Zeptáte-li se kteréhokoli člověka na severní polokouli, co se mu jako první vybaví při vyslovení slova Kanada, nejspíš se doslechnete něco o hokeji. To je samozřejmě logické, ale když se zeptáte samotných Kanaďanů, co je pro jejich zemi nejtypičtější, daleko pravděpodobněji než o Stanleyově poháru bude řeč o čemsi ještě podstatně starším a tajemnějším: o javorovém sirupu. Ten rozdíl ve vnímání důležitosti řečeného přírodního sladidla není zdaleka jen ornament; slouží k pochopení zdánlivě nesmyslného, ale velmi moderního sporu.

Aby bylo jasno, trh s javorovým sirupem není tím největším byznysem na světě. V roce 2023 má podle optimistických prognóz dosáhnout 932,2 milionu dolarů; Apple si letos přišel na více než miliardu každý boží den včetně nedělí a svátků. Je to však, řekněme, byznys delikátní – stejně jako jeho produkt sám (jenž je také zhruba pětadvacetkrát dražší než ropa).

Sirupové království

Onu delikátnost má na svědomí 34 milionů javorů, které rostou v jihovýchodní kanadské provincii Quebec. Právě z nich pochází zhruba tři čtvrtiny celosvětové produkce javorového sirupu. Jinde v Kanadě sice javory také rostou (ačkoli procentuálně méně než v relativně mírném quebeckém podnebí), ale buď jsou tak daleko od civilizace, že se výroba sirupu nevyplácí, nebo v takové zimě, že to skoro ani nejde; a nejčastěji obojí najednou. Sirupovým královstvím tak je frankofonní kanadská provincie, což s sebou nese několik zvláštních efektů.

Dominantní postavení v celé javorosirupové branži (už tady tušíte trabl) dalo Quebeku možnost ovládat ji s větší autoritou, než jaké požívá ropný kartel OPEC ohledně světové produkce řečené ropy (ovládá jí jen asi čtyřicet procent).

Výkonnou silou oné branže je lobbistická organizace Producteurs et productrices acéricoles du Québec, jakási sirupářská cechovní komora. Sdružuje prakticky všech jedenáct tisícovek tamních výrobců a během posledních dvaceti let se jí dlouho dařilo jemně tlačit ceny sirupu vzhůru. Používá k tomu stejný postup jako OPEC v případě ropy: drží ruku na pomyslném kohoutu, jehož utahováním a uvolňováním rozhoduje o množství sirupu na trhu.

Funguje to tak, že federace spravuje sklady, v nichž přechovává takzvanou strategickou zásobu sirupu. Necvičenému – rozuměj nekanadskému – uchu to zní jako nesmysl, stejně jako by zněla zmínka o strategické zásobě molitanových houbiček do dřezu. Ale kvůli prominentnímu postavení, jež si sirup drží v povědomí kanadské veřejnosti, to není legrace.

Ona strategická zásoba sedí ve třech venkovských skladech o celkové výměře nějakých 25 tisíc metrů čtverečních. Odpočívá tam v pětačtyřicetilitrových sudech, aby mohla být ve chvíli, kdy poptávka výrazně převyšuje nabídku, vržena na trh.

Právě to se letos děje. Na jaře bylo příliš teplo, takže zhusta přestal fungovat obvyklý mechanismus vytlačování mízy směrem k okrajům stromu. Za běžných okolností mráz v noci takový tlak posílí. Přes den, kdy je relativní teplo, pak lze mízu odčerpat. Když však v noci nemrzne a tlak se prakticky nekoná, můžete na druhý den naříznout javor sebelépe, ale nepoteče z něho dohromady nic.

Pánové ze sirupářské komunity na to zareagovali podle běžné obchodní logiky: nechali otevřít desetitisíce sudů ze strategických zásob, až jich pustili na trh téměř polovinu, zhruba 2700 tun. Maloobchodní cena sirupu tak zůstala zhruba na úrovni roku loňského, těsně nad třiceti (americkými) dolary za galon.

