Premiér Petr Fiala nejspíš vede schizofrenní život ve stylu doktora Jekylla a pana Hyda. Zatímco ve dne jako ctihodný vzdělanec s obratností zkušeného diplomata žehlí složité mezinárodní spory, po nocích v kůži Edwarda Hyda terorizuje obyvatelstvo příhraničního regionu smogem, hlukem, a především krádežemi vody. A to vše za pár „novodobých třicet stříbrných“ (obrat ze sociálních sítí) pro vodárenské a stavební firmy.

Takové jsou reakce na uzavření dohody o provozu polského hnědouhelného dolu Turów v těsné blízkosti českých hranic, největší mezinárodní spor, který Česká republika v posledních letech vedla. Do jisté míry jsou přitom všechny rozporuplné reakce správné.

Méně peněz, kratší doba

Počátkem minulého týdne zveřejnilo ministerstvo životního prostředí dlouho utajovanou dohodu s Polskem, a konečně je tak zřejmé, co Fiala spolu s polským premiérem Mateuszem Morawieckým při jeho bleskové a nečekané návštěvě Prahy vlastně podepsal. Je patrné, že oproti kritizovanému návrhu smlouvy, který dojednalo předchozí vedení ministerstva pod Richardem Brabcem a který unikl na veřejnost loni v září, nová vláda Polsku v několika bodech ještě více ustoupila.

V prvé řadě jde o finanční kompenzaci. Původně mělo Česko dostat celkem padesát milionů eur, nakonec získá o pět milionů méně. Deset už přistálo na účtu ministerstva životního prostředí, dalších 25 na účtu kraje. Zbylých deset daroval Liberecku vlastník dolu a elektrárny Turów, společnost PGE. Dohromady tedy Česko dostalo z Polska zhruba jednu miliardu korun. Liberecký kraj už před dvěma lety odhadl náklady na ochranu pitné vody v zasažených oblastech, o kterou jde především, na 1,5 miliardy korun.

Druhá klíčová změna se týká doby trvání smlouvy, i když ta nebyla pevně stanovena ani v prvním návrhu. Finální dokument má platit pět let, tedy relativně kráce. Poté může od smlouvy každá ze stran odstoupit. Brabec na Twitteru vládě vyčetl, že za jeho vedení trval resort na deseti letech. To je sice pravda, jenže Brabcovi se dohodu nepodařilo dotáhnout do konce navzdory tomu, že podle zákulisních zdrojů se chtěl uzavřením smíru pochlubit ještě před loňskými sněmovními volbami, a téma tak pro něj bylo prioritou.

Podle zdroje dobře obeznámeného s průběhem jednání trvala Varšava do poslední chvíle na pouze dvouleté lhůtě a z tohoto požadavku nechtěla v žádném případě couvnout. „Proč to pro ně byla zásadní věc? Protože to nechtěli dodržovat, nechtěli tím být vázáni,“ říká zdroj týdeníku Hrot. Ani současná ministryně životního prostředí Anna Hubáčková proto nechtěla z desetileté doby platnosti smlouvy ustoupit. Jak snížení částky o pět milionů, tak pětiletou platnost smlouvy dojednali až na poslední chvíli premiéři Fiala a Morawiecki.

Důvodem může být, že na obě strany tlačil čas. Blížilo se totiž rozhodnutí Soudního dvora EU. Ať už by bylo jakékoli, znamenalo by konec předběžného opatření zakazujícího těžbu, a tedy i půlmilionových denních sankcí, které soud Polsku vyměřil. Ty už nabobtnaly na 68,5 milionu eur, a byť je země neplatí, Komise je odečítá z unijních prostředků, které mají do Polska směřovat. S tím, jak se blížil termín, se však Polsku mohlo zdát výhodnější nechat sankce dojet do konce než platit kompenzace Česku. Případné další pokuty by navíc směřovaly do unijní, nikoli české kasy. Fiala tak měl důvod na sumu o něco nižší kývnout.

