Hučení murmuru. Tak popisuje publicista Jan Bělíček naši současnost, ve které je tak těžké se zorientovat. Jak se vymanit z chapadel krize, prchavosti, nejistoty, úzkosti, polarizace a chaosu, jež procházejí všemi vrstvami společnosti? Bělíček navrhuje společně se podívat, jak na naši lidskou situaci nahlíží současná světová literatura. Vždyť literární i jiná umělecká díla vždy odrážela ducha doby, zpracovávala ožehavou společenskou, politickou i intelektuální problematiku a tak říkajíc nastavovala lidstvu zrcadlo. Současná beletrie nás může v mnohém poučit o nás samých.

Jan Bělíček (1986), novinář a literární kritik, ve svých článcích zkoumá fenomény na rozhraní mezi uměním, společností a politikou. Kniha V chapadlech murmuru s podtitulem Jak číst literaturu krize vznikla jako knižní podoba stejnojmenného literárního podcastu, který na přelomu let 2019 a 2020 začal publikovat na platformě pro vizuální umění Institut úzkosti. Jedná se o jeho ryze subjektivní výběr, v němž se soustřeďuje na multikulturní a ekologické problémy, krizi identity a genderu, otázky sociální nespravedlnosti a následky toxického chování. Pokud vám tato témata nic neříkají, asi knihu raději ani neotvírejte, mohla by u vás vyvolat pobouření a místy i pocit hnusu. Nevadí-li vám však přemýšlet o krizi dnešní doby, poskytne vám Bělíčkova kniha dobrý přehled o současných světových autorech a jejich pohledu na věc.

Dokonale depresivní psaní

Rádi čteme fikci, protože nám pomáhá uniknout z reality, která může být buď v určitém ohledu nepříjemná, až nesnesitelná, nebo naopak všední a nudná. Co když je ale realita dnešního světa natolik bláznivá, že i fikce za ní pokulhává? I proto se v současné literatuře čím dál více prosazuje autobiografický román a autofikce, které z čistě subjektivních pozic přinášejí nezpochybnitelnou výpověď jednoho člověka o skutečnosti. „Pokud okolní realita – stejně jako hájemství fikce – působí neautenticky a uměle, je potřeba se opřít o tu jedinou věc, kterou máme alespoň trochu pod kontrolou – o subjektivní zakoušení reality.“ (s. 28) Mezi čelné představitele autofikce patří norský spisovatel Karl Ove Knausgård se svým cíleně antiliterárním dílem Můj boj, v němž na třech tisících stránkách popisuje svůj vlastní život až do těch nejmenších a nejvšednějších detailů. Říkáte, že by vás číst takovou knihu nebavilo? Jak je tedy možné, že se Můj boj stal bestsellerem?

Trable s genderem

Gender, sexualita a ty nejintimnější lidské vztahy jsou předmětem společenských válek, proč se o nich nepoučit prostřednictvím literatury? Bělíček nám ukazuje, že se feministického a queer myšlení nemusíme bát: „Tato literární díla se nás nepokoušejí zatlačit do defenzivy a utlouci svou emotivní razancí. Nevysmívají se ani naší omezenosti, nedostatku zkušenosti s jinou perspektivou. Vyzývají nás, abychom společně s autory vstoupili do procesu myšlení, a pokud budeme dostatečně otevření, možná v nás z něj něco zůstane. Dělají tedy skutečně to, co by nejspíš každá opravdová literatura dělat měla: otevírají nám dveře do jiného prožívání světa a my se můžeme společně s nimi vcítit do radikálně odlišného vnímání, k němuž jsme dříve neměli přístup. Vzbuzuje v nás empatii, díky níž dokážeme vnímat a pochopit cizí zkušenost.“ (s. 86–87) Tak můžeme číst v románu Leïly Slimaniové Něžná píseň o pádu klasické rodiny, zatímco román Maggie Nelsonové Argonauti zase líčí úspěšnou koncepci nebiologické queer rodiny. Autorka píšící pod pseudonymem Elena Ferrante vypráví na více než tisíci stránkách své slavné tetralogie Geniální přítelkyně o ženských vztazích, vyrůstání homosexuálního chlapce na francouzské periferii líčí zase Édouard Louis ve svém románu Skoncovat s Eddym B. Dokonce ani heterosexuální muž není v literatuře ušetřen, když bojuje s konzervativními normami mužského chování v již zmíněném díle Můj boj Karla Ove Knausgårda: „Ze své výchovy si Karl přináší představu o silném dominantním mužském vzoru, který svými razantními gesty určuje chod rodiny. Přestože ho někde hluboko tato představa stále ovládá, většinou vůči ní pociťuje odpor a jeho každodenní chování mužné přísnosti rozhodně neodpovídá.“ (s. 76)