Kartel je zařízen tak, že od výrobců kupuje produkci sám a přeprodává ji velkoobchodníkům. Úzké hrdlo celého byznysu je právě zde: téměř celou velkoobchodní scénu planety obstarává pouhých osm firem. To jim dává obrovskou sílu, již využívají k tlaku na cenu směrem dolů. Kanadský sirupový kartel vznikl v polovině šedesátých let právě proto, aby velkoobchodníkům čelil; na přelomu tisíciletí se za týmž účelem stal výhradním prodejcem sirupu.

Zvláštní postavení

To přivádí řeč na jistý háček v celém uspořádání věcí. Kartel má zvláštní status – není ve státních rukou, ale na jeho provoz pečlivě dohlíží vláda. Ovšem vláda provincie Quebec, nikoli ta federální. A zatímco Quebec je vůči svým javorovým podnikatelům velmi loajální, u federální vlády to tak docela neplatí.

Ottawa nechala v roce 2016 vypracovat podrobnou zprávu o činnosti kartelu. Její vyznění se pak neslo v tom duchu, že poškozuje konkurenční boj a poskytuje svým členům neoprávněné výhody. To poškozuje zájmy Kanady v jednání s jejími obchodními partnery. V témže roce například belgické Valonsko uvádělo pomoc, již quebecká vláda kartelu poskytuje, mezi důvody ke svému odmítnutí smlouvy CETA o de facto volném obchodu mezi EU a Kanadou.

Daniel Deyl

V Ottawě tedy nevidí kartel a jeho silnou pozici nijak rádi. Žádná konkrétní akce ze strany federální vlády však nepřichází, což má jednoduchý důvod. Kdyby Ottawa nějak tvrdě tlačila na uvolnění, či dokonce rozpuštění kartelu, posílilo by to domácí (i další) spotřebitele očekávaným poklesem ceny – tedy alespoň v úrodných letech. Oněch jedenáct tisíc quebeckých producentů sirupu by naopak trpělo, jakkoli mnoho z nich má starost o javory pouze jako zdroj vedlejšího příjmu. A ve federálním zájmu je nepřipustit žádný výklad situace v tom smyslu, že chudáky quebecké zemědělce připraví o živobytí zlovolný zásah z Ottawy. Otázka nezávislosti provincie na zbytku Kanady sice momentálně podřimuje, ale úplně nespí nikdy.

Jenže ani tím to tak docela nekončí. Pozice výhradního prostředníka mezi producenty a velkoobchodem vychází z předpokladu, že (téměř) veškerý sirup v dané provincii je kvalitativně zcela homogenní. Koupíte-li si lahvičku v pražském supermarketu nebo přímo u okénka quebeckého velkoskladu, dostanete stejný produkt.

Daniel Deyl

Ne všichni producenti jsou v tom zajedno. Zmiňovaná ottawská zpráva uvádí případ, kdy se federace dostala s jedním ze svých členů do sporu kvůli jeho úmyslu prodávat přes hranici do amerického Vermontu. Federace mu to chtěla zatrhnout, zpráva se však rozhodla podpořit jeho výklad, že svoboda je cennější a v konečném důsledku podnikání pomáhá. Asi i to pomohlo obměkčit původně nesmlouvavý postoj federace.

Zároveň se však nad celým sporným postavením quebeckých javorových producentů sbíhají mraky. Den za dnem roste objem výroby – a tím i vliv – konkurence ze Spojených států (viz graf). Jestliže v roce 2018 obstaral Quebec 77 procent světové produkce javorového sirupu, loni už to bylo jen 73 procent, kartel nekartel. Přichází doba, kdy hašteření o pár litrů sirupu prodaných mimo federaci bude zbytečný luxus. 

932,2 milionu USD má v roce 2023 dosáhnout velikost trhu s javorovým sirupem.