Itálie, Španělsko, Portugalsko a Řecko za posledních šest let přidaly dohromady více než 200 miliard eur hrubého domácího produktu měřeno paritou kupní síly, zatímco HDP Německa se zvýšil pouze o 85 miliard eur. Vyplývá to z analýzy, kterou pro deník Financial Times provedla poradenská společnost Capital Economics.

Německá ekonomika od vypuknutí pandemie covid-19 v roce 2020 téměř nerostla. Tamní mamutí výrobní sektor razantně zpomalil, a právě když se začal znovu nadechovat, dostal další ránu v podobě prudkého zdražení energií kvůli ruské invazi na Ukrajinu.  

Jih dohání zameškané 

Naproti tomu jihoevropské země profitovaly z oživení cestovního ruchu okamžitě po zrušení lockdownů a dalších protipandemických opatření. Příznivou roli v jejich růstu také sehrál fakt, že jejich ekonomiky nebyly tolik závislé na levném ruském plynu, takže pro ně jeho ztráta neznamenala tak citelné prodražení veškeré ekonomické aktivity.

Zprávu o tomto dvourychlostním vývoji sdílel s Financial Times Andrew Kenningham, hlavní evropský ekonom poradenské firmy Capital Economics. Řekl, že produkce čtyř největších jihoevropských zemí je nyní o více než pět procent větší než produkce Německa. 

Nakolik je tento rozdíl relevantní, je jiná otázka; a o odpověď na ni se rozumní lidé mohou přít. Růstový skok od roku 2017 totiž jen částečně zmírnil propad, jejž zmíněné ekonomiky absolvovaly v době těsně po finanční krizi z roku 2008. Země na periferii eurozóny tehdy postihla bankovní krize a potřebovaly akutní záchranu z dluhových kleští. Země Evropské unie tehdy vytvořily společný fond, z něhož tato záchrana skutečně přišla. Výraz „země Evropské unie“ je ovšem spíše kulantním eufemismem pro skutečnost, že kolabující ekonomiky postavili na nohy především Němci. 

Ekonomiky těchto čtyř zemí, jež si tehdy vysloužily kolektivní přezdívku PIGS (zkratka tvořená počátečními písmeny jejich jmen v angličtině), byly před finanční krizí dohromady o 20 procent větší než ekonomika německá. 

Ještě rok 

Relativní výkonnost jižních zemí podle Capital Economics pomohla Evropské centrální bance udržet široký konsenzus stran načasování případného snížení úrokových sazeb. Pokud budou cenové tlaky nadále klesat, začne se tak podle odhadů insiderů z branže pravděpodobně dít již v červnu. „Na rozdíl od většiny minulého desetiletí jižní ekonomiky zjevně nepotřebují volnější měnovou politiku než jádro eurozóny,“ řekl Kenningham. „Možná je to dokonce naopak.“ 

Dvourychlostní charakter ekonomiky eurozóny také jihoevropským zemím ve srovnání s Německem pomohl zmenšit rozdíl v ceně peněz dostupných na finančním trhu. Nejostřeji sledovaný ukazatel finančního napětí – rozdíl mezi výnosy desetiletých dluhopisů v Itálii a Německu – nedávno klesl na nejnižší úroveň od roku 2021.

Očekává se, že jihoevropské země - včetně Itálie a Španělska, třetí a čtvrté největší ekonomiky eurozóny - budou v letošním roce nadále dosahovat lepších výsledků, protože pokračují v solidním růstu. Naopak Německo a další severní ekonomiky jako Rakousko a Nizozemsko nejspíše zůstanou v kolejích nízkého růstu.

Daniel Deyl

Kenningham očekává, že čtveřice PIGS společně poroste od konce letošního roku do roku 2026 tempem o procento vyšším než Německo. Podobně jako mnozí další ekonomové však pochybuje, že by tento trend pokračoval i po tomto datu. 

Proč to? Nedávná studie nizozemské banky ING zjistila, že Rakousko, Belgie, Francie a Nizozemsko v posledních čtyřech letech ztratily konkurenceschopnost v oblasti nákladů práce v důsledku rychlého růstu mezd, zatímco v Itálii, Španělsku, Řecku a Irsku se konkurenceschopnost naopak zlepšila v důsledku zvýšení produktivity. Konkurenceschopnost německé pracovní síly se nezměnila. 

Evropská pomoc 

Dalším faktorem je fond EU pro oživení ekonomiky ve výši 800 miliard eur, jehož kombinace grantů a levných půjček výměnou za strukturální reformy na podporu ekonomického růstu přinesla prospěch převážně jižním zemím. Největšími příjemci prostředků z tohoto fondu jsou právě Itálie a Španělsko. 

Rafael Domenech, hlavní ekonom španělské banky BBVA, uvedl, že růst Španělska byl podpořen vysokou imigrací, která v loňském roce zvýšila počet pracovních sil o 1,1 procenta. To je však pouze jednorázová příznivá událost, nikoli systémové zlepšení. Domenech proto varuje: „Vzhledem k nízkým investicím na počet obyvatel v produktivním věku a očekávanému poklesu růstu produktivity pochybuji, že by růstový rozdíl mohl v budoucnu pokračovat.“ 

Zpráva Capital Economics přchází týden poté, co pět předních německých institutů pro ekonomický výzkum snížilo prognózy letošního růstu z 1,3 na 0,1 procenta. V příštím roce však tyto ústavy předpokládají oživení na 1,4 procenta. 

Šéf řecké centrální banky Jannis Stournaras pro FT uvedl, že za nedávným lepším výkonem jižních zemí stojí z velké části „přizpůsobení obchodního modelu Německa nové realitě“, tedy dražším energiím a nižšímu vývozu do Číny. I on se domnívá, že rozdíl v růstu německé ekonomiky a ekonomiky jihu Evropy je jen přechodný. 

Fiskální disciplína bolí 

Dalším faktorem, který zatěžuje německý růst, je prudké zpřísnění fiskální politiky s cílem snížit rozpočtový deficit na zhruba dvě procenta, aby vláda vyhověla pravidlu dluhové brzdy, jež rozpočtové deficity striktně omezuje. Naproti tomu jižní země se rozpočtovou disciplínou tolik netrápí. Zachovávají momentálně příznivější fiskální politiku, přičemž například rozpočtový deficit Itálie loni v jejím důsledku vzrostl na 7,2 procenta. To pochopitelně pomáhá růstu více, než jak by činila politika disciplinovaná.

Italové jsou si toho vědomi. Řím plánuje omezit výdaje, aby splnil nedávno obnovená fiskální pravidla EU. To znamená, že vláda očekává, že výkonnost italské ekonomiky se kvůli tomu sníží. Téměř veškerý italský růst od roku 2019 čerpal energii z daňových pobídek, které podpořily soukromou výstavbu. Takové pobídky však jsou nákladné a je třeba je v rámci rozpočtové příčetnosti omezit. Omezení tohoto programu však následně srazí rychlost ekonomické expanze.