Když Švejk konečně – po všech svých předchozích vylomeninách – vyrazil na frontu, telefonista Chodounský mu ve vlaku nadšeně líčil nádražní obžerství z pozdního léta 1914. „Když jsme my na začátku vojny jeli do Srbska, tak jsme se přežrali na každé stanici, jak nás všude hostili. Z husích stehýnek jsme vyřezávali špalíčky toho nejlepšího masa a hráli s nimi ovčinec na plátech čokolády.“

Maďaři jim prý házeli do vlaků celé kusy pečených prasat, ze slepic vyjídali jen mozečky, a když v chorvatském Osijeku dostali „velký kotel pečeného zajíce“, už „jsme to nevydrželi a vylili jsme jim to všechno na hlavu“. Většinu cesty „blili z vagonů“ a kaprál Matějka se údajně přežral tak, „že jsme museli dát mu přes břicho prkno a skákat po něm, jako když se šlape zelí, a to mu teprve ulevilo a šlo to z něho horem dolem“.

Jaroslav Hašek samozřejmě přeháněl, ale ne tolik jako obvykle. O pozvracených kolejích se sice v dobových novinách nedá najít ani řádek, ovšem 27. srpna 1914 publikoval lidový deník Večer dopis jakéhosi záložáka, který vyprávěl, jak „ohnivé Maďarky“ napájejí „mužstvo pivem a vínem, důstojníky pak vínem šampaňským a likéry“. V haličských (dnes polských) Mysłowicích nosili měšťané podle deníku Čech k vlaku „doutníky, uzeniny, nápoje a vůbec vše, co vojín ku přilepšení na cestu potřebuje“, zatímco v Kolíně místní rozdali projíždějícímu vojsku „asi 3000 porcí chleba a uzenáčů a asi 100 krabic buchet a taktéž nápojů“.

V Praze obchodnice z ovocného trhu vybraly pro brance „nesčíslně ovoce“, v Jindřichově Hradci „obětavé dámy“ vojáky „hojně podělovaly kuřivem“ a o neobyčejné štědrosti obyvatel středočeských Čejtic víme díky týdeníku Jizeran vše až do posledního dekagramu: slečna Gelnerová napekla koláče, farář dodal půl kila másla, „pí. Krausová dva kusy kunerolu (obzvláště nechutný margarín vyráběný z hovězího loje a směsi olejů, pozn. red.), strouhanou housku“ a nade všechny se vyznamenala choť továrníka Vraného, která na oltář vlasti obětovala „2 kuřata, 3 králíky, 1¼ balíku suché zeleniny, 2 litry máku, 2 litry likéru“.

Od té doby uplynulo sotva pár měsíců a vojáky na nádražích už nikdo nehostil. Ovšem to byl jen začátek. Na konci první světové války trpěli obyvatelé českých měst zimou a chronickou podvýživou. Na maso, uzeniny či pivo většinou jen vzpomínali, všechno bylo na příděl, lidé jedli brambory a mazlavý válečný chléb z černé mouky a místo tabáku kouřili listí. Kdyby pí. Krausové zbyl ještě nějaký kunerol, šetřila by si ho na nedělní oběd.

Řekni, kde ti muži (a koně) jsou

Vyjádřeno řečí čísel: Na většinu rakousko-uherského území noha nepřátelského vojáka sice nevstoupila, přesto se zemědělská výroba do roku 1918 propadla zhruba na polovinu. Důvodů bylo víc – třeba nedostatek osiva a umělých hnojiv, která se vozila z ciziny a už v roce 1915 dosáhla jejich cena trojnásobku předválečné výše –, ovšem tím zdaleka nejdůležitějším byly společenské a sociální změny. Do války úřady v Předlitavsku (západní polovině říše) povolaly celkem 4 360 000 branců, což podle historika Ivana Šedivého představovalo zhruba šedesát procent mužské populace mezi osmnácti a 53 roky. Výpadek pracovních sil se pokoušeli zacelit ženy, děti a váleční zajatci, jenže nestačilo to. Spolu s muži navíc stát mobilizoval tažná zvířata, což byl v „době předtraktorové“ docela problém. Podle knihy Ivančice, dějiny města do pole odjížděli „koně, ba i řezničtí psi“, vláda zrekvírovala vozy, a dokonce i ostnatý drát „musel býti z plotů sundán“.