Jak se čte literatura krize

Není náhodou, že všechna tato díla jsou napsaná autobiograficky, jako by autofikce dokázala nejlépe sledovat vliv společnosti na utváření sociálních norem. Bělíček však není jednostranně zaměřený, neboť poměrně velký prostor nechává i fikci. A to ne ledajaké.

Konec světa a proměna v rostlinu

Environmentální žal a ekologická témata obecně se promítají do hojně zastoupené postapokalyptické literatury. Tyto literární imaginace zániku lidské civilizace dělí Bělíček do dvou skupin; jedna nás má připravit na nadcházející temnotu, brutální násilí a destrukci (jako třeba román Cormaca McCarthyho Cesta, popisující přežívání otce a syna ve světě zdevastovaném globální katastrofou), druhá nám má ukázat možnost nového začátku (jako novátorský počin Octavie E. Butlerové Xenogenesis, v němž mimozemská civilizace chce splynout s lidským druhem v dokonalejší formu života). Za výraz možné obrody před nadcházejícím koncem lze též považovat pokus hrdinky románu Vegetariánka jihokorejské autorky Han Kangové, která se celým svým konáním snaží přeměnit v rostlinu. Schválně jestli to dokáže!

Napříč kapitolami se v knize objevují ukázky z analyzovaných děl. Na první pohled tak text může působit poněkud ­chaoticky, ale vzhledem k jeho charakteru to vůbec není na škodu. Vzorec v hučení murmuru se Janu Bělíčkovi určitě najít podařilo. 

Jak se čte literatura krize

Veškerý komplexní pozemský život má společného předka: buňku, která během čtyř miliard let vznikla pouze jednou, a to z jednoduchých bakteriálních předchůdců. Byla to mimořádná náhoda, anebo ostatní „experimenty“ v evoluci komplexity selhaly? V samém srdci biologie tak zeje černá díra. Řečeno bez obalu: netušíme, proč se život vyvíjel tak podivně, jak se vyvíjel, a proč jsou buňky poháněné tak zvláštním způsobem.

Na obě otázky se snaží odpovědět kniha Nicka Lanea, která načrtne přesvědčivý scénář proměny jednoduchých buněk v buňky komplexní s jejich charakteristickými vlastnostmi. Dále podá nezbytné vysvětlení biochemických základů fungování živých buněk a miliardy let vzdáleného zrodu života v těsné blízkosti hydrotermálních průduchů.

Jak se čte literatura krize

Kdysi vědec, dnes komiksový ilustrátor Jorge Cham a profesor fyziky Daniel Whiteson ve své knize ukazují, že dokážou vysvětlit vědecké záležitosti způsobem, jakému porozumí každý. S citem pro vtip i darem srozumitelnosti předkládají krátké, přehledné a úsměvné odpovědi na některé z nejběžnějších, nejšílenějších i nejzásadnějších otázek, jaké jim lidé pokládají. Proč se nemůžu vrátit v čase? Odkud se vzal vesmír? Co najdu v černé díře? Můžu přeskupit částice ve své kočce tak, aby z ní vznikl pes? Všechny odpovědi najdete v této knize.

Autorka je spolupracovnicí redakce