Prodělek se pohybuje řádově v milionech korun, tak vysoké jsou totiž náklady na cestu a organizaci. Pokud by ale náš první orchestr přestal do Ameriky jezdit, pocítil by to na svých příjmech jinde. Možná by jej totiž časem přestali zvát třeba do Japonska, kde naopak miliony vydělává. A to díky své nesporné prestiži, která láká k partnerským spojením byznysové firmy typu PPF nebo ČEZ. A filharmonie přesvědčila rovněž prezidenta Petra Pavla, aby se zapojil do její aktuální reklamní kampaně.
Prosincové americké turné – a zejména s programem, který Česká filharmonie chystá – by nebylo možné bez soukromých peněz. Nejvýznamnějším partnerem je v tomto ohledu pro filharmonii skupina PPF, která je jejím globálním partnerem a do rozpočtu ji přispívá desítky milionů korun ročně. Podobně jako ČEZ, který se ale soustředí na Českou republiku.
„Nechci zmenšovat roli našeho zřizovatele, ministerstva kultury. Vždy ztrátu z amerických zájezdů krylo. Bez PPF by ale nebyly tři takto velké koncerty, na nichž vystoupí i drazí sólisté,“ říká v rozhovoru generální ředitel České filharmonie David Němeček a odhaluje, jak vysoké jsou v klasické hudbě honoráře těch největších hvězd, kde se dají na koncertních turné vydělat peníze či to, proč má stále smysl nahrávat cédéčka.
Jak náročné a složité je z organizačního a finančního hlediska prosincové newyorské turné České filharmonie?
Hrát v Severní Americe – ve Spojených státech nebo v Kanadě – je nesmírně finančně náročné. Americký trh je totiž přesycený špičkovou hudbou a působí tam řada vrcholných místních orchestrů. Takže i když vám pořadatel za koncerty dobře zaplatí, nikdy ne tolik, aby to stačilo na pokrytí nákladů. V Americe se ale prostě chtějí ukázat úplně všichni. I Berlínská filharmonie tam jede třeba jen na dva, na tři koncerty a vrací se. Stejně to dělá Londýnský symfonický orchestr nebo Vídeňští filharmonici. A všechny to stojí spoustu peněz. Nejdražší je přes oceán dopravit muzikanty, kterých bývá s doprovodným štábem přes sto, a přepravit všechny nástroje. Nikdo ale nechce v Americe příliš dlouho zůstávat. Prestižních koncertních míst je omezené množství a jet po dalších štacích jen proto, abyste něco vydělali, je pro orchestr umělecky špatně.
Kolik Česká filharmonie na svém letošním americkém turné tedy prodělá?
Budou to vyšší jednotky milionů korun. Jezdí tam ale všechny špičkové evropské orchestry a všechny prodělávají. Protože v Americe máme také publikum a média, která se klasické hudbě věnují. A když se v nich neobjevujete, ztratíte minimálně třetinu světového trhu. Je to zásadní reference i pro další velké země. V Evropě jsme, ale důležitá je v současnosti Asie. Jak Japonsko, tak Korea a stále více také Čína, která buduje nové sály a hudba ji zajímá. Tím to pomalu končí, protože třeba i Jižní Amerika nebo Austrálie by byly zajímavými trhy, ale těžko se tam dostává. Kdybychom v Americe nekoncertovali, mohlo by to mít i takové souvislosti, že bychom nevyhrávali různé o ceny, o nichž hlasují posluchači.
Tedy jezdit koncertovat třeba jen do Asie a jen vydělávat, by dlouhodobě nefungovalo, protože byste ztratili reference? A tím i zájem o vás jinde ve světě by opadl?
Klesala by naše prestiž a třeba i Japonci, kteří nás jinak mají moc rádi, by nám pak postupně snižovali honoráře. Právě Japonsko je v tom ostatně dobrý příklad. Newyorská Carnegie Hall, světová mekka hudby, má svůj protějšek právě v Tokiu, v Suntory Hall. A to je sál, kde odehrát více než jeden koncert je pomalu větší problém než v Americe. Protože v Americe je tohle řízené jen byznysově. Kdežto v Japonsku také hierarchicky. My jsme ale v Suntory Hall odehráli na minulém turné – a na tom příštím to tak opět bude – tři koncerty. A to i díky tomu, že jsme to tak měli i v Carnegie Hall. Amerika a Japonsko jsou v tomto spojené nádoby, i když opačně to úplně nefunguje. Amerika a Carnegie Hall, která má největší pozornost a největší publikum, jsou tak nezbytné.
Pokud činí ztráta z amerického turné jednotky milionů, platí to i naopak? Tedy že zisk z asijských turné bývá také v řádu milionů?