Pole najednou neměl kdo obdělávat, a tak se zemědělská krize ohlásila již roku 1915 a rok od roku se prohlubovala. Pokles výměry osevní plochy nebyl nijak dramatický (ve skutečnosti se týkal jen hrachu, lnu a brambor), daleko důležitější byl propad hektarových výnosů: v případě pšenice klesl na méně než polovinu a další obilniny a brambory na tom nebyly o nic lépe. Kvůli nedostatku krmiva poklesl stav dobytka (prasat bylo roku 1918 méně o sedmdesát procent, skotu o 24 procent a dařilo se jen kozám – nenáročným válečným kravám, kterých přibylo šestnáct procent), což neznamenalo jen nedostatek masa, ale také nemožnost dostatečně pohnojit pole.

Válečný socialismus

Vláda proto už na podzim 1914 začala regulovat trh s moukou a zakázala vývoz obilí. Stát také stanovil maximální prodejní ceny potravin, omezil vaření piva (do roku 1917 klesl výstav na méně než pětinu) a pálení kořalky. Na venkově probíhaly (a to i za použití násilí) rekvizice potravin a každé větší zásoby se musely hlásit. V květnu 1915 byly zavedeny takzvané bezmasé dny, během kterých nesměl nikdo jíst, prodávat a vařit maso, a už o měsíc dřív se objevily lístky na chléb a mouku. Na konci války Češi kromě chlebenek a moučenek potřebovali rovněž cukřenky, bramborenky, šatenky, nitěnky, tabačenky, mydlenky… a do dobové sbírky diktátů pronikla věta: „Bez chlebenky nedostal nikdo v krámě ani chleba, ani vařiva.“

Václav Drchal

Činili se i rakouští plánovači. Před válkou podle knihy Rudolfa Kučery Život na příděl vypočítali, že středně těžce pracující muž by měl každý den – pro to, aby se „lidský stroj“ udržel v pracovním chodu – přijmout 2691 kalorií (dnešní norma OSN činí zhruba 1800 kalorií), jenže v době zavádění lístkového systému slevili na 1300 kalorií, a později dokonce na 830. Na konci války navíc nešlo často nic sehnat ani na lístky a běžnou součástí městského života se staly fronty; mimochodem, tento původně vojenský termín se stal výrazem pro řadu za sebou stojících lidí až během první války. Záchranou byl černý trh, jenže ceny byly astronomické – například mouka se na něm roku 1917 prodávala šestkrát dráž (v reálných cenách) než před válkou.

Chudák slon

Bída byla strašlivá, a tak není divu, že se dobové noviny a knihy hemží podivuhodnými recepty a návody. Válečná kuchařka Marie Součkové doporučovala konzumaci mladých vran, jejichž vejce „jsou právě tak dobrá jako vejce čejky“, přičemž samotní ptáci mají se péci „jako mladé koroptve“, Lidové noviny vysvětlovaly čtenářům, jak správně na „rybářskou vidlici“ napichovat kapry spící pod ledem, „ilustrovaný časopis rodinný“ Česká hospodyně radil, že páchnoucí maso se má prve povařit s kusem „čistého dřevěného uhlí“, ale zájemce se mohl z tisku dozvědět i to, kterak zavařovat bez cukru, způsob, jakým lze ze sena a plev získat mouku, popřípadě jak z prasečí či drůbeží krve uvařit chutný oběd.

Vídeňská vláda při řízení válečného hospodářství nepochybně těžce selhala, ovšem ve společnosti, kde zhruba polovina obyvatelstva stále ještě pracovala v málo efektivním zemědělství, byla hranice mezi hladem a sytostí tenká. Ekonomicky vyspělejší evropské státy – Německo, Francie, Velká Británie – zvládly adaptaci na válečné hospodářství o něco lépe, ale také to nebyla žádná sláva. Když v (tehdy) německé Vratislavi pošel roku 1917 nešťastnou náhodou indický slon, koupil ho dle Lidových novin koňský řezník a před jeho krámem se prý kvůli kousku masa nakupilo tolik lidí, že musela zasahovat policie. „Chuť prý mělo znamenitou jako dobrá hovězina.“