Ten postup mainstreamových médií a části elity se už dlouho opakuje. Jako jistého vítěze voleb vidí buď padoucha, nebo hrdinu. To první sice nechtějí, ale vlastně je to fascinuje. To druhé si jejich srdce přeje tak moc, až zakrývá racionální úsudek. Výsledkem je časté podcenění politiků, kteří do toho schématu nezapadají.

Letos jsme to viděli nejprve v Nizozemsku, kde si novináři a analytici moc přáli změnu v čele vlády. Pak to opakovaně přišlo v Bulharsku a následně na Islandu a zčásti i v Norsku. A dokonce i v Rusku. A potom se to celé opakovalo v sousedním Německu a konečně i v Česku. Favorité, místy i vícečetní, byli poraženi, outsideři zvítězili. A dokonce uspěli i při sestavování – často krkolomných – vládních koalic.

Zvláště markantní to je právě v Česku, kde si velká část komentátorů stále nechce připustit, že se docela šeredně mýlili v Petru Fialovi. A tak se pídí po každé příležitosti, kde najít něco, co by jim konečně potvrdilo původní očekávání. A ono pořád nic.

Štýrští komunisté

Známý slovenský popový zpěvák Richard Müller zpíval už na konci „bolševika“ píseň s názvem Bytové jádro problému. Spousta našinců by už dnes nerozuměla líčení trampot s bydlením v paneláku s umakartovým jádrem. Spolu s interpretem by si však klidně zanotovali, že „bytové jadro jadrom mojho problému, v jadrovom veku jadro jadrom mojho problému“. Skvělá slovní hříčka je aktuální nejen na Slovensku či v české kotlině začátku třetí dekády 21. století. Rostoucí ceny nemovitostí i nájemního bydlení – navíc spojené se strmě letícími cenami energie, jež jdou zatím jen částečně na vrub evropskému Green Dealu – straší voliče napříč společností a ženou je do náruče levicových a ultralevicových populistů.

Příkladem za všechny je přesvědčivé vítězství komunistů v druhém největším rakouském městě, Štýrském Hradci. Nutno říci, že naprosto šokující vítězství, neboť bolševici neměli v sousední zemi nikdy velkou podporu. A navíc ostře kontrastuje s volební katastrofou českých komunistů, kteří přesně po sto letech od vzniku mizí v propadlišti dějin. Tedy doufejme.

Dosud historicky nejlepší výsledek rakouských komunistů představoval zisk pěti procent v několikerých poválečných volbách, kdy však v zemi dlela okupační Rudá armáda. Od osmdesátých let nezískali nikdy více než jedno procento hlasů.

Ve Štýrsku sice v poslední době několikrát pronikli do zemského parlamentu, ale 29 procent ve volbách do zastupitelstva Štýrského Hradce je opravdu šok. Elke Kahrová se tak stala první komunistickou starostkou tak významného rakouského města. Ve funkci vystřídala nestora tamní komunální politiky, lidovce Siegfrieda Nagla, který se s úřadem rozloučil po dlouhých osmnácti letech.

Ve Štýrském Hradci, který patří k průmyslovým centrům celé země, tak povládne vskutku „inovativní“ široká koalice komunistů, zelených, sociálních demokratů, lidovců a nacionalistických svobodných. A komunisté začínají zbrojit na další spolkové volby, které se budou konat nejpozději za dva roky. Možná ale dříve, jelikož Rakousko je po skandálu a demisi své velké politické komety Sebastiana Kurze politicky otřesené. Vyloučené proto není vůbec nic.

Ale zpět do Štýrského Hradce. Úspěch komunistické ultralevice tu způsobila špatná bytová situace a neprůbojná politika dlouholetého vedení města, které na ni nedokázalo najít žádnou smysluplnou odpověď. A navíc moc nezvládalo hned několik fází covidové patálie.

Přestože v podílu populace žijící v nájemním bydlení drží Rakousko evropský primát, se tak dostupnost bydlení stala tématem číslo jedna. A na scénu s vervou sobě vlastní vrazili místní komunisté, mimochodem zhusta narození v devadesátých letech, kteří dokázali účinně omezit marxistickou rétoriku a místo toho nabídli recepty na každodenní život „Hradečáků“. Jejich členové a aktivisté šli cestou „grassroots“. Budovali centra pomoci a nouzové linky pro bydlení. Tam poskytovali informace a bezplatnou právní pomoc lidem v bytové krizi. Jak prosté, milý Watsone!

