Všechno jde, když se chce. Zlidovělé rčení platí dvojnásob pro litevské politiky, kteří si už před deseti lety řekli, že nechtějí být vydíratelní Putinovým Ruskem a dodávkami plynu. V Pobaltí mají s Rusy negativní historické zkušenosti – Sovětský svaz Litvu násilně připojil ke svému území už na začátku války s Německem a pak také na jejím konci. Stalin nechal deportovat desítky tisíc Litevců na Sibiř a území se snažil co nejvíce rusifikovat.
I proto třímilionová země se znepokojením sledovala budování neomezené moci Vladimira Putina po roce 2000 a jeho válečné dobrodružství v Gruzii 2008. Litevské politiky to dovedlo k rozhodnutí, že se musí vzdát ruských dodávek zemního plynu. V roce 2010 tento úkol dostal na starost Rokas Masiulis. Jako šéf státní firmy Klaipėdos Nafta, původně ropného terminálu, dohlížel na vybudování plovoucího terminálu pro zkapalněný plyn LNG v přístavu Klajpeda na pobřeží Baltu.
Speciální loď se jmenovala Independence a jako symbol litevské plynové nezávislosti na Kremlu byla zprovozněna už v roce 2014. Měla zajistit, že spotřebitelé v Litvě budou mít dostatek plynu i tehdy, když se zhorší vztahy s agresivním sousedem. V momentě, kdy začal terminál fungovat, navíc došlo i k dalšímu pozitivnímu efektu, ruský Gazprom snížil ceny svých dodávek o pětinu.
Nelidsky vedená válka na Ukrajině – i když Rusko slibovalo ve speciální operaci pouze zničení vojenských cílů – donutila Litvu oznámit, že jako první země EU se s okamžitou platností (od začátku dubna) vzdává „toxického“ ruského zdroje a zastavuje jeho odběr. V minulosti vybudovaná nezávislost se ukázala jako prozíravý krok a dodávky plynu zůstaly stabilní.
„Byl jsem nadšený z projektu Independence, když jsme se ho ujali, ale nedokázal jsem si představit, jak velká věc to nakonec bude,“ reagoval Masiulis na oznámení ukončení odběru plynu z Ruska. Bývalý ministr dopravy a energetiky nyní šéfuje elektrické síti Litgrid, jež je napojena také na polskou a švédskou přenosovou síť.
Když můžeme my, Evropa může také
Prezident Litvy Gitanas Nausėda zdůraznil, že by rozhodnutí přerušit energetické svazky s agresorem měla následovat celá Evropa. „Když to dokážeme my, dokáže to i zbytek Evropy!“ tweetoval. Litva přestává nakupovat také ruskou ropu.
Ukrajinští politici od začátku války domlouvají evropské sedmadvacítce, aby nekupovala ruskou ropu ani plyn. Nejvíce je kritizován postoj osmdesátimilionového Německa, jež je na dodávkách plynu ze Sibiře závislé z jedné poloviny. Okamžité ukončení odběru by podle německých politiků i byznysu ničemu nepomohlo a způsobilo by kolaps ekonomiky.
Ministr hospodářství a energetiky Robert Habeck hovoří o termínu 2024, kdy by se země mohla obejít bez ruských dodávek plynu. Zvolila by stejný postup jako Litva. Nejprve chce vybudovat plovoucí LNG terminály, takzvané FSRU (Floating Storage Regasification Unit). Jejich zprovoznění může trvat jen jeden rok. Německo chce mít takové terminály tři, každý má produkovat až devět miliard kubíků plynu ročně.
Plovoucí terminály jsou vhodné zejména pro menší země, jako je Litva, zdůraznil analytik trhu s plynem Luo Cung-čchiang z norské poradenské firmy Rystad Energy. Země spotřebuje ročně dvě až tři miliardy kubických metrů plynu. V současnosti nakupuje zkapalněný plyn z Norska, Spojených států a Kataru. Pro Německo je ale nutné vybudovat i stacionární terminály LNG, aby dokázalo uspokojit poptávku po devadesáti miliardách metrů krychlových plynu. O nové projekty FSRU projevily zájem také Itálie, Nizozemsko a Estonsko.