Může být. Říkám to opatrně. Asie stále umí generovat nějaké peníze, ale i tam platí, že pokud je vaším prvotním zájmem kvalita a prestiž, musí tomu zisk trochu ustoupit. Neustoupí ale zásadně. Také platí, že čím prestižnější sál, tím menší honorář. Opět je to ale propojené i v tom, že zájezd do Carnegie Hall, stejně jako do Suntory Hall v Tokiu, přitáhne velkého sponzora. A na konci vám tak ty peníze vždycky vyjdou podobně.
Vaše zahraniční turné podporuje velmi významně PPF. Je možné říct, že bez PPF by nebylo možné, aby Česká filharmonie odehrála po sobě tři koncerty v Carnegie Hall?
Rozhodně by to nebylo možné v takovém rozsahu. Nechci zmenšovat roli našeho zřizovatele, ministerstva kultury. Vždy ztrátu z amerických zájezdů krylo, to platilo už za mého předchůdce Václava Riedelbaucha a patrně i dalších ředitelů České filharmonie, stejně jako za působení mého týmu. Bez PPF by ale nebyly tři takto velké koncerty, na nichž vystoupí i drazí sólisté. Třeba violoncellista Yo-Yo Ma je totéž jako Messi ve fotbale. Je potřeba dodat, že kromě skupiny PPF nám s americkým turné významně pomáhají i naši dárci sdružení v Nadaci pro rozvoj České filharmonie.
Jak vysoké jsou v klasické hudbě honoráře sólistů?
Konkrétně o tom nemohu mluvit, ale platí, že jsou zastropované a obecně jde o vyšší desítky tisíc eur nebo dolarů za koncert. V přepočtu na koruny to bývá více než milion, někdy i o dost. Bez sponzora bychom si tohle nemohli dovolit. Ale prestiž sólistů pak odráží i to, v jaké řadě budeme v Carnegie Hall hrát. Opět tím tak tedy narůstá i prestiž České filharmonie. Nesmím ale zapomenout ani na našeho šéfdirigenta Semjona Byčkova, který tomuhle sám o sobě pomáhá. Navíc kromě samotných koncertů budeme mít v New Yorku množství dalších aktivit, například masterclass, a ani ty by nebyly bez sponzora možné. Zaujmout totiž někoho v New Yorku, je velmi obtížné. Když ale kromě koncertů nabídnete i bohatý doprovodný program, je vyšší pravděpodobnost, že si toho někdo všimne a že i efekt pro Českou republiku bude výraznější. Bez PPF bychom ale také nebyli schopni nabídnout přenos pro české posluchače.
Každý se tedy bude moct i z Česka podívat na koncert České filharmonie v Carnegie Hall?
Na půlku koncertu, protože doba, kdy lidé vydrží u počítače, je omezená. Nabídneme tak půlku Mé vlasti. V New Yorku ji zahrajeme 3. prosince a hned 4. prosince ji takto budeme vysílat. K tomu všemu poběží kampaň a připravili jsme také náš nový merch. Na něm jsou rentgenové snímky našich nástrojů a třeba na kapesníčcích do saka vypadají moc hezky.
V pokračování vašeho spotu s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem vystupuje i prezident Petr Pavel, který se rovněž zúčastní vystoupení České filharmonie v Carnegie Hall. Na jakém koncertu bude?
Pan prezident přiletí do New Yorku 5. prosince a půjde na náš třetí koncert v Carnegie Hall, na němž se zahrajeme Dvořákův klavírní koncert s Daniilem Trifonovem a v druhé polovině Janáčkovu Glagolskou mši.
Jak obtížné bylo prezidenta Pavla získat ke spolupráci v rámci reklamní kampaně?
Bylo to dost složité. Se záměrem, že bychom chtěli do kampaně pana prezidenta získat, jsme začali pracovat už před rokem. Konzultovali jsme, kdo bude spot natáčet. Ladilo se, co může pan prezident v kampani říct. Měsíce jsme si přeposílali s jeho týmem texty. Pan prezident si ale nakonec věci, který se účastní, vybírá sám. A finále spotu nakonec namluvil. Ale je za tím opravdu možná i více než rok práce zhruba tak dvaceti lidí.
Jak v současnosti fungují vaše nahrávky? Prodávají se ještě cédéčka?