Ano, je to prosté a není to originální. Podobné recepty na získávání voličů už zkoušeli v řadě evropských metropolí i provinčních měst. Koneckonců i na mnoha českých radnicích, včetně té nejdůležitější, tedy pražské, dnes (spolu)vládnou politici vzešlí z podobného podhoubí. Najdeme je u Pirátů, v menších levicových stranách nebo v místních kandidátkách typu Čižinského Prahy sobě.

Ti pochopili, že o tématu bydlení lze jedno nebo i více volebních období jen hezky mluvit a k něčemu se hlásit – třeba k vídeňské inspiraci. A když to už jinak nejde, dá se sem tam aktivisticky přiložit ručka k dílku. Kupříkladu vytvořit poradenské centrum pro lidi v nouzi nebo projekt pro chráněné bydlení. Ono to politicky a volebně vcelku funguje, byť je to z hlediska reálného řešení problému naprosto nicotné. Asi jako valná část pruhů pro cyklisty coby řešení dopravní situace v hlavním městě.

Vyvlastnit Berlín

Druhým výstřelem z bytové Aurory se může „pochlubit“ hlavní město našeho největšího souseda. Berlín dlouhodobě platí za kolébku sociálních i politických experimentů. Léta tu vládne koalice sociálních demokratů, zelených a postkomunistů.

Letošní spolkové i zemské volby tu spojili s referendem o znárodnění bytů vlastníkům, kteří se v jejich počtu dostanou nad určitou mez. Výmluvný byl už samotný název znárodňovací iniciativy „Vyvlastnit Německé bydlení“ (Deutsche Wohnen & Co. enteignen). Adresně mířil na stejnojmennou firmu, která v německém hlavním městě vlastní tisíce bytů, a jí podobné. Také hranice pro znárodňování byla stanovena „velkoryse“ na tři tisíce bytů. Jenže každá taková úspěšná iniciativa ve skutečnosti představuje příslovečný prstík strčený jeskyňkami do Smolíčkovy světnice. I většina nejhorších obludností novověku začínala nevinně vyhlížejícím dobrým úmyslem.

Archiv

S iniciativou na hlasování původně přišla jedna z místních ultralevicových skupin. Navázala na radikální náladu, kterou již dříve svým opatřením zastropovat nájemné v soukromých bytech pomáhala rozdmýchávat místní levicová radnice. Ta mimochodem nakonec neuspěla, neboť strop zrušil Spolkový ústavní soud.

Tichá podpora vládnoucích levicových politiků způsobila, že referendum skončilo úspěchem. Berlíňanů přišlo dost na to, aby platilo. Více než 56 procent hlasujících se vyslovilo pro znárodnění. Asi nepřekvapí, že návrh nejvíce podpořily západoberlínské multikulturní imigrantské čtvrti spolu s Ost-Berlin sídlišti. Stejně jako nikoho nezaskočí potlesk levice z valné části Evropy a některých českých pirátských politiků.

Rudá rakousko-německá bytová salva se tak stává výzvou nejen zodpovědným politikům, ale i všem, kdo se pohybují na trhu s byty, ať už jde o developery, architekty a projektanty, stavební firmy, bankéře, úředníky a regulátory, pronajímatele, nebo spekulanty.

Je čas odstartovat racionální diskusi o bydlení, které neruinuje, neničí rodiny a není cestou k nesplatitelným dluhům, exekucím a osobním bankrotům. Nebo rovnou pod most. A to dříve, než ji opanuje a politicky zúročí (ultra)levice. Dříve, než bude pozdě.

Jaderná vlaštovka

Zmíněná levičácká vlna se zatím – dílem náhody i řízením osudu – vcelku úspěšně vyhýbá většině zemí bývalého východního bloku. A spolu s nimi trochu překvapivě i Francii. Země galského kohouta se v předvečer prezidentských voleb stává jedním ze štítů proti progresivismu, „greendealismu“, woke culture a jiným výstřelkům. Ani teoretickou šanci vyhrát volby tu teď nemá jediný levicový kandidát, což je vskutku pozoruhodné.

Pro Česko, které bude za půl roku předsedat Radě EU, se tak právě Francie stává jedním z majáků. A partnerů při prosazování vlastních, racionálních zájmů. Uzavření neformální koalice zemí s jaderným energetickým programem je v této souvislosti první, ale zato opravdu dobře rostlou vlaštovkou.

A to vlaštovčí hejno navíc může být napřesrok podstatně větší a silnější.

Že by tolik potřebné zrnko naděje pro čas vánoční?