Lednová inflace meziročně zrychlila na 9,9 procenta z prosincových 6,6 procenta, což byl podle údajů Českého statistického úřadu nejvyšší růst od července 1998. S tím, že „leden bude mazec“, se počítalo, protože do cen se mělo promítnout zrušení dočasných výjimek u DPH na energie pro domácnosti a také plnou vahou nárůst cen nezafixovaných kontraktů na plyn a elektřinu. 

Zdražování počátkem roku bývá obvyklé u obchodníků a dodavatelů, z nichž mnozí už v předstihu avizovali, že „nárůst cen vstupů již neudrží a budou muset jít s cenami o deset až patnáct procent nahoru“. To jsme slýchali velmi často. Co naopak spotřebitelé slyšet nemohli, bylo tiché konstatování, že kdo jen trochu může, přihodí si k tomu všemu ještě svoji marži. 

Náklady na dovoz a vstupy tuzemských dodavatelů prostupují zpracovatelským průmyslem i obchodem včetně ziskových marží napříč ekonomikou a nakonec se promítnou do spotřebitelských cen. Když proti tomu neděláte nic, začnou všichni s inflací počítat, aby byli na svém – inflační očekávání je svého druhu sebenaplňující proroctví. Velmi drahé sebenaplňující proroctví.

Třídesetinoví

Touto dobou je docela jasné, že výsledkem odpovědi vlád a centrálních bank na pandemii bylo ohromné zvednutí objemu peněz v ekonomice, proti němuž stojí poruchy v dodavatelských řetězcích a spousta dalších faktorů, které podvazují nabídku. Výsledkem je celosvětová inflační vlna. Co s tím?

Miroslav Zámečník

Mnohokrát bylo kritiky řečeno, že jít proti vnějšímu cenovému šoku zvyšováním úrokových sazeb České národní banky nedává žádný smysl – že pouze dojde ke zbytečnému útlumu ekonomické aktivity. Naopak příznivci razantního zákroku připomínali domácí inflační tlaky, viditelné ještě z časů před vypuknutím pandemie na cenách rezidenčních nemovitostí a datech z trhu práce.

Česko představuje v paritě kupní síly 0,32 procenta světové ekonomiky, takže jak se toho chopí Česká národní banka, zbytek světa neovlivní. Zvedání sazeb islandskou centrální bankou (overnight rate má 3,75 procenta) v reakci na jejich domácí inflační tlaky, mimochodem stejné jako v Česku, je podle měřítka velikosti teprve legrační. 

Můžete namítnout, že když někdo vyváží tresky a služby, je to velký rozdíl oproti ekonomice založené na zpracovatelském průmyslu. I to bude pravda, ale stejně tak je pravda, že firmy mají ve svém souhrnu nevídaný převis vkladů v bankách nad vypůjčenými penězi. Dejte si negativní úrokový výnos – hodně konzervativně pět procent v letošním roce – a vynásobte ho nějakými třinácti sty miliardami na vkladech výše uvedených. K tomu máme stovky miliard korun v konzervativních investičních produktech, rovněž s negativním reálným výnosem. A co nevidíme? Makroekonomicky docela velkou inflační daň, transfer mezi těmi, kteří spoří (neinvestovali na burze, protože jsou konzervativní, vesměs starší ročníky), a těmi, kteří dluží.

Prototyp losera

Máme tady prototyp jednoznačného „losera“. Starší generaci, která nebydlí ve vlastním, takže se nesvezla na ohromném vzestupu cen rezidenčních aktiv v posledních deseti letech a spořila celý život (hodně) v konzervativních produktech. Ještě že nejsme Němci, kteří bydlí hlavně v nájmech a konzervativní jsou ve finančních otázkách asi stejně jako Češi.

Miroslav Zámečník

Ti musejí být na inflaci teprve citliví, protože jejich čistá „aktiva žere mnohem aktivněji“. Akorát měli vědět, s kým uzavírají sňatek, když šli tehdy do eurozóny – s vysoce zadluženými vládami ve státech, kde je mnohem vyšší osobní vlastnictví nemovitostí. To se pak salda počítají trochu jinak, a to i napříč generacemi (vnoučků a vnuček je málo, musejí čekat díky dlouhověkosti prarodičů, ale vzhledem k prudkému snížení porodnosti jich bude v dědickém řízení málo a majetku vzhledem k reálnému růstu cen nemovitých aktiv hodně).

Jestli máte pocit, že bychom měli v eurozóně nižší inflaci, tak se mýlíte. Podívejte se, jak vysoká je třeba v Pobaltí. Transfery mezi sektory a skupinami obyvatelstva by se u nás počítaly trochu jinak, protože nemají centrální banku, která by šlápla na brzdu.

