Uvnitř vládní koalice se diskutuje o vhodném kandidátovi na prezidenta republiky. Diskuse je to latentní, dost tichá, až skoro neslyšitelná. Převládá pocit, že vládní koalice tápe a možná si ani není jistá, že vůbec chce nějakého – natož společného – kandidáta.
Čtvrtý do prezidentské čtverylky?
Situace ale nazrála. Společný kandidát vzniklý ve shodě celé koalice má pořád ještě velkou šanci vstoupit do hry a uhrát kýžený výsledek, tedy být zvolen.
Rýsuje se tu jakási bipolární čtverylka, jak o ní kdysi v souvislosti s rodnou Francií psal Maurice Duverger. Konkrétně minisouboj středolevice o kandidáta pro druhé kolo mezi Babišem a Středulou. A na druhé straně nominační minisouboj středopravice, kde si to rozdávají Petr Pavel kontra kandidát vládní koalice.
Taková situace by při dobrém uchopení všech čtyř kampaňových týmů mohla otevřít dveře různým variantám dvojic pro druhé kolo.
Zkušenost, realismus a prozápadní směřování
Podle průzkumu STEM/MARK z loňského podzimu si čeští voliči přejí, aby hlava státu byla morální autoritou, nezávislou osobností s respektem v zahraničí a s reprezentativním vystupováním. Zároveň by měla mít politické zkušenosti, zastávat realistické politické postoje a být dostatečně intelektuálně na výši. Prezident republiky by podle respondentů, především těch provládních, měl být i prozápadně orientovaný. Válka na Ukrajině a krize všechny tyto požadavky jen posílila.
Je až neuvěřitelné, jak po sesypání všech těchto atributů na hromádku vychází Tomáš Pojar (1973) dobře. Jak sem zapadá. Je „Husákovým“ dítětem. Jeho otec, spisovatel, historik a diplomat, zažil za normalizace vyhazov a zákazy. Dětství prožil Tomáš Pojar za komunismu, podstatnou část vzdělání však dostal až po roce 1989. Maturoval v zahraničí.
Pak studoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd UK, a to v době, kdy nebylo pochyb o její kvalitě ani hodnotové orientaci. Tamní Institut politologických studií koncentroval skvělé osobnosti, které navíc zastávaly tak jasně konzervativní či liberální orientaci, jak je to dnes na jakékoli západní univerzitě prakticky nepředstavitelné.
Pak půl roku pobýval na National Endowment for Democracy v USA, ale především absolvoval prestižní izraelskou Lauder School of Government, Diplomacy and Strategy na Interdisciplinary Center Herzliya, kde studoval boj proti terorismu a vnitřní bezpečnost.
Od roku 1993 spolupracoval s nevládní humanitární organizací Člověk v tísni. Zúčastnil se misí v zemích bývalé Jugoslávie i Sovětského svazu, vedl misi v Čečensku. Po více než jedenáct let pak stál v čele celé organizace. Z Člověka v tísni se v té době stala bezkonkurenčně nejsilnější humanitární organizace v postkomunistických zemích.
V roce 2005 začíná politicko-diplomatická éra Pojarova života. Stává se náměstkem a o rok později prvním náměstkem na „zamini“. Na starosti má dvoustranné vztahy a rozvojovou spolupráci.
Zaslíbený Izrael
V roce 2010 se stává velvyslancem v Izraeli. Právě tato země je Pojarovi zaslíbená. Naši ambasádu tu řídil již jeho otec. Pojar zdejší pobyt využil ke studiu a navazování kontaktů. Především se tu však naučil, jak skvěle může fungovat země pod obrovským politickým a bezpečnostním tlakem.
Jak si i za této situace udržet solidní míru svobody a demokracie. Jak vsadit na vzdělávání, na hi-tech. Jak otupovat nepřátelství tím, že svým nepřátelům nabídnu něco životně důležitého, třeba vodu. Jak hrát v mezinárodní politice daleko větší roli, než mám podle počtu obyvatel hrát. Jak je důležité mít spojence, kteří budí respekt. Všechno to jsou karty, které se teď Česku mohou náramně hodit. A žádný jiný z kandidátů je nemá.
O pár let později osvědčil Pojar ještě jednu výbornou vlastnost – umět odejít na vrcholu. V roce 2014 mohl nepochybně pokračovat v diplomatické kariéře. Cesta na ambasády klíčových zemí byla otevřená. Místo toho zvolil odchod z veřejné sféry do soukromé, akademické. Stal se prorektorem CEVRO Institutu, kde spoluvytvářel nejen zahraniční vztahy, ale i celou profilaci. Vedle toho působil jako bezpečnostní konzultant a jako člen boardů různých neziskovek.
Globální kontakty
V životopisu Tomáše Pojara nechybí ani jeden z atributů, které by měla mít hlava státu: politik, diplomat, zaměstnanec eráru i privátní sféry, podnikání, akademická půda. Ve světě politiky, byznysu, univerzit i kultury zná kdekoho, a to vpravdě na globální úrovni. Takovou koncentraci kontaktů ani zkušeností nemůže nabídnout nikdo z jeho potenciálních konkurentů.
Pojar ovšem rozhodně není člověkem bez politických názorů. Kromě jasných postojů ve věci Blízkého východu a euroatlantické orientace se profiloval jako ostrý kritik evropské imigrační politiky kolem roku 2015. Odmítal přerozdělovací kvóty a ostrakizaci zemí, které se stavěly proti nim.
Už dlouho upozorňoval na stav české armády a na nutnost ji přebudovat a přezbrojit. Prosazoval vyšší investice do obranyschopnosti. Realisticky přistupoval k otázce vztahů s Čínou a s Ruskem.
Válečná pravá ruka premiéra
Pojarův příběh dostal novou dynamiku po loňských sněmovních volbách, kdy se stal bezpečnostním poradcem premiéra Fialy. Nejprve se zdálo, že půjde spíše o méně formální angažmá. Putinova válka proti Ukrajině však všechno změnila. Z Pojara se stala klíčová osoba české diplomacie, jak ukazují širší fotosnímky z ikonické cesty středoevropských premiérů za prezidentem Zelenským.
Možná právě v Kyjevě se zrodila idea Pojarovy prezidentské kandidatury.
Jako všechno má i tato věc svůj háček. A není to zrovna drobný detail. Pojar není veřejně známou osobou. Zatím jej znají jenom političtí fajnšmekři a za hranicemi Prahy možná ani ti.
Tento handicap však může být i výhodou. Když veřejnost někoho nezná, nemá na něj názor. A přitom je zvědavá a zvídavá. Budování znalosti je proto možné propojit s vytvářením pozitivní image, která se dá dobře vystavět na Pojarově pozitivním životním příběhu.
Ale především je tu sám Tomáš Pojar a jeho osobnost, pro kterou je typická nepřehlédnutelnost a sršící energie. Pojar umí vést intelektuální diskusi o globalizaci v angličtině i žoviální rozhovor o oblíbených ptačích hnízdištích. Stejně dobře je však schopen jít na pivo do poslední „čtyřky“ někde v Horní Dolní. A tu ani tam se díky své postavě a hloubce svého hlasu neztratí. A to je zase něco, na co není v plné míře připraven ani jeden z jeho protikandidátů.
