Lukášovi Žďárskému bylo 25 let, když se rozhodl realizovat jinak než v korporátu. Do práce jezdil kolem starého nádražního skladu v rohu pražského Smíchovského nádraží a on se v té budově „zhlédl“. S kamarádem Jakubem Zajícem si našli v katastru vlastníka a přesvědčili ho, že využít dům jakýmkoli způsobem je lepší, než aby byl prázdný, případně plný bezdomovců. To, že jde o vztah dočasný, jim tehdy nevadilo. A už vůbec by je nenapadlo, že se z toho nakonec vyklube projekt na roky, možná navždy. 

Takových příběhů, kdy developeři přenechají část svého pozemku nebo budovu pro alternativní využití nadšencům, kteří na nevyužívaných brownfieldech probudí život, v metropoli přibývá. Z nezávislých podnikavců, kteří se neleknou dočasnosti, se nezřídka stávají úspěšní podnikatelé, kteří dokážou vzpružit místní komunity. A investorům čekajícím na nejrůznější úřední akty, aby mohli začít budovat nové čtvrti, se to vyplácí. Nejde přitom o peníze, ale o jejich vnímání veřejností a navázání „přátelských vztahů“ v lokalitě.

Podnikatelé z leknutí 

Z chátrající drážní haly v rohu Smíchovského nádraží odvozili Lukáš Žďárský a Jakub Zajíc před sedmi lety tuny odpadků, udělali nějaké nutné opravy a zprovoznili ji jako tělocvičnu pro takzvaný funkční trénink. Nazvali ji Radlická sportovna. Postupem času se ale ukázalo, že lidé stojí spíše o kulturu, neotřelé prostředí lákalo k pořádání výstav, koncertů, různých party, oslav a eventů. Z počátku prostory hlavně pronajímali a poskytovali zázemí pro akce, které vymyslel někdo jiný, poslední dva roky se už přesunuli více do produkční role a začali s organizací eventů pomáhat pod hlavičkou své vlastní eventové agentury D&B Production. Časem nádražní objekt od italských majitelů odkoupila společnost Sekyra Group, která před dvěma týdny po 15 letech příprav s velkou pompou zahájila přestavbu celého brownfieldu bývalého nádraží čítajícího 25 hektarů v novou čtvrť.

Tomáš Turek týdeník HROT

I s novými majiteli se ale Lukáš s Jakubem, ke kterým v průběhu času přibyl třetí parťák – Kateřina, dokázali dohodnout, a přestože pořád žili v nejistotě, že je může developer kdykoliv s tříměsíční výpovědní lhůtou vyhodit, práce je bavila a věhlas Sportovny rostl. Začali proto hledat další chátrající domy, které by mohli zabydlet. Nedaleko Radlické se jim zalíbil prostor v bývalé Truhlárně, kterou vlastnila městská část Praha 5. Vzhledem k tomu, že už měli reference ze Sportovny, domluva nebyla nijak zvlášť složitá a v objektu brzy vznikla Kavárna, co hledá jméno. Zhruba po roce našli společnou řeč s majitelem prázdného vnitrobloku v Holešovicích, který jim ho celý pronajal, a tak vznikl Vnitroblock. „Stali se z nás takoví podnikatelé z leknutí, řídíme už dost lidí i provozů. I když jak stárneme, asi bychom se nebránili větší jistotě, pořád ale máme dobrý pocit z toho, že dokážeme rozpohybovat nemovitosti, nad kterými visí otazník,“ říká Lukáš Žďárský.

Trochu té životní jistoty se jim teď dostalo právě u Radlické kulturní sportovny. Developer totiž částečně změnil koncept zástavby území a se zachováním a renovací budovy počítá natrvalo. „Původně jsme chtěli halu do konce letošního roku zbourat. Sportovna se ale během těch let, co projekt připravujeme, dobře uchytila, lidé ji mají rádi a území díky ní žije. Nakonec jsme se tedy rozhodli nechat místo uzavřených bloků v této části území otevřené náměstí se Sportovnou. Myslíme si, že právě tahle budova může být jedním z důvodů, proč by lidé mohli novou čtvrtí korzovat ze severu na jih. Přece jen půjde o víc než kilometr,“ říká zástupce developera Leoš Andrle. Pokud v něm před lety hlodal červ pochybností, jestli se jim nevymstí nechat místní oblíbit si původní brownfield, o který nebudou chtít přijít, dokonale to dokázal využít ve svůj prospěch. 

Najíme se pod mostem?

Když přišel Američan Martin Barry, architekt žijící řadu let v Česku, do Penty s myšlenkou Manifesta, nebylo prý o čem přemýšlet. Firma, která plánuje zástavbu v okolí Masarykova nádraží budovami od slavné Zahy Hadid, věděla, že ještě minimálně pár let nekopne a zbědovaný cíp územ směrem k Florenci mu ráda bezplatně přenechala, aby si místo odpadků za plechovým plotem odzkoušel originální gastro koncept. Barryho cíl byl jasný – založit zde dočasný venkovní market zaměřený hlavně na pestrou mezinárodní gastronomii, s výrazným a ojedinělým designem, jaký v Praze k vidění není. Návrh vznikl ve studentské soutěži Superstudio a ze zaneřáděného koutu se vyloupla jedna z atrakcí hlavního města. Od prvního dne si jej návštěvníci našli navzdory tomu, co říkali skeptici – že totiž vedle staveniště pod dálnici nelze umístit projekt věnovaný gastronomii a kultuře. Všimla si jej také světová média od New York Times před Guardian, Evening Standard po Designboom.