Co všechno je (ne)elastické

Existuje zboží a služby, kde na příslušném trhu panuje vysoká konkurence, a ještě ke všemu jsou zákazníci citliví na cenu. Elastické může být nejen prádlo, ale i poptávka. Vzestup cen jednoho typu zboží při celkovém omezení rozpočtu odběratele či spotřebitele naopak poptávku po jiném zboží vytěsňuje. V ČNB je dnes shromážděna nezanedbatelná část celkové kapacity akademicky nejlépe dobře připravených ekonomek a ekonomů v Česku, takže když si dají tu práci, jsou schopni spočíst, co bude třeba znamenat vzestup cen energií pro celkové výdaje domácností. Když zvedáte sazby, musíte samozřejmě vědět, co to s ekonomikou udělá a za jak dlouho trpká medicína zabere, neboť o nic jiného než o utlumení poptávky a její rozložení v čase, než se vzchopí nabídková strana ekonomiky, v tomto cvičení nejde. 

Všichni se mýlíme

Tedy ne že by se do cenového vývoje podařilo někomu trefit. Rozdíl mezi odhady a realitou byl obrovský, jak ukazují grafy převzaté ze zdrojů ČNB.

ČNB se při stanovení základních úrokových sazeb nekouká do křišťálové koule, ale do své makroekonomické predikce a čísla porovnává s tím, jak vidí situaci mezinárodní instituce a co si o tom myslí lidé, kteří pracují pro české a zahraniční banky a investiční společnosti. Loni v lednu byl průměrný odhad české inflace v lednu 2022 jen lehce nad dvěma procenty, skutečnost je násobně vyšší.

V květnu loňského roku domácí i zahraniční analytici oslovení ČNB odhadovali index spotřebitelských cen v ročním horizontu na 2,2 procenta. Dnes nenajdete nikoho, kdo by v něco takového doufal, přinejmenším proto, že zklidnění situace na komoditních trzích a v dodavatelském řetězci se čeká až ve druhém pololetí. A současné sazby ČNB se začnou do ekonomiky propisovat až tak za rok, ne-li později. I když se do toho ČNB opřela razantně (normou je čtvrt procenta, ale ČNB zvedla sazby jednou dokonce o celé procento a dvakrát o 0,75 procenta, na prozatímních 4,5 procenta), podstatně rázněji než centrální banky třeba v Polsku nebo Maďarsku, kde je inflace vyšší, potrvá dost dlouho, než se situace zklidní.

Miroslav Zámečník

Poslední dva roky od vypuknutí pandemie jsou neskutečně bohaté na prognózy, které nevyšly. Základní příčinou našich domácích „netref“ je, že hodně vstupů se přebírá zvenčí. Nemůžete to v malé otevřené ekonomice dělat jinak. Když se mýlí Fed, budete se mýlit v malé otevřené ekonomice i vy. Stalo se. To ještě neznamená, že si máme sedět na rukou, protože některé zjevné chyby bylo vidět předem.

Názor Hrotu

Pakt stability a růstu

Píšeme o tom už dlouho. ČNB měla začít zvedat sazby o několik měsíců dříve, ale hlavně: mnohem větší část protiinflačního úsilí měla a mohla odpracovat vláda – ta minulá. Totiž kdyby byla trochu makroekonomicky vzdělanější a méně se bála voleb. Odborně se tomu říká fiskálně-měnový mix a v dobře řízených zemích všichni vědí, o co jde, a ctí výsledek.

Jedna věc je dělat krátkodobé schodky, byť třeba velké, a druhá přijít o schopnost řídit výdaje a příjmy tím, že dáváte dočasné úlevy a navyšujete výdaje – od toho ten stát koneckonců máme. Rozhodně ale nezakládáte na permanentní schodky v rozpočtu, pokud to s tou zemí myslíte dobře a víte, že ji máte jen na pár let půjčenou. Rozpočet na rok 2022 měl vypadat jinak a neměly v něm být věci, které samy „nevyhasnou“. Minulou vládou nastavený mix je špatný a špatně načasovaný: na ČNB je příliš velká část břemene, dezinflace bude drahá z hlediska ztrát na růstu a zmatečné šetření ve vládních výdajích k tomu ještě může přidat.

Potřebovali bychom společenskou dohodu mezi vládou, opozicí, ČNB, odbory a zaměstnavateli, která nás dovede ke stabilitě, minimálním ztrátám na výkonu ekonomiky a budoucímu růstu. Buď to dokážeme, nebo za to všichni – v různém čase a různou měrou – zaplatíme.