnutí informován senátor přes finance, jenž s Oleariusem jednal ze Scholzova popudu.

Scholzovi je třeba poděkovat

Scholz však od roku 2018 až do letošního léta tvrdil, že si na schůzky s Oleariusem nepamatuje, a pokud s ním vůbec mluvil, nebylo to o ničem důležitém. Na přímý dotaz levicové strany Die Linke v hamburském parlamentu z roku 2019, zda mezi senátem (myšlena je tím spolková hamburská vláda) a bankou proběhla nějaká jednání o daňové otázce a zda se na nich mohl Scholz podílet, padla jednoznačná odpověď: „Ne.“

Deníky se zdají toto a další podobná tvrzení usvědčovat ze lži či alespoň ze silně selektivní ztráty paměti. „Je zcela jasné, že bohatý bankéř úspěšně ovlivňoval veřejné rozhodování ve svůj prospěch,“ cituje list Financial Times Gerharda Schicka, bývalého poslance za Zelené a šéfa lobbistické skupiny Finanzwende, která se zabývá finanční reformou. „V sázce je zde velmi zásadní princip: právní stát v demokratické společnosti,“ dodal Schick s tím, že Scholzovy obrovské mezery v paměti jsou „nevěrohodné“.

Vyšetřovatelé mají nyní za to, že hamburský daňový úřad byl „podezřele ochotný zohlednit zájmy M. M. Warburg při svém rozhodování“. Svědčí o tom dokumenty, k nimž se dostali novináři. Poukazují také na to, že v Oleariusových ručně psaných poznámkách figurují jména několika osob, kterým bylo třeba po rozhodnutí „poděkovat“. A tento seznam zahrnoval i Scholze, jehož jméno bylo zároveň zatrženo.

Kdo mazal data? Kancléř

Jakou formu ono poděkování mělo, netušíme. Víme však, že Olearius přispěl na kampaň sociální demokracie v Hamburku několika platbami v celkové výši 45 tisíc eur. Nejpodezřelejší byla třináctitisícová platba z roku 2018, která následovala těsně po rozhodnutí hamburské radnice nepožadovat od Warburgu zmíněné desítky milionů eur.

To však mohla být jen špička ledovce – jak později napsal deník Bild, vyšetřovatelé našli v trezorové schránce vedené na jméno Johannes Kahrs 214 tisíc eur. Původ těchto peněz ani důvod jejich netradičního uložení Scholzův bývalý kolega nikdy nevysvětlil.

Po razii na hamburském finančním úřadě navíc žalobci s překvapením zjistili, že mezi úředníky existuje podezřele málo e-mailové komunikace o případu Warburg. „U daňové záležitosti takového rozsahu by se očekávalo podstatně více dokumentů a korespondence,“ poznamenali. Další nesrovnalostí je, že zatímco e-mailů týkajících se Warburgu zbylo poskrovnu, existují záznamy (třeba ty v Oleariusově deníku) o řadě schůzek na toto téma. 

To podle žalobců vytváří dojem, že si byl někdo velmi dobře vědom potenciální ničivosti aféry a ještě před začátkem vyšetřování nechal relevantní data zlikvidovat. A ono podezření, ač jeho existence dosud nebyla formálním trestním řízením potvrzena, zní tak, že onen někdo dnes sedí v křesle spolkového kancléře.