Zároveň byl však pod tlakem i Morawieckého kabinet. Polská média ani opoziční politici nehodnotí dohodu jako vítězství, naopak vyčítají vládě, že nechala spor vyhrotit, a Turów tak přišel celkem na 113 milionů eur v součtu kompenzací a sankcí. „Dohoda je v Polsku poměrně hodně kritizována. Hlavní výtka je, že Poláci zaplatí moc peněz, že se to dalo vyřešit dřív a dalo se to vyřešit levněji,“ říká Michal Lebduška, analytik Asociace pro mezinárodní otázky. Podle polských médií prý česká strana původně chtěla jako odškodnění za těžbu jen deset milionů zlotých, tedy asi padesát milionů korun. Kde se tato informace vzala, není zcela zřejmé. Není to však podstatné, faktem je, že i polská vláda čelila kritice, a to mohlo být důvodem, proč nakonec kývla na dříve striktně odmítané pětileté trvání smlouvy.

Jak moc protéká stěna?

V tomto směru lze hodnotit, že Fiala dosáhl opravdu maxima možného. Obětováni ovšem byli právě obyvatelé příhraničních obcí, především Uhelné a Václavovic, kteří dnes trpí hlukem, prašností, a zejména úbytkem vody. Smlouva sice tyto otázky řeší, o funkčnosti opatření však panují vážné pochybnosti. Méně se to týká ochranného valu osázeného lesním porostem, který se PGE zavázala vybudovat na hraniční linii. Ten má zabránit šíření hluku, prachu a také opticky zakrýt pohled na nevzhlednou těžební jámu.

Kritika směřuje především na podzemní bariéru, která má zablokovat odtok podzemní vody z Česka, a tedy i vysychání vodních zdrojů pro postižené obce. Při pohledu na mapu je však zřejmé, že podzemní stěna je od vrtu zásobujícího Uhelnou relativně daleko, a navíc stranou. Podle poznatků českých hydrologů úbytku vody nezabrání. Právní organizace Frank Bold navíc zveřejnila fragment dokumentu přímo z PGE, který se podařilo získat její polské pobočce. I ten podle organizace potvrzuje, že bariéra není funkční.

Podle dohody by obě strany měly pravidelně sdílet informace o fungování stěny i o dalších dopadech provozu dolu Turów. Oproti podzimnímu návrhu finální smlouva obsahuje novou formulaci, že pokud podzemní voda nezačne v monitorovacích vrtech stoupat nebo alespoň nepřestane klesat, zastaví se rozšiřování dolu směrem k české hranici na linii naplánované pro rok 2023. Ta se nachází zhruba v místě bývalé polské obce Białopole.

Podle právničky z Frank Bold Petry Urbanové ovšem kontrakt mluví o monitoringu stavu podzemní vody pouze v jedné z podzemních vrstev, takzvaném středním terciéru. „Funkčnost stěny v dohodě je definovaná tím, kolik vody proteče skrze bariéru jednou podzemní vrstvou ze čtyř. Vrty, kterými se funkčnost monitoruje, jsou opět jen ve střední vrstvě. Takže funkčnost bariéry nebude znamenat to, jestli klesá, nebo neklesá hladina ve vodních zdrojích, ale jestli klesá, nebo neklesá hladina v jedné vodní vrstvě. Pro představu, za předchozí rok v této vrstvě klesla hladina o metr, zatímco v ostatních vrstvách například o deset metrů,“ vysvětluje Urbanová.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Ministryně životního prostředí Anna Hubáčková v České televizi přiznala, že zdroj v Uhelné, který zásobuje vodou i část Hrádku nad Nisou, kvůli úbytku vody tak jako tak už nestačí pokrýt potřeby obyvatelstva a bude jim nutné zajistit dodávky vody jinak. K tomu mají sloužit právě miliony eur poslané Polskem a PGE na účet Libereckého kraje, za které vznikne napojení obcí na jiný vodárenský zdroj.

Kdy se tak stane, není zřejmé. Severočeská vodárenská společnost na dotazy ohledně plánů na zbudování vodovodu neodpověděla. Obyvatelé obcí mají obavu, že se budování infrastrukturní stavby potáhne roky, v letních měsících však voda v Uhelné neteče už nyní. Nehledě na Václavice, které nedisponují vlastním zdrojem a tamní obyvatelstvo si zajišťuje vodu z domácích studní. A vodovod samozřejmě nevyřeší ani úbytek vody v krajině či její potřebu v zemědělství.

Nelehké česko-polské sousedství

Otázka tedy je, zda Česku stojí za to riskovat zhoršení kvality života vlastních občanů, nebo zda mělo naopak jít do extrému ve vztazích s Polskem, odmítnout kompromisní diplomatické řešení a očekávat rozhodnutí evropského soudu. Podle Urbanové je povinností jakéhokoli členského státu přijmout taková opatření, aby nevznikly škody na životním prostředí, a pokud vzniknou, bezodkladně je napravit. „Tady se vypouští plnění prevenční i nápravné povinnosti a řeší se jenom náklady nikoli na nápravné opatření, ale na sanační práce,“ vytýká dohodě Urbanová.