Už je to jen imageová záležitost. Neplatí to v pop music, tam se ještě na tomto vydělat dá. Ale v klasické hudbě to už jsou jen jednotlivci. Jako příklad si vyberu třeba francouzského cellistu Gautiera Capuçona, který vždy nahraje jednoho klasické album a jedno populárnější, kdy hraje třeba ve sněhu úpravy od Édith Piaf. A Capuçon je opravdu špičkový cellista, velmi uznávaný. Na klasické hudbě se však v zásadě vydělat nedá, náklady totiž bývají větší. Ale opět to má své souvislosti. Jde třeba o ocenění, jako jsou v Americe Grammy nebo v Evropě Gramophone Awards, u nás je to Anděl. Česká filharmonie se stala právě podle časopisu Gramophone Orchestrem roku, k čemuž mi poprvé po mnoha letech chodily esemeskové gratulace od kolegů z celého světa.
Takže nahrávky jsou opět referencemi, z nichž i pořadatelé rychle zjišťují, v jaké formě orchestr aktuálně je. Díky nahrávkám získáváte také publikum ze zahraničí. Sice za nimi každý rok nepřijedete, ale mohou si pořídit vaši nahrávku a stále vás sledovat. A když za nimi pak přicestuje, přijdou si vás poslechnout naživo. Protože většina koncertních sálů funguje i v klasické hudbě na klasické komerční bázi. Když nás pozvou, jistě si přečtou recenze, které jsou také důležité, ale hlavně se podívají, kolik prodali míst. A když Česká filharmonie sál vyprodá, pravděpodobně nás pozvou zase příště. A naopak. To je případ i Carnegie Hall. Jiří Bělohlávek nás tam před časem vrátil, ale nedali mu víc než jeden koncert. Ten pak vyprodali třeba měsíc dopředu. Poté nám nabídli dva koncerty, zase se do posledního místa prodaly. A teď nám umožnili tři koncerty, které se nejspíš opět vyprodají. Je tak možné, že se na třech koncertech udržíme i v dalších letech. Ale už je to hrana.
Mluvili jsme o PPF. Jak je to s příchodem partnerů do České filharmonie? Vybíráte si?
Ty velké vlastně tak trochu ano. Že chceme systematicky získávat soukromé peníze, jsme se rozhodli asi před pěti lety. Na západě je to běžné. Postavili jsme tým lidí, který se tomu u nás věnuje, a začali jsme systematicky oslovovat možné dárce. Velkými sponzory České filharmonie teď jsou PPF jako globální partner, který cílí především na naše aktivity v zahraničí, a ČEZ jako generální partner se zaměřením na Českou republiku. Řádově nám přispívají desítkami milionů korun s tím, že náš celkový rozpočet je v současnosti téměř 500 milionů korun. Sponzorské příspěvky a dary z toho zaujímají necelou pětinu, je to pod 100 milionů. Je to ale opravdu hodně, takovéto částky nejsou v kultuře vůbec běžné. Naším hlavním partnerem je CTP a tradičními partnery jsou Škoda Auto a Česká spořitelna.
Vděční jsme ale i našim dalším partnerům, stejně jako soukromým dárcům. Ti velcí nám přispívají řádově od 300 tisíc do jednotek milionů korun. Všichni jsou sdruženi do Dynamického klubu, do kterého patří i úplně drobní dárci, kteří přispívají třeba 1500 korun, jeho domovem je od aktuální sezony Nadace pro rozvoj České filharmonie. Jsou to lidé, kterým na filharmonii záleží a jsou s námi dlouhodobě. Máme mezi nimi lidi z byznysu, sportu, vědy a setkání s nimi jsou pro mě osobně velice inspirativní. Financování, které nám poskytuje Nadace má být zacíleno na podporu excelence, na nejvyšší patra umělecké strategie. Jeho cílem není nahradit stát, jehož příspěvek je nenahraditelný, ale být k podpoře státu komplementární.
Vážně jsme vděční za to, co se podařilo. Ve filantropických aktivitách chceme dál pokračovat, protože pro nás je důležité stabilita. Češi mají rádi, když někdo z České republiky uspěje autenticky v cizině. Tím jsme sponzory i dárce zaujali, že opravdu ve světě vystupujeme mezi elitou. A mezi orchestry chceme patřit k té absolutní špičce.
David Mareček (48)
- Generální ředitel České filharmonie
- V čele prvního českého orchestru je od února 2011
- Po dvou funkčních obdobích jej ministr kultury jmenoval od února 2023 do této funkce na dobu neurčitou, a to za jeho předchozí „vvnikající výsledky“
- V minulosti vedl Filharmonii Brno
- Vystudoval hru na klavír na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění, velkého doktorátu zde dosáhl v oboru interpretace a teorie interpretace
- Hře na klavír se stále věnuje, sám koncertuje
- Letos vydal společně s Jiřím Vodičkou v Supraphonu nahrávku Dvořákova kompletního díla pro housle a klavír
