Pouhé dva měsíce poté, co se Michail Gorbačov stal generálním tajemníkem komunistické strany, vyhlásil „suchý zákon“. Čísla, která dostalo sovětské politbyro na stůl, byla deprimující – prodej alkoholu za předchozí dvě desetiletí stoupl čtyřikrát, v zemi žilo pět milionů notoriků a ekonomické škody způsobené pitím dosahovaly desítek miliard rublů, a tak není divu, že reakce byla radikální. V letech 1985 až 1987 poklesl v Sovětském svazu prodej alkoholických nápojů dvaapůlkrát, populární vodka „Andropovka“ se přestala vyrábět a nejlevnější náhrada se dala koupit skoro za dvojnásobek. V éteru zuřila všudypřítomná kampaň, z filmů se vystřihovaly alkoholické scény, za opilství se vyhazovalo ze strany a nešťastní moldavští kolchozníci museli vykácet třetinu vinohradů.

Pozitivní výsledky se dostavily velmi rychle. Do roku 1987, kdy byla protialkoholní kampaň kvůli drtivému dopadu na státní rozpočet v tichosti opuštěna, se naděje dožití (střední délka života) mužů zvedla o 2,6 roku a do dosud nepoznaných výšin vystoupala i porodnost. Jenže prudce nahoru šly i jiné ukazatele. O celých 18 procent se kvůli pálení samohonky zvedl prodej cukru a – jak v roce 1989 napsal deník Izvěstija – lidé najednou začali kupovat daleko více alkoholového prostředku na mytí oken (asi o 900 tisíc tun ročně), lepidla BF familiárně přezdívaného „Boris Fjodorovič“ (asi o 240 tun), a dokonce i insekticidu dichlorvos. V roce 1987 pak úřady zaznamenaly 44 tisíc otrav alkoholem, přičemž každá čtvrtá skončila smrtí.

Zmíněné vedlejší efekty nelze ovšem přičítat na vrub jen „Gorbymu“. Své vlastní kampaně proti alkoholismu vedli prakticky všichni sovětští vůdci – Lenin, Stalin, Chruščov i Brežněv. Tvrdý alkohol byl navíc relativně drahý (z výnosu se dotovaly potraviny), a tak pálení samohonky a zneužívání průmyslových svinstev mělo už dávno před perestrojkou obrovskou tradici.

Zkuste se třeba začíst do poemy Moskva-Petušky, kterou sovětský spisovatel Venědikt Jerofejev dokončil v roce 1970, a najdete v ní (kromě jiného) rozkošný recept na výrobu koktejlu „Čubčí vnitřnosti“: pivo žigulovské (1 dl), šampon Sadko-bohatý host (0,3 dl), vodička k odstraňování lupů z vlasů (0,7 dl), lepidlo BF (0,12 dl), brzdová kapalina (0,35 dl), repelent proti drobnému hmyzu (0,2 dl). Koktejl se měl nechat týden ustát a poté pít velkými doušky ve chvíli, kdy na obloze vyjde první hvězda: „Už po dvou pohárech se člověk stává natolik oduševnělým, že k němu můžete přistoupit a po celou půlhodinu mu ze vzdálenosti půldruhého metru plivat do ksichtu, a on vám vůbec nic neřekne.“

Život si cestičku vždycky najde

Žasnout nad Ruskem je snadné, jenže poslední týdny, kdy do Evropy naplno vpadla druhá vlna čínské chřipky, nás zásobuje velmi podobnými historkami. Stačilo lidem na chvíli sebrat jejich obvyklé drobné hříchy, aby se záhy ukázalo, že život si cestičku vždycky najde. V Praze se policie musela probourat beranidlem do podzemního baru, na venkově vybrala několik utajených náleven, v Bruselu se jistý konzervativní maďarský europoslanec pokoušel po okapu – a před ostudou – uprchnout z jakéhosi nahého homosexuálního večírku a v Berlíně lidem tak strašně scházely fetiš party a gruppensex, až se začali scházet v načerno otevřených klubech; přičemž vchod do jednoho z nich byl důmyslně maskován lednicí na pivo v přilehlé večerce. 

Nechme teď stranou, co nám charakter těchto neodolatelných pokušení říká o jednotlivých národech, postačí obecné konstatování, že člověk je tvor omylný a nádoba hříšná. Dobře to věděl už Hieronymus Bosch, když maloval svou Zahradu pozemských rozkoší.

Doktor Líh

Ale zpět k alkoholu, který je dnes zřejmě hlavím českým národním pokušením. Omezit jeho konzumaci zkoušely nějakým způsobem snad všechny evropské státy a jejich snahy dopadly sem tam v podstatě docela úspěšně – zkrotit alkoholismus, který na konci 19. století hrozil přerůst ve stejnou společenskou metlu jako v Rusku, se podařilo například severským státům. Co však pokaždé v historii křesťanského světa naprosto selhalo, byl absolutní zákaz alkoholu.

Touto cestou se v době první světové války či krátce po ní vydalo několik evropských států, Kanada, Rusko a Spojené státy. Nikde to však nemělo dlouhého trvání – značná část obyvatelstva chápala prohibici jako příliš restriktivní opatření a odmítala ji akceptovat, alkohol se pašoval nebo vyráběl načerno a celé to doprovázel bezprecedentní růst organizovaného zločinu.

Ukázkovým případem je v tomto ohledu Norsko, ve kterém si lidé odhlasovali prohibici v roce 1916 v referendu. Krátce poté se v celé zemi neobyčejně rozšířila domácí destilace lihovin, jižní státy produkující víno začaly hrozit, že přestanou kupovat norské ryby, a mezi lékaři se stále více prosazovali tzv. „lihoví doktoři“, kteří svým vyprahlým pacientům bez uzardění předepisovali medicinální alkohol (například v roce 1923 vydali 1,8 milionu „alkoreceptů“, byť tehdy v Norsku žilo pouhých 2,7 milionu obyvatel). Není divu, že hned roku 1927 si Norové prohibici zase zrušili.

Prezidentské sklepy

Liga proti nálevnám (Anti-Saloon League) patří mezi nejúspěšnější nátlakové organizace v historii Spojených států. Už před první světovou válkou se jí podařilo mobilizovat církve a prosazováním „suchých“ kandidátů dosáhla toho, že po volbách z roku 1916 měli zastánci prohibice v Kongresu jasnou většinu. Suchý zákon začal platit 17. ledna 1920 a v ten samý okamžik ho obrovská masa lidí začala obcházet. 

Nejsnazší to bylo pro bohaté. Zakázána totiž byla výroba a prodej alkoholu, nikoli samotné pití. Elity proto ještě před spuštěním závor vykoupily sklady lihovin a zásobily své sklepy. Zařídil se tak i prezident Willson a jeho nástupce Harding si svou alkoholovou sbírku bez nějakých cirátů nastěhoval do Bílého domu. Mimořádně se rozmohlo domácí pálení a – stejně jako v Norsku – ordinování „lihových doktorů“.

Běžní lidé se však nejčastěji poručili do rukou organizovaného zločinu. Alkohol se vyráběl v tajných pálenicích, popřípadě pašoval, ve městech se otvíral jeden tajný lokál za druhým, a tak není divu, že hned v prvním půlroce trvání prohibice se úřady zabývaly více než sedmi tisíci lihovými delikty. Odhadnout, jak se změnila skutečná spotřeba alkoholu, je těžké, obvykle se ale udává, že nejdřív poklesla asi na třetinu, ovšem později stoupla na zhruba 60 až 70 procent předchozího stavu, což je nepochybně hodně tristní výsledek.

Těžko se také hodnotí společenské dopady prohibice. Ze statistik plyne, že ubylo nemocí, jako jsou cirhóza jater či alkoholová psychóza, jenže zároveň neobyčejně vzrostla kriminalita. Ta běžná (včetně vražd a krádeží) skoro o čtvrtinu, jenže je samozřejmě otázka, nakolik za to mohla jen prohibice. Takřka s určitostí však napomohla růstu organizovaného zločinu. Nevysychající tok peněz z prodeje nelegálního alkoholu, rychlá auta a samopaly stvořily moderní mafii a symbolem tohoto nového kriminálního životního stylu se stal chudý syn přistěhovalců z Neapole – Al Capone. Na vrcholu slávy se v bezvadně padnoucím obleku a opancéřovaném cadillacu proháněl ulicemi Chicaga, mezi vraždami svých odpůrců velkoryse obdarovával charitativní organizace a nespokojeně si stěžoval na nevděčnost bližních: „Dopřál jsem lidem lehkou zábavu a sklízím jenom urážky.“

Na konci roku 1933 už měli Američané prohibice plné zuby, a tak ji poslali k ledu. 

Farské děti

Nechme už ale alkoholu a zkusme se podívat na další neodolatelné pokušení – sex. Tentokrát ani nebudeme muset putovat daleko, stačí zavítat do českého středověku. Kněžský celibát se v Římě prosazoval už od třetího století, ale ve středověku se na to až tak nehledělo. Kronikář Kosmas například roku 1017 – to už byl 18 let vysvěcen na kněze – napsal do své kroniky, že „v den třetí a dvacátý v lednu“ zemřela jeho žena Božetěcha, „jež bývala nedílnou družkou veškerých osudů mých“.

Ovšem o necelých 150 let později už bylo i v zaostalé střední Evropě všechno jinak. V dubnu 1139 se v Římě sešel druhý lateránský koncil, o čtyři roky později přijel do Prahy kardinál Guido de Castello (budoucí papež Celestýn II.) a začal tvrdě vynucovat celibát. Všichni klerikové žijící v manželství či konkubinátu museli okamžitě opustit funkce, což se týkalo třeba probošta vyšehradské kapituly Jurata.

Řím tím jasně projevil svou vůli, ovšem stoprocentně prosadit něco tak nepřirozeného, jako je celibát, se katolické církvi nepodařilo nikdy. Hezky to ukazují vizitační protokoly, které v letech 1379 až 1382 (tedy skoro čtvrt tisíciletí po Guidově návštěvě) pořídil pražský arcijáhen Pavel z Janovic: Navštívil tenkrát 268 venkovských far a objevil přitom 160 konkubín, z nichž 92 žilo přímo na faře.

Faráři (tehdy se říkalo plebáni), kteří žili v dlouhodobých monogamních svazcích, byli ještě docela dobrým materiálem, byť s nimi bylo – jak ve své diplomové práci dokládá Martin Vincurský – občas těžké pořízení. Například zbraslavský kněz Valentin nejdřív popřel, že by měl konkubínu, přiznal však služebnou jménem Bětka, a když byl dotázán, zda s ní obcuje, odpověděl, že se „k tomu nechce vyjadřovat“. Po dalším vyptávání ovšem připustil, že za zakázaný považuje jen tělesný styk s „vdanými ženami a pannami“. Nevyloučil zároveň, že je Bětka těhotná, to se však prý „ukáže až poté, co se jí narodí dítě“, a na závěr dodal: „Pane arcijáhne, vpravdě bych se velmi radoval, kdyby to byl syn.“ Plebán Zviest z Chumčan naopak služku a syna přiznal hned, hájil se však tím, že je nemocný a pražský apatykář Havel mu doporučil obcovat se ženami, protože „za jeho slabost může příliš dlouhá pohlavní abstinence“. 

Na takové drobné charakterové vady hleděli zhusta se shovívavostí i farníci. V Alsasku například už kolem roku 1200 dospěli sedláci k trpkému poznání: „Kněz není schopný zdrženlivosti, proto je lepší, aby měl jednu ženu, než aby sváděl všechny ostatní.“

Život andělů

Jenže u jedné občas nezůstalo. Na pováženou byl už případ Beneše z Kladrub, vikáře farnosti v Třebotově, který přiznal, že si „pro svou potřebu“ drží konkubínu Dorotu, protože „není schopen vést život andělů“. Na tom sice nebylo nic extra zvláštního, ovšem skutečnost, že řečená Dorota je běhna, a navíc zřejmě není zdaleka jediná, kterou pro svou potřebu využívá, se tak snadno přejít nedala. Zdaleka největším hříšníkem (pokud tedy pomineme sexuální násilníky) vizitačního protokolu byl Ludvík Kojata, farář od sv. Jana v Podskalí. Ne dosti, že svůj kostel zboural a materiál prodal (patřil do rodiny patronů kostela, a tak měl asi pocit, že může), na Vyšehradě si kromě toho „vydržoval konkubínu jménem Mareta“, navíc byl vášnivým, avšak mizerným hráčem kostek, proto se mu prý stávalo, že prohrál všecko včetně oblečení a pak „k domu své ženštiny musel utíkat nahý“. Jako korunu všeho si ve svém domě otevřel hampejz, v němž pro potěšení jiných „ubytovával čtyři, šest a někdy i osm ženštin“.

V následujících staletích podobných výstřelků nepochybně ubývalo, ovšem když se v letech 1919 až 1920 vydělovala z lůna katolíků Československá církev (husitská), stal se nepřekročitelnou propastí mezi oběma skupinami duchovních právě vztah ke kněžskému manželství. Příkladem šel jeden z předáků vznikající církve – kněz Bohumil Zahradník-Brodský. Za ženu si tenkrát oficiálně vzal spisovatelku Annu Plešingerovou, s níž byl tajně sezdán dlouhých 11 let, a brzy následovaly desítky dalších husitských svateb.

Ze všeho výše napsaného vcelku jasně plyne, že člověk je tvor omylný a někdy si prostě neumí poručit. Jak mohl například Roman Prymula na Vyšehradě – tedy tam, kde šest století před ním běhával s holým zadkem nehodný kněz Kojata – odolat pokušení dát si jedno orosené?

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.