O co v dané věci šlo, není podstatné. Jistý Mgr. D. D. každopádně podal správní žalobu na Ústavní soud, přičemž šlo o právo na informace, jistou roli hrála Edukativní konopná klinika a dotyčný během korespondence s Ústavním soudem užíval obraty jako „justiční morytát“ či „patnáct kánonů tortury Svaté konopné inkvizice“. Případem se nejdřív zabýval Krajský soud v Brně. Když u něj Mgr D. D. loni v říjnu se svými nároky pohořel, podal si kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Šest dní před Vánocemi však od něj Nejvyšší správní soud obdržel sváteční pohlednici, kterou, jak v usnesení konstatuje soudce Kühn, „vzal žalobce kasační stížnost výslovně a v plném rozsahu zpět, současně popřál desátému senátu hezké Vánoce a úspěšný nový rok 2020“. Nejvyšší správní soud k tomu v lednu podotkl, že „projev vůle, jímž byla kasační stížnost vzata zpět, je jednoznačný a nevzbuzuje pochybnosti“, řízení proto zastavil a dotyčnému – coby slušně vychovaný justiční orgán – zdvořilost oplatil: „Současně soud přeje žalobci rovněž vše dobré do nového roku 2020.“

První smajlík v dějinách soudu

Nepochybně jde o justiční milník (toto konstatování berte prosím lehce s rezervou), ovšem zdaleka to není poprvé, kdy se nějaký soudní dokument četl tak nějak sám od sebe. Mimořádně zábavné bylo například právě sedm let staré usnesení Vrchního soudu v Praze, které stvrdilo, že jistý malý pražský podvodníček spadl do konkurzu a nemá nárok na dobrodiní osobního bankrotu. Ona listina je památná ještě z jednoho důvodu. Zřejmě jde o vůbec první český soudní dokument, ve kterém se objevil smajlík, byť tedy jen v citaci. 

Dotyčný podvodník nasekal skoro dva miliony korun dluhů a pokoušel se z nich vybřednout pomocí osobního bankrotu. Našel si „šolich“ na železnici a část své dvacetitisícové výplaty dával každý měsíc věřitelům s tím, že po pěti letech se mu většina dluhu odpustí. Jenže peněz měl ve skutečnosti mnohem víc, dál hýřil a ještě byl tak hloupý, že se s tím chlubil na svém facebookovém profilu. Vypadalo to nějak takhle: „Pche, to musíš umět bejt bankrotář :-(, v práci mít zrovna neplacený volno, ale živit se lososem, sushi, dobrými sýry atd. a bydlet na Královských Vinohradech :-).“

Když si toho jeden z věřitelů všiml, znamenalo to okamžitý konkurz, ovšem podvodníček se s tím nespokojil a odvolal se, když argumentoval třeba tím, že ho financuje babička, a večírky jsou navíc skoro zdarma, protože každý účastník „něco přinese“. Vrchní soud (senát pod vedením Jaroslava Zelenky) ovšem ukázal, že to s Facebookem umí i on, a do svého usnesení kromě jiného doslova napsal: „K příznivějšímu nahlížení na dlužníka nijak nepřispívá ani jeho vysvětlení, že ho pořádání večírků a organizování zábavy pro jeho přátele nic nestojí – srovnej facebookový záznam ze dne 19. 10. 2012 v 19.32 hodin: Doražte někdo na lehčí večírek (...) mám tu spoustu lososa a červenýho vína (...) a Lerdamrdu :-).“

To byl konec a dotyčného už pak nečekalo nic jiného než konkurz. Dobře mu tak.