I kdyby však soud definitivně těžbu na území vklíněném mezi německé a české hranice zatrhl, Varšava by se tím nejspíš neřídila, když už v současnosti ignorovala rozhodnutí soudu za cenu bolestivých ztrát evropských peněžních fondů. Fiala tak jen možná obětoval něco, co stejně nemohl změnit, za cenu zlepšení česko-polských vztahů.

Ty dlouhodobě zatěžuje mnoho problémů. Proslulé jsou letité dohady o masivním dovozu levných a údajně nekvalitních polských potravin. Stejně tak nedávné snížení DPH na polské potraviny a pohonné hmoty, kvůli kterému vzali Češi tamní obchody útokem, na české straně logicky povede k daňovému výpadku. Také obří skleník v gmině Bogatynia, kde leží i Turów, vyvolal před pár lety bouři na české straně kvůli přílišnému světelnému smogu dopadajícímu na Jizerské hory.

Na druhou stranu, obě země mají i spoustu společných zájmů na půdě EU. To se paradoxně týká právě energetiky, podle Lebdušky bylo pro oba státy důležité zahrnutí jádra mezi bezemisní zdroje v evropské taxonomii. Polsko sice žádnou jadernou elektrárnu nemá, stejně jako Česko však připravuje výstavbu nových bloků. „Polsko je jednou z těch zemí, které poměrně silně reagují na to, co se děje kolem Ukrajiny a Ruska, a je určitě v našem zájmu, abychom v této oblasti spolupracovali,“ dodává Lebduška.

Roli při podpisu dohody mohla sehrát i ideologická blízkost části Fialovy ODS k polské vládnoucí straně Právo a spravedlnost (PiS). Obě strany jsou v Evropském parlamentu součástí euroskeptické frakce Evropští konzervativci a reformisté (ECR).

Podle zákulisních informací mohl i to být jeden z důvodů, proč Varšava nepodepsala kontrakt předpřipravený kabinetem Andreje Babiše. Doufala, že v ODS po volbách najde vstřícnějšího partnera. Pokud však premiér hodil přes palubu obyvatele Uhelné jen s ohledem na ultrakonzervativní křídlo své strany notující si s bigotními polskými katolíky, bylo by to to nejhorší možné vysvětlení. Doufejme však, že tomu tak není a premiér se snažil jen promanévrovat explozivním uhelným dolem s co nejmenšími ztrátami. Důležité je to především pro Petra Fialu, Turów totiž zůstane spojený hlavně s jeho jménem. 

Jak šel čas s Turówem

1904

Ernst Heidrich začíná na místě současného dolu hlubinně těžit, uhlí se zde však dobývalo již dříve. Důl dostává jméno Herkules a brzy přechází na povrchovou těžbu.

1911

U Žitavy vzniká elektrárna Hirschfelde, poháněná uhlím z dolu.

1945

Elektrárnu od dolu odděluje nová polsko-německá hranice.

1947

Důl kompletně přebírá Polsko, dodávky do německé elektrárny se komplikují, přesto trvají až do roku 1982.

1962

Do provozu je uveden první blok elektrárny Turów na polském území. Dnes má elektrárna výkon 1500 megawattů a zajišťuje čtyři až sedm procent produkce elektřiny v zemi. S tím se začíná významně rozšiřovat i těžba, dnes se v Turówu vytěží osm milionů tun uhlí ročně.

1994

Provozovatel dolu PGE získává povolení pro těžbu do roku 2020.

2019

PGE usiluje o prodloužení povolení do roku 2026, pak až do 2044. Polsko nekonzultuje pokračování těžby s Německem ani s Českem, mezi jejichž hranice je celý důl vklíněn.

2021

únor: Česko podává kvůli pokračování těžby žalobu k Soudnímu dvoru EU.

květen: Soud vydává předběžné opatření, které zakazuje pokračování těžby až do definitivního rozhodnutí. Polsko opatření ignoruje a musí od září platit sankce půl milionu eur denně.

2022

únor: Generální advokát Soudního dvora dává za pravdu Česku. Ve stejný den podepisují premiéři obou zemí dohodu, na jejímž základě Česko stáhlo žalobu u evropského soudu.