Tomáš Turek týdeník HROT

„Byli jsme překvapeni, jak rychle se koncept ujal, dneska už ho Martin klonuje po Praze. V okolí je dost kavárniček a bister, přesto si Manifesto lidé rychle našli. Protože je nové, nabízí zážitky jiného typu, gastronomické, společenské, hudební. Má prostě šmrnc,“ říká Petr Palička, šéf developmentu Penty. Věří, že jakmile se podaří postavit první budovy od slavné architektky, lidé je přijmou a oblíbí si je podobně jako Manifesto.

Jedeme dál

Pro Martina Barryho se stalo Manifesto odrazovým můstkem. V roce 2019 vzniklo Manifesto Smíchov, které svěřil architektům Chybík + Krištof. Tentokrát se jednalo o proměnu servisního parkoviště vedle Národního domu na Smíchově a navázání na koncept botanické zahrady, která zde existovala hlouběji v minulosti. Vznikl tam o něco menší market, jehož hlavní atrakcí se stal mělký vodní prvek, pivo z měděných tanků a jídla z celého světa ve stáncích pokrytých stříbřitým plechem. Ten zrcadlí protější fasádu, vodu a světlo z luceren, vyrobených se starých barelů na prosecco studiem Nahaku. Mimochodem Manifesto Smíchov je právě v klání o letošní Českou cenu za architekturu.

„Za dva a půl roku provozu jsme přivítali asi 2,5 milionu lidí, zdokonalili a zefektivnili jsme velmi výrazně provoz. Máme našlápnuto k tomu, skončit tento rok v kladných číslech. To je něco jako zázrak. Za úspěch považuji i to, že se Manifesto stalo synonymem pro určitý typ současného konceptu, který je inovativní, přináší impulzy do okolí, vyniká designem, nastavuje trendy a přitahuje lidi,“ je spokojen Martin Barry. Letos se dokázal adaptovat i na koronakrizi, když velmi rychle v březnu spustil projekt sloučené rozvážky jídla, se kterým se dostal mezi čtyři nejpopulárnější značky na Uber Eats. Barry teď vidí v metropoli potenciál ještě pro dva až tři své koncepty. Napříště se prý poohlédne i po stálejších místech. 

Když cukrovar, tak Cukrkandl

Projekt Cukrkandl v pražských Modřanech je jiný v tom, že na rozdíl od Sportovny nebo Manifesta nevznikl „zdola“, ale přišel s ním sám developer. Myšlenku Cukrkandlu inicioval tým rezidenčního developmentu Skanska, který pracoval na vývoji projektu Modřanský cukrovar. Inspirovali se v zahraničí, především v „rodném“ Švédsku, ale i Německu. Osmihektarový pozemek, bývalý areál slavného modřanského cukrovaru, byl oplocený a nepřístupný veřejnosti kvůli nebezpečným odkrytým podzemním chodbám bývalé továrny. V květnu před dvěma lety vznikl po domluvě s městskou částí Cukrkandl, univerzální prostor pro setkávání komunit a jejich sportovní, společenské a jiné vyžití. Developer se domluvil s místními podnikateli, že budou místo provozovat, a díky nim se podařilo vytvořit prostor, který opravdu žije a nehraje si na „trendy“ pražskou lokalitu. Dnes se tam, když vláda a covidová situace dovolí, odehrávají svatby, tábory, akce pro děti i dospělé nebo sportovní turnaje, developer tam časem přistavěl i parkur a skatepark. Cukrkandl nakonec hodlá developer zachovat i v nové rezidenční čtvrti, jejíž výstavba je plánována na rok 2022.

„Lidé k nám nebudou přistupovat vstřícněji jen proto, že jim dáme místo na hraní‘, a to ani nebylo naším cílem. Tím, čím jsme si chtěli veřejnost získat především, byla série participativních setkávání nad budoucím rezidenčním areálem, který zde má vyrůst,“ říká Renata Vildomcová, ředitelku marketingu a komunikace rezidenčního developmentu Skanska. Firma prý chtěla dosáhnout toho, aby veřejnost pochopila, že je rozdíl v tom, když developer spolupracuje a participuje, než když v konečné fázi jen představuje a obhajuje své vlastní návrhy. To se prý povedlo, zda se ale díky tomu podaří zrychlit uskutečnění rezidenční čtvrti, se teprve uvidí. 

Dobrá strategie

Krátkodobé využití dosud opuštěných míst se ukazuje být dobrou strategií, jak zanedbané pražské lokality alespoň dočasně přeměnit na místa, která jsou pro Pražany atraktivní. Svůj původ má u neziskových iniciativ, které pro své aktivity, jako například urban gardening, hledaly prostory na okraji zájmu, a to zejména kvůli nízkým provozním nákladům a nízkému nájmu. Kromě zmiňovaného Manifesta či Sportovny jde například o loď Altenburg 1964 u holešovického nádraží, Long Island v Libni, Přístav 18600 v Karlíně či o novou plovárnu Baden Baden na Štvanici. „Všechna tato místa mají společné to, že jde o iniciativu lidí, kteří se domluvili s majiteli pozemků na jejich dočasném využití, protože se výstavba či revitalizace těchto lokalit stále neblíží. My tyto takzvané bottom up projekty podporujeme,“ komentuje nový trend ředitel Institutu plánování a rozvoje Ondřej Boháč.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Hana Boříková