Přestaňme na chvíli myslet na to, že se ve Střední Asii vaří migrační krize, a začněme přemýšlet o tom, jaké jsou důsledky pohybu pracovních sil přicházejících nebo odcházejících veskrze legálně, v souladu s představami a nařízeními. Prudká změna často vyvolává nezamýšlené důsledky.

Vezměme si akutní nedostatek řidičů nákladních aut a dodávek v Británii. Dlouhodobý problém, jenž se netýká jen ostrovního království, od letošního ledna přerostl do akutní fáze. Důvodem bylo zpřísnění předpisů pro zaměstnávání lidí z členských zemí Evropské unie. To, co dřív šlo řešit jedním telefonátem zprostředkovatelské agentuře ve Varšavě nebo v Bukurešti, která dodala chybějící řidiče, je dnes na dlouhé lokte.

Dvacet tisíc řidičů ovšem neseženete obratem. Výsledkem je úzké hrdlo. Britové, kteří byli v rozvoji e-commerce nad průměrem Evropy, si musejí zvykat, že požadovaný nákup se nemusí objevit za dveřmi tak rychle, jak byli zvyklí.

Řidiči, dělníci a uklízečky

Příklad Británie je důkazem, že se dnes většina bohatých zemí bez ekonomických migrantů neobejde. Kdo by myl nádobí, pečoval o seniory, rozvážel balíčky, pracoval ve skladech, seděl v pokladnách obchodů, vybaloval a doručoval zboží, řídil taxíky, porážel dobytek na jatkách, stavěl domy nebo uklízel, nebýt přistěhovalců?

Výčet profesí, v nichž jsou vysoce zastoupeni zahraniční pracovníci, je dlouhý. Závislost v některých oborech je dnes dokonce taková, že by bez nich byznys zkolaboval.

Závislost ekonomik na migrantech je různá a zřejmě nejvýš se vyšplhala ve Spojených arabských emirátech, kde se podílejí na celkovém počtu obyvatel skoro devadesáti procenty. Nejvyšší podíl cizích pracovníků v Evropě je v maličkém Lucembursku, kde je oproti Emirátům zhruba poloviční.

Miroslav Zámečník

Rozdíl není jen v počtu, ale také v právech či postavení ve společnosti. Pozice zahraničních pracovníků v Evropě je nesrovnatelná. Vnitroevropská migrace za prací je jednou ze čtyř svobod, a dokonce se pro ni nepoužívá termín migrace. Také ti, kteří přicházejí ze států mimo EU, mají nepoměrně lepší právní a sociální ochranu než v zemích kolem Perského zálivu.

Na Blízkém východě se většinou nadále pěstuje „kafala“, tedy forma osobního ručení občana za cizince, který takto sponzorován dostane pracovní povolení, ale fakticky je téměř nesvéprávný. Místním, kteří jsou privilegovanou kastou, toto postavení vyhovuje. Výhodné je to i pro gastarbeitry – mzdový diferenciál mezi Pákistánem, Indií nebo Bangladéšem a tím, co si v Zálivu za tvrdou dřinu vydělají, za to stojí.

Nejsou lidi a jsou drazí

Brexit nepochybně souvisel s dřívějším přílivem občanů z nových členských zemí do Británie, která jako jedna z mála migraci neregulovala. Opačný extrém znamená, že chybějící zahraniční ekonomičtí migranti zvedají tlak na mzdy, což by nedostatkovým profesím vyhovovalo.

Spolu s poruchami v dodavatelském řetězci je ale výsledkem cenový vzestup, který začíná být velice nepříjemně cítit nejen v Británii, nejen v Česku, ale třeba i v Německu, které je na inflaci mimořádně citlivé. Je přitom lhostejné, zda nedostatek personálu způsobil covid, prudké zpřísnění předpisů, nebo třeba zvýšená mezinárodní poptávka.

Kdysi z migračního hlediska v nových členských zemích tak oblíbená Británie se vlastním rozhodnutím tak trochu „vyautovala“. Pro Česko je ale nyní mnohem důležitější předvolební slib černého koně německých voleb, sociálního demokrata Olafa Scholze, že zvedne minimální mzdy na dvanáct eur na hodinu.

Miroslav Zámečník

Jak by to ovlivnilo český pracovní trh? Růst výdělků v Německu by prohloubil již tak velký nedostatek pracovníků v Česku, a to včetně těch zahraničních. Ekonomicky motivované migrační proudy takto fungovaly vždycky – šlo se nejen za prací jako takovou, ale za násobně lépe placenou.

Zvýšil by se také tlak na mzdy v Česku. Když udělá zásadní krok (minimální mzda je 9,6 eura a příští rok v červenci má stoupnout na 10,45 eura) ekonomika, která je asi tak šestnáctkrát větší než ta naše, promítne se to i v okolních zemích.

Vyluxovaný pracovní trh

Češi znají pendlerství, tedy dojíždění za prací přes hranici. Mnoho profesionálů pracuje online z Česka (nebo odkudkoli). Naopak pracovní migrace „ukrajinského typu“, kdy jezdíte domů za rodinou jednou začas, není v případě Čechů běžným fenoménem. To mimochodem potvrzuje, že jsme vlastně relativně bohatá země.

Oba pracovní trhy, český i německý, jsou v mnoha kvalifikacích „vyluxované“. Tam, kde buď nezáleží na jazyku, nebo je pracovním jazykem angličtina, půjde o kombinaci mzdového diferenciálu a kvality života, kterou si můžete pořídit za disponibilní příjem po zdanění. Započítávají se i ty „měkké“ věci, často pocitové. Jaké jsou školy, jak se na vás tváří sousedé nebo spolucestující autobusem, zda pozdraví a usmějí se.

Čím kvalifikovanější pracovník, tím větší roli hrají soft faktory, mají koneckonců vyšší náklady obětované příležitosti a mohou si vybírat.

Miroslav Zámečník

Aby Česko mohlo rychle zvedat mzdovou hladinu, mělo by rychle zvedat i produktivitu. Musí zbýt také na masivní investice související (nejen) s přechodem na nízkouhlíkovou ekonomiku. To je ten náš skutečný problém. Rozdíl mezi ohlašovaným „koncem levné práce“ a „koncem levné ekonomiky“.

Mzdy jsou nepochybně výrazně nižší než produktivita měřená fyzickým výkonem, na což poukazují odbory. Na straně druhé má pravdu i Svaz průmyslu a dopravy, když připomíná nízkou přidanou hodnotu na zaměstnance ve srovnání s Německem.

Podle posledního průzkumu mezi členy Hospodářské komory ČR respondenty nejvíc tíží nikoli jen nedostatek materiálových vstupů (53 procent), ale hlavně náklady na pracovní sílu (70 procent) a nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců (63 procent).

Svědčí to o jediném – tíží je to už teď a lépe nebude. Když v řadě oborů lidi nejsou ani v Německu, skokové zvýšení tamní minimální mzdy o pětinu, pokud bude po volbách rozdávat karty sociální demokracie (SPD), bude působit jako vývěva. Nejdřív bude působit na lidi, kteří jsou vysoce mobilní. Takže si svého Ukrajince važte a rozmazlujte ho, protože kdo už se vydal na cestu za lepším, nemusí tady skončit